Zkušenosti z cest po Ukrajině: Únos po Chotynsku

...vytáhl jsem si jen spacák, karimatku a nafukovací polštářek. Chystal jsem se na romantiku, tedy na dvě piva a západ slunce u středověkého hradu, když u zahrádky driftem zabrzdilo auto.

Z auta nevyskákali žádní místní gauneři, jak jsem se obával, ale moji spolustolovníci ze samoobsluhy – výčepu. Někdo jim řekl, že se chystám kempovat u hradu, tak si pro mě dojeli. Vyzvali mě, abych si nastoupil, s tím, že ještě pojedeme na pivo k Afghánovi. Nastoupil jsem, ale spacák jsem si vzal s sebou. Přeci jen byl drahý. Karimatku s polštářkem jsem nechal na zahrádce, protože jsem si myslel, že se ještě ten večer vrátím. Své dva lahváče jsem rozdal posádce vozu. Řidič nemarnil čas a otevřel si Zlatou Prahu rovnou za volantem. Vůbec jsem netušil, kam pojedeme, a proto jsem se ujistil, že dýku Fairbairn-Sykes, kterou jsem pro jistotu nosil s sebou, mám stále po ruce. Zkušení cestovatelé prominou, ale byl jsem v Ukrajině teprve třetí den, ostražitost tedy byla na místě. 

No pochopitelně jsme nepřijeli na popraviště západních turistů, ale na okraj Chotynu. Stál tam párty stan od Černihivského pivovaru a za ním zděná hospoda. Ve stanu bylo všechno potřebné vybavení. Lavice, stoly, pohovka, pódium, karaoke a samozřejmě pípa. Stoly se prohýbaly různými pochutinami. Stála tam nakládaná rajčata, hned vedle talířek s rybami, sýr, šunka, salám, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Zdá se, že Židům v kibucech a Ukrajincům ve vesnické hospodě, tedy spíše klubovně, se podařilo dosáhnout skutečného komunismu. V Ukrajině totiž platí, že co je na stole, to je všech, a proto se nesmíte zlobit, pokud si na stole necháte cigarety, že se Ukrajinec poprvé zeptá, zda si může vzít, ale poté si už bere samozřejmě. V porovnání s tím, jak vřele Vás Ukrajinec pohostí, je to úplná prkotina. Jídlo a lihoviny na stolech byly ze zdrojů místních štamgastů, tudíž všech. Abych Ukrajinu jen nevyjídal, koupil jsem karton Malborek, protože cigaret byl nedostatek a do obchodu daleko. 

Příjezd zápaďáka byl místní hospodskou společností přijat s údivem a radostí. Tím spíše, že jsem mluvil Ukrajinsky. Blbě, ale přece. O slavném Chotynském hradě vědí až v daleké Praze! Bylo mi tam dobře, zdržel jsem celkem tři večery. Jednou jsem spal ve zděné hospodě, která měla jednu místnost zařízenou pro unavené štamgasty, další noc jsem se ubytoval v hotelu, protože jsem zatoužil po civilizačních výdobytcích, jaké mi místní krčma poskytnout nemohla, a třetí den se o mou osobu opět vedl kuriózní vlastnický spor. Konkrétně se dva strejci nemohli dohodnout, u koho budu spát. Když se to vyřešilo a dorazili jsme tedy k jednomu djaďkovi domů, ten nehledě na předchozí pivní maraton, co jsme měli za sebou, vyložil obsah lednice na stůl a vytáhl láhev horilky. Něco jsme vypili a šli spát, když mi před tím řekl, že jde brzy ráno do práce, tak abych nezapomněl zabouchnout dveře, až půjdu na autobus. Ráno bylo třeba pokračovat dál.

(AKU)