Před 50 lety (XV): Pražské jaro probudilo i prešovské Ukrajince

V předchozích částech tohoto cyklu jsme se snažili sledovat přetváření česko-ukrajinských vztahů v období Pražského jara přednostně po linii Praha – Kyjev. Mimo pozornost tak zůstávali Ukrajinci severovýchodního Slovenska neboli Prešovska. Také těm nabídly tehdejší události nové, ale jak se brzy ukázalo, velmi ošidné možnosti.

O výchozí situaci prešovských Ukrajinců na sklonku roku 1967 jsme už psali. Demokratizační trendy začaly ovlivňovat poměry vzdělanější skupiny slovenských Ukrajinců zhruba od března 1968. Kritické tóny zazněly v prohlášení ukrajinských spisovatelů Československa, přijatém 28. 3. Krátce z něj citovaly o dva týdny později ve svém sedmém čísle slavné pražské Literární listy. Nové nálady se souběžně prosadily ve způsobu psaní týdeníku Nove žytťa (Nový život), který začal vycházet dvakrát dokonce týdně. Příspěvky do něj posílali i Ukrajinci z českých zemí – nejen rodáci z Prešovska, ale i zakarpatští Ukrajinci z řad tzv. svobodovců a dokonce věkově o mnoho starší rodáci z jiných částí Ukrajiny, kteří v Čechách žili už téměř půl století a přišli sem v počátcích první republiky jako emigranti z vlastní země.

Velkou a velmi pozitivně hodnocenou událostí se v prostředí slovenských Ukrajinců stalo zvolení Ludvíka Svobody československým prezidentem. V poslední březnový den mu byla zaslána zajímavě formulovaná zdravice ke zvolení prezidentem právě ukrajinskými spisovateli z Prešovska. Uvádí se zde, že v padesátileté historii Československa lze mluvit jen o třech bouřlivých a bezmezně radostných jarech, a to v letech 1919, 1945 a aktuálně v roce 1968. Jak psali ukrajinští spisovatelé, „v březnu tohoto roku se osvobozujeme od toho, co je v člověku špatného a co může vykvést v podobě podivné obludnosti, pokud společenský život nabývá podoby nedemokratičnosti a nekontrolovatelnosti.“ A jak se uvádí v závěru dopisu, ukrajinské obyvatelstvo Prešovska nového prezidenta miluje jako otce a nový prezident mu tuto lásku při každé příležitosti vrací. Tento vzájemný vztah trvá už od roku 1945 a nabyl už téměř legendární podoby. Také týdeník Zdravotnické noviny přinesl 11. 4. velmi pozitivní zhodnocení vztahu L. Svobody k ukrajinskému menšinovému regionu od svidnického lékaře M. Pribully.

V jarních měsících roku 1968 začali Ukrajinci na základě otevřených diskusí řešit problémy života své menšiny a jejího postavení v rámci Československa. To, co bylo v předešlých dvaceti letech vydáváno za úspěšně vyřešené, se náhle jevilo problematicky. Kritiku vzbuzoval nevelký rozsah kompetencí jediné menšinové organizace – Kulturního svazu ukrajinských pracujících (KSUP, v ukrajinštině KSUT – páteří tohoto spolku měli být ukrajinští pracující neboli truďašči). Začaly se vracet vzpomínky na někdejší Ukrajinskou národní radu Prešovska / Prjašivščyny (UNPR), která si vydobyla výraznou roli v životě menšiny v letech 1945–1948, než byla její činnost umrtvena.

Způsob likvidace UNRP a masové postihy tzv. ukrajinských buržoazních nacionalistů v oblasti Prešovska, uskutečňované kolem roku 1953, byly ještě v živé paměti. Vzpomínky na tyto události, které mohly být náhle prezentovány v tisku, rozjitřovaly staré rány a vyvolávaly polemiky. Současně se začaly objevovat snahy uvedenou národní radu po dvaceti letech obnovit a vytvořit z ní opravdu reprezentativní orgán, který by hájil zájmy Ukrajinců na slovenské i celostátní úrovni. Objevila se snaha o obnovení činnosti Svazu mládeže Karpat, který byl počátkem 50. let rovněž násilně zrušen, resp. včleněn do Československého svazu mládeže.

Možnost hovořit celkem svobodně o všem otevřela v případě Ukrajinců Pandořinu skříňku a vytáhla na světlo dva problémy, které byly na počátku 50. let řešeny zvláště necitlivě. Šlo o tehdejší způsob zavedení „ukrajinství“ a o likvidaci řecko-katolické církve. Ke slovu se začali dostávat lidé, kteří vnímali ukrajinizaci jako chybný krok a hlásili se spontánně k nepříliš jasně artikulovanému rusínství – asi tak, jak se to o dvacet let později opakovalo v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Daleko jasnější představy o svých cílech měli představitelé do té doby nelegální řecko-katolické církve, která zahájila zápas o svou legalizaci a získala mnoho sympatií i v českých a slovenských katolických i mimocírkevních kruzích.

Tím se však vývoj v malých, stále ještě zaostávajících obcích Prešovska posunul často do podoby iracionálního a nenávistného sporu řeckých katolíků s pravoslavnými o kostely a majetek farností – vše ostatní ustupovalo často do pozadí. Iracionální podoby nabývaly nejednou také diskuse stoupenců a odpůrců ukrajinského směru. Nesmíme přitom zapomínat, že vzdělanostní úroveň části místního obyvatelstva nebyla nejvyšší a velkým problémem zůstával rozsah alkoholismu.

O správnosti své národní orientace neměla pochyby už zmíněná ukrajinská humanitní inteligence Prešovska, jejíž příslušníci žili hlavně v Prešově a některých dalších okresních městech severovýchodního Slovenska, ale také v Košicích a Bratislavě. Někteří z nich pracovali na prešovské odbočce košické univerzity – pěstovali zde mimo jiné jazykovou, literární a etnografickou ukrajinistiku a postupně se stali rovnocennými partnery méně početných pražských a bratislavských ukrajinistů. Důležitým činitelem v tehdejším myšlenkovém kvasu se stali členové ukrajinské odbočky Svazu slovenských spisovatelů. Byla mezi nimi výrazně zastoupena mladá generace, která brala své ukrajinství vážně a snažila se pro ně najít smysluplný obsah.

Tito autoři, např. mladý básník Stepan Hostyňak nebo jeho starší kolega Ivan Macynskyj,

dokázali modernizovat způsob svého psaní. Přispěl k tomu i vliv tehdejších českých a slovenských autorů, jejichž tvorba byla v Prešovsku dostupná a jazykově srozumitelná, proto zde vznikaly i překlady těchto básní a próz do ukrajinštiny. Ukrajinští autoři Prešovska vnímali zároveň s rostoucím neklidem tehdejší kulturně-politickou situaci v Ukrajině a byli si vědomi toho, že oni sami disponují daleko větším rozsahem tvůrčí a publikační svobody.

Obdobně na tom byla nepříliš velká skupina ukrajinských novinářů Prešovska a probudili se také učitelé zbylých ukrajinských škol severovýchodního Slovenska. Jejich počet ve srovnání se stavem z přelomu 40. a 50. let výrazně poklesl a ukrajinská inteligence začala bít na poplach, protože se obávala o perspektivnost existence národnostní skupiny, ze které vzešla a kterou se cítila být povolána zastupovat. Už zmíněný KSUP nedokázal všechny tyto nové tendence zastřešit a vytvořit jasnou koncepci dalšího rozvoje ukrajinské národní skupiny Slovenska. V souvislosti s tím sílily snahy po uskutečnění velkého sjezdu jejích zástupců, kteří by zvolili novou, legitimnější a průbojnější Národní radu. Ta měla hájit ukrajinskou skupinu proti slovním útokům výrazně posilujícího slovenského nacionalismu. V slovenském tisku přibývalo poměrně nesnášenlivých názorů, týkajících se rozsahu ukrajinského i maďarského menšinového školství, charakteru menšinových organizací apod. Zároveň byla nejednou přímo zpochybňována ukrajinskost příslušné menšiny. Ukrajinci nemlčeli a rozhořela se tak tisková polemika, kde držel trumfy v ruce ten silnější, tedy Slováci.

V druhé polovině května 1968, necelé dva měsíce po svém zvolení, navštívil východní Slovensko, mj. Prešov, Svidník a Duklu, Ludvík Svoboda. Vítán byl opravdu s velkou pompou a místní lidé si jistě všimli, že v jednom ze svých projevů třikrát zmínil s uznáním místní Ukrajince – především na základě vzpomínky na počátek roku 1945, ale i v kontextu zcela aktuálním.

Paradoxní bylo to, že v tutéž dobu stál v čele slovenských komunistů formální Ukrajinec – Vasil Biľak, byť šlo o ukrajinskost na úrovni „stranického úkolu“, prakticky naprosto bezobsažnou. Připomeňme znovu jeho rozhovory s ukrajinským komunistickým vůdcem Šelestem v Užhorodě z 25. května. Hlavní Biľakovou starostí ve vztahu k Prešovsku bylo udržení probuzených ukrajinských aktivit pod kontrolou a zablokování sjezdu, který by zvolil novou Národní radu. Její obnovovací sjezd se měl konat v Prešově 31. května, právě v době plenárního zasedání ÚV KSČ, kde Dubčekovo vedení dosáhlo dalšího úspěchu v boji proti konzervativcům. Prešovský sjezd se nakonec nekonal – byl na poslední chvíli odvolán s odkazem „na Biľakovu radu“. Celé úsilí o reformování organizované podoby ukrajinského života přišlo vniveč, ačkoli snahy tohoto typu neustávaly ještě několik měsíců. V tisku se sice ozvaly protesty nespokojených jednotlivců, na věci to však nic nezměnilo a bezradný KSUP si mohl uchovat dosavadní monopol.

(boz)