Před 50 lety (XXVII): Zvláštní prázdniny hocha z Buben

Dětské vidění historických událostí nese s sebou vždy určitý půvab a v našem cyklu už jsme se na rok 1968 jednou takhle podívali. V návaznosti na to zkusím popsat prázdniny ještě ne čtrnáctiletého kluka, který se chystal nastoupit do osmé třídy tehdejší devítileté školy. Snad se mohu aspoň trochu spolehnout na jeho děravou paměť.

Hoch z Buben (Praha 7), kterého jsme minule potkali na přelomu února a března 1968, prožíval další měsíce stejně jako jeho spolužáci. Trochu zmateně, ale s potěšením vnímal rozsah společenských a politických změn a hltal některé nové tituly tehdejšího tisku. Bylo to široké spektrum – od Sedmičky, jak byly překřtěny dřívější Pionýrské noviny, přes nově vydávaný Výber z domácej a svetovej tlače až třeba po „autonomistický“ Moravskoslezský týden. Ostatně hoch sám vyťukával na stroji svůj soukromý časopis Politický zpravodaj.

Ukrajina v záplavě informací tehdejšího tisku byla zastoupena nepatrně a dočasně tak v hochově vědomí ustupovala do pozadí za československým, resp. spíše českým děním. Ač se hoch díky svým rodičům o Ukrajinu poměrně chaoticky zajímal, Dny ukrajinské kultury se ho nijak netkly, na žádné z tehdy organizovaných akcí nebyl. Nenavštívil ani výstavu o Tarasu Ševčenkovi, ač se jeho otec touto mimořádnou osobností po odborné stránce zabýval.

Na prázdniny čekal hoch samozřejmě s potěšením i napětím. Věděl, že budou jiné než šestery předešlé, jak je prožíval od roku 1962. Byl zvyklý jezdit na celé dva měsíce do chaty u vesnice ve středním Posázaví, mezi sázavským klášterem a Ratajemi, a byl tam spokojen. Teprve v létě roku 1967 se podíval na kus prázdnin úplně jinam, do vesnice v Zakarpatské oblasti, kousek pod karpatský hřeben.

V polovině roku 1968 se však hochovi rodiče rozešli, chata byla prodána a posázavská krajina se náhle vzdálila. Bylo nezbytné část prázdnin přečkat v Praze. Hned na jejich začátku potkala hocha zajímavá příhoda. V Praze, v tehdejším Parku kultury, se konala Světová filatelistická výstava a před vstupní prostorou byly vztyčeny vlajky všech zúčastněných států. Hocha překvapila jedna z nich – tvořily ji tři svislé pruhy – modrý, žlutý a zase modrý – a na prostředním, žlutém, se skvěl trojzubec. Bylo by možné, že je to ukrajinský prapor, ale jak si v takovém případě jeho přítomnost vysvětlit? Teprve notně později hoch zjistil, že se jedná o vlajku karibského ostrovního státu Barbados…Barbados - vlajka

Nadějně se před hochem rýsovala perspektiva hned dvou zahraničních výjezdů. První z nich přišel na řadu po polovině července. Západní hranice Československa byla v tom roce otevřena a hoch se s otcem vypravil do Mnichova – nejen do Mnichova německého, ale také v nemalé míře ukrajinského. Hostitelem byl někdejší přítel otce Ivan Žeguc – oba se od jara roku 1945 neviděli. Město hocha zaujalo a s otcem byl krátce i v tehdejším sídle Ukrajinské svobodné univerzity. Ani v bavorské metropoli se nedalo uniknout zájmu o tehdejší československé události. Hostitel napjatě sledoval závěr odchodu sovětských jednotek z Československa po ukončení vojenského cvičení Vltava. Byl to ovšem jen dočasný odchod – brzy následoval návrat a o mnoho delší dočasný pobyt…

Protože se otec musel vrátit zpět do Prahy (a čekala ho i cesta do Prešova), zůstal hoch u Žeguců a byl dokonce asi na týden vypraven do bavorských Alp. Zde, u Koenigsfeldu, se konal každoroční skautský (plastunskyj) tábor ukrajinské mládeže z různých zemí Evropy a severní Ameriky. Je skoro jisté, že hoch byl prvním hostem této akce z Československa nebo snad východního tábora vůbec. Pravdou je, že program tábora ho příliš nezaujal a pobyt v něm nezanechal trvalou stopu – svou myslí a zájmy byl někde jinde.

Takové bylo první hochovo setkání se světem ukrajinské diaspory. Poté ho čekala cesta tehdy fungující autobusovou linkou z Mnichova do Prahy (jel sám!). Vrhnul se na čerstvé noviny plné zpráv o jednání v Čierne nad Tisou a další skoro tři týdny trávil v horkém hlavním městě. Otec byl v tu dobu zaujat jednáním Mezinárodního kongresu slavistů, po jeho ukončení se však chystal do Kyjeva a hodlal vzít hocha s sebou – tomu se ten nápad líbil. Pár dnů před odjezdem, 18. srpna, se v době nepřítomnosti otce dvakrát ozval telefon. Nejdříve nějaká paní sdělovala, že Akademie věd sovětské Ukrajiny chce odvolat otcovu cestu, pak zase jiný pán radil, aby otec cestu zrušil.

Bez ohledu na tyto varovné signály odcestovali hoch s otcem den poté, děj se co děj, na Ukrajinu. Dorazili na boryspilské letiště u Kyjeva, zajistili si ubytování v hotelu a strávili v Kyjevě v klidu půldruhého dne. Když se ale hoch vypravil 21. 8. z hotelu (bylo to kousek nad Chreščatykem) pro čerstvé noviny (ač si zapsal, že sovětské noviny jsou hloupé), neuspěl. Čerstvý tisk ještě nebyl k dispozici – příprava materiálů o vpádu do Československa se protáhla. Po návratu do hotelu se hoch dověděl od otce, že mezitím do hotelu volala literární historička Mychajlyna Kocjubynska. Sdělila, že v rozhlasu oznámili vstup sovětských vojsk do Československa.

Hoch nebyl žádným politologem, ale okamžitě ho napadlo, že je všem změnám v Československu konec. Myslel si, že Dubček, Svoboda a jiní budou odstraněni a vrátí se časy Antonína Novotného. Litoval také, že svaz spisovatelů nejspíš nebude moci vydávat deník Lidové noviny, jak mu to bylo přislíbeno. Takové myšlenky hochovi táhly hlavou, zatímco otec přemýšlet o náhradním programu pobytu a o tom, kdy a jak se vrátit do Prahy. Otec se sice vypravil do akademie věd, nenašel tam však s jejími představiteli společnou řeč.

Velkou část kyjevského pobytu pak zabrala setkání s otcovými známými z literárních kruhů. Všechny vzpomínky na tyto návštěvy jsou až příliš snové, ač základ zůstává pravdivý. Básnířku Linu Kostenko hledal otec marně a poté následovala zastavení ve dvou malých bytech. Nejdříve to bylo u Mychajlyny Kocjubynské, kde se hledal na rozhlasovém přijímači velmi nesnadno svobodný hlas Prahy – občas bylo ale přece jen něčemu rozumět. Někdy později se konalo setkání u dalšího literární kritika a historika, Ivana Svitlyčného, kde se sešlo několik dalších zájemců. Hochovi strčili do ruky jakési ilustrované dějiny Ukrajiny a on si četl o levobřežních a pravobřežních hetmanech druhé poloviny 17. století. Neví proto, o čem a jak se tehdy mluvilo. Není ale pochyb o tom, že přítomní sovětskou intervenci odmítali.

Hryhorij Kočur
Hryhorij Kočur

Na řadu přišly kromě toho dva výjezdy z Kyjeva – jeden směřoval po Dněpru do Kaniva na Mnišskou (Černečí) horu a tedy k Ševčenkovu hrobu – nejspíše tam byl hochův otec také poprvé v životě. Druhá cesta směřovala do Irpině za překladatelem Hryhorijem Kočurem – hocha a jeho otce doprovázela Mychajlyna a její dcera. Byl to slunný, pro hocha bezstarostný den – ještě netušil, že známost s Hryhorijem Kočurem se za osm let obnoví a že mu přinese mnoho užitečného.

Snad kolem 25. 8. hoch s otcem Kyjev opustili a vydali se vlakem do Lvova. Krátce navštívili příbuzné, žijící na okraji města. Na velké chození haličskou metropolí nebylo dost času – za dané situace bylo žádoucí vrátit se co nejrychleji domů. Poloprázdný vlak dovezl hocha i otce přes celou republiku, přeplněnou antisovětskými nápisy, až do Prahy. Bylo to těsně po neveselém návratu československé delegace, která přivezla domů text tzv. moskevského protokolu.

Nevím, zda by před půlstoletím dokázal hoch z Buben precizně vysvětlit, co mu dalo toto druhé, hutnější setkání s Ukrajinou, uskutečněné za tak výjimečné situace. Jistě lze hovořit jen o základním dojmu, který by za jiné situace mohl být o mnoho hlubší. Faktem je, že hoch – pokud vím – studoval v dalších letech Ukrajinu především z dálky, ač s pomocí těch, kdo ho odtud směrovali k jasnějším představám a cílům. To už ale do tohoto cyklu nepatří…

(boz)

Rubriky