Zkušenosti z cest po Ukrajině: Ternopil (Тернопіль)

První místo, které jsem si mohl v Ukrajině pořádně prohlédnout, bylo autobusové nádraží v Ternopilu a jeho okolí. Byl to šok. Díry v silnici jako by se tam přehnala fronta, nepořádek, opilí strejci už, nebo ještě, v šest ráno a smečka polodivokých psů.

Na výlohách nápisy, které připomínaly arabštinu. Pamatujete si ještě, jak jsem doporučoval naučit se cyrilici? V tu dobu už jsem ji ovládal, jenže jsem jaksi zapomněl, že kromě tištěné formy má ještě formu psanou. Je to dost blbý pocit, když si najednou člověk uvědomí, že je poloviční analfabet.

V každém případě jsem musel vyřešit zásadnější věc. Velkou potřebu. Zašel jsem na nádraží na veřejné WC, zaplatil potřebný obnos a čekal něco obdobně ošklivého jako všechno na tomto místě, ale snad trochu použitelného. Opak byl pravdou. Toalety byly zrekonstruované, vzorně čisté, ale turecké, takže pro mě nepoužitelné.
Chvíli jsem zvažoval míru rizika a nakonec jsem si z variant pod... se hned a pod... se později vybral tu druhou a šel to řešit do města.

Abych se dostal do města, musel jsem projít přes výše zmíněnou tlupu vořechů. Bál jsem se jich kvůli případné vzteklině. Zvolil jsem konfrontační přístup a vběhl mezi ně s řevem a batohem v ruce. Psi si asi mysleli, že vzteklinu mám já, nechali mě projít a já se mohl podívat na to lepší z Ternopilu. Centrum Ternopilu stojí na kopečku, a když jde člověk z autobusáku, má pocit, že jde na Žižkov. Cestou jsem potkal nějaký kostel a hlavně malé bistro s tradičními ukrajinskými jídly. Překvapilo mě, že i v tak malém bistru mají Wi-Fi a berou i platební karty (r. 2014). Nejvíce ale mě potěšilo, že tam měli normální toaletu.

Po zastávce v bistru jsem pokračoval do centra města a přišel druhý šok. Centrum města a jeho okolí je nádherné. Je tu spousta záhonů a čisto jako v Německu. Babky brzy ráno zametají a na zemi není vidět ani smítko. Sedl jsem si do parku a poslouchal rozhlas z amplionů. Program byl jednoduchý: zprávy z fronty, počasí, rozhovor s manželkami vojáků, zprávy z fronty, a tak dokola. Skoro jsem čekal, že promluví Winston Churchill...

Celý den jsem se procházel po městě, ale po té ukrutné cestě z Prahy jsem neměl na nic moc náladu. Šel jsem se podívat na nábřeží k velkému rybníku, který přiléhá k městu a vytváří tak trochu středomořský dojem. Na protější pláži probíhal hudební festival, na který vozil mládež parníček. Já jsem si ale šel sehnat ubytování. Ubytoval jsem se v hotelu Ternopil v hezkém čistém pokoji, jen voda ve sprše tekla vlažná. Hotelový strážný něco o České republice věděl, konkrétně znal Václava Havla. Teď už nepochybně zná i Miloše Zemana 😞. Šel jsem spát v osm hodin, ale ne na dlouho. O půlnoci mě vzbudily pravidelné rány, o kterých jsem se domníval, že náleží minometné palbě, jen jsem v rozespání nedokázal pochopit, proč zrovna v Ternopilu. Po chvíli jsem vstal z postele a šel jsem se podívat k oknu. Zjistil jsem, že za hotelem někdo oslavuje svatbu a střílí kulové pumy. Dále už noc proběhla bez incidentů.

Víc, než jsem o Ternopilu napsal, říci nemůžu, protože už je to čtyři roky, co jsem tam byl. Navíc jsem tam byl jen jeden den, a ještě unavený z dlouhé cesty.

Příště: Kamjanec Podilskyj 

(AKU)