Před 50 lety (XXIV): Dopis spisovatelům do Kyjeva a pokus o asociaci ukrajinistů

Druhý dopis, kterým Ukrajinci Československa v srpnu 1968 dali jasně najevo své názory, byl adresován Svazu spisovatelů Ukrajiny v Kyjevě. Zatímco M. Mindoš se v dopise Alexandru Dubčekovi vyhnul zasazení problému Ukrajinců Prešovska do širšího kontextu, pro spisovatelský dopis bylo vědomí této věci základní prioritou.

Dopis devíti ukrajinských spisovatelů Československa, odeslaný někdy před polovinou srpna 1968, známe jen díky komentovaným úryvkům. Jejich česká verze vyšla jako kratší samostatný materiál v posledním předokupačním čísle týdeníku Literární listy 15. srpna. Informace v ukrajinštině se objevila až po okupaci v desátém čísle mnichovského měsíčníku Sučasnisť s odkazem na slovenské prameny. Pro nás je v tuto chvíli zajímavější verze česká.

Je logické, že během necelého půlroku, kdy mohly Literární listy vycházet, vstoupila do nich ukrajinská tematika v minimálním rozsahu. Jen v čísle 15 z 6. 6. najdeme noticku s názvem Varování ukrajinské kultury. S odkazem na moskevský list Litěraturnaja gazěta zde bylo upozorněno na otevřený dopisu významných ukrajinských osobností, které kritizovaly nadměrné budování vodních elektráren na Dněpru coby krátkozraké počínání.

Informace o dopisu ukrajinských spisovatelů z Československa do Kyjeva nebyla v Literárních listech podepsána. Je proto otázkou, kdo text českému spisovatelskému týdeníku dodal. Zaujme už titul, který jistě přidali až v redakci a ze kterého čiší ironie propojená s jízlivostí: „Dopis soudruhům“. Jaké oslovení bylo spisovatelům Ukrajiny z Prešova adresováno, nevíme, ale podstatně důležitější a dodnes zajímavý je jeho obsah. Protože pro ilustraci připojujeme kopii textu Literárních listů, není třeba citovat z dopisu v příliš velkém rozsahu a užitečnější bude pokusit se o zevšeobecnění.

Jednalo se o svého druhu otevřený, trpělivě a důkladně vysvětlující dopis, který nechtěl promlouvat jen ke zkostnatělému a politizovanému vedení svazu ukrajinských spisovatelů, ale obecně ke všem spisovatelům této republiky. Prvním cílem autorů listu bylo objasnění situace v Československu, kterou sovětská propaganda v červenci 1968 zcela brutálně a účelově zkreslovala. Zdůrazněna byla přitom specifičnost předchozí historické cesty Čechů a Slováků, kterou část spisovatelů Ukrajiny asi chápala v neostatečném rozsahu.

Odsud se text náhle přesouvá k rozsáhlému exkursu o tehdy nepřekonaném a ještě ani plně nedefinovaném zločinném dědictví stalinismu a o tom, jaké ztráty přinesl ukrajinské literatuře. Dopis dokonce obsahoval seznam 112 ukrajinských spisovatelů, kteří byli v letech stalinského kultu na konci 30. let popraveni nebo zahynuli (dnes už by bylo možno dospět k upřesněnému, vyššímu číslu). Tvrdá kritika zločinů stalinismu vedla autory k otevřené a odvážné formulaci: „Je třeba velmi litovat, že socialismus 20. století nedokázal vyjít /!/ jako méně poskvrněné, čistší hnutí.“ A důležité je právě to, že československé události roku 1968 se podle autorů dopisu pokoušejí zjednat nápravu: „jde o renesanci podmínek, v nichž se člověku vrací jeho velikost v plném smyslu toho slova“.

Neméně případná byla formulace, zpochybňující nesmyslný termín „buržoazní nacionalismus“, ať byl uplatňován v Československu proti Slovákům, nebo v SSSR proti Ukrajincům. Ti přece „nechtěli pro svůj národ nic jiného než takovou suverenitu, jakou má např. v SSSR bratrský národ ruský“. Znovu je v návaznosti na tyto skutečnosti zdůrazněno, že československý obrodný proces má charakter renesance socialismu, který vrátí každému svobodu a tvořivou iniciativu. Zaujme konstatování, že v nově vznikajících podmínkách se bude žít politikům nesnadněji než dříve, protože po nich bude vyžadován politický talent, vyspělost, takt a osobnost: „bez nového typu politika se sotva budeme moci obejít“. Tady autoři opravdu příliš předběhli dobu: jaké dnes vlastně máme mezi sebou a nad sebou politiky?... V závěru dopisu pak zazněla (úplný kontext neznáme) dokonce citace Marxovy myšlenky, vyjádřené slovy „nevědomost – to je démonická síla a obávám se, že se stane příčinou ještě nejedné tragédie“. Je celkem zjevné, že se tu naráželo na nevědomost adresátů, týkající se jak minulosti, tak tehdy žhavé současnosti…

Text dopisu do Kyjeva nebyl napsán jménem celé ukrajinské sekce Svazu slovenských spisovatelů, protože ho podepsalo jen devět jejích členů – šlo odhadem o polovinu tehdejšího celkového počtu. Sehnat více podpisů na přelomu července a srpna 1968 bylo možná příliš těžkým úkolem, je však možné, že by někteří konzervativněji zaměření autoři podepsat nechtěli.

Přesto lze hovořit o reprezentativnosti tohoto pokusu. Osm z podepsaných autorů žilo tehdy v Prešově nebo různých lokalitách v jeho okolí, jen Orest Zilynskyj – literární kritik, literární historik a inspirátor snah ukrajinské inteligence Prešovska – bydlel v Praze, do Prešova však často dojížděl. Mezi signatáři byly zastoupeny různé generace od téměř šedesátiletého Ivana Hryce-Dudy až po pětadvacetiletého Miroslava Németha. Hlavní autoritu z prešovského prostředí, která spisovatelské vystoupení zaštítila, představoval básník a kulturolog Ivan Macynskyj, který byl tehdy na vrcholu svých sil.

Nepřekvapí, že dopis, který došel do Kyjeva těsně před spuštěním intervence, narazil na hradbu mlčení. Je těžké si představit, kolik ukrajinských spisovatelů si jeho text přečetlo, do širší známosti a po vědomí se ovšem nemohl dostat. Vedoucím představitelům spisovatelského svazu v Kyjevě musely připadat myšlenky dopisu nebezpečné a kacířské, ač se v duchu s řadou údajů mohli ztotožnit. Zároveň je však možná pobouřilo poučování, které zaznělo ze strany časově nejmladší územní struktury ukrajinských spisovatelů, která se na Prešovsku dotvořila nějakých deset let předtím…

Velmi podobný vývoj byl charakteristický v posledních předokupačních měsících a týdnech pro vývoj ukrajinistiky, tedy potřebné nadstavby těch vědních disciplín humanitního profilu, které se zabývaly ukrajinskou problematikou (jazykovědy, literární vědy, historiografie apod.). Na Prešovsku se po polovině 60. let urychlil i rozvoj ukrajinistiky. Dorostla řada mladých, aktivních odborníků, kteří mohli pracovat především na pracovištích prešovské univerzity, ale nově i v Muzeu ukrajinské kultury ve Svidníku. Tato lokalita nedaleko polské hranice se v roce 1968 stala okresním městem a místní ukrajinské muzeum tehdy vzbuzovalo velké naděje, které byly podloženy i solidní kvalitou jeho vědeckého sborníku. A protože se ukrajinistika rozvíjela také na různých pracovištích v Praze a Bratislavě, působilo Československo koncem 60. let jako země, kde kyne rozvoji tohoto vědního oboru nadějná perspektiva.

Rok 1968 tyto naděje dále posílil a přispěl ke vzniku dosti troufalé myšlenky, že by právě českoslovenští ukrajinisté mohli na sebe vzít koordinaci úsilí pracovníků tohoto oboru z evropských socialistických zemí, ale případně i ze západního světa. První vlaštovkou pokusu o realizaci tohoto úsilí se stal mezinárodní ukrajinistický seminář, konaný koncem června v Prešově. Po jeho ukončení se účastníci přesunuli do Svidníka a zúčastnili se otevření nové expozice Muzea ukrajinské kultury.

Během oněch dní dozrála myšlenka, že by bylo vhodné o půldruhého měsíce později postoupit dál a jednat v Praze o založení Mezinárodní asociace ukrajinistů. Vhodným prostředím se měl stát Mezinárodní slavistický kongres, který byl v české metropoli pořádán ve dnech 7.–13. srpna. V jeho závěrečný den svolali českoslovenští ukrajinisté neformální schůzku, na kterou dorazili vědci z devíti, převážně socialistických zemí. Přišli také odborníci ze sovětské Ukrajiny, kteří však bezprostředně po zahájení schůzky popřeli její legitimitu, zpochybnili stanovený cíl a z jednání ihned odešli. Jednali jistě podle instrukcí shora, které měly s vědou pramálo společného, svého cíle však dosáhli: asociaci se založit nepodařilo.

Tato organizace musela na svou hvězdnou hodinu počkat téměř 21 let. Vznikla v Neapoli při jednání ukrajinistů osmi zemí (v tomto případě Československo zastoupeno nebylo) teprve v r. 1989. To už je jiná kapitola, zmínku však zaslouží, že jeden z ukrajinsko-sovětských likvidátorů pražského pokusu o zřízení MAU, jazykovědec Vitalij Rusanivskyj, se neostýchal po dvaceti letech stanout v čele organizace. Svůj odmítavý postoj z roku 1968 by jistě dokázal snadno vysvětlit: prostě byla taková doba…

(boz)