Donbas japonskoamerickýma očima
Kuromiya Hiroaki: Zrozumity Donbas, Kyjiv, Duch i litera, 2016 (2. vydání)
Fakt, že se poměrně nedávno podrobně zabývala Donbasem polská autorka (Marta Studenna-Srukwa), až tak nepřekvapí. Více snad udiví svědectví o tomto regionu od odborníka pocházejícího z druhé strany světa – ze „země vycházejícího slunce“.
Přílišné překvapení však není namístě - nejdůkladnější sborníky o politické geografii ukrajinských regionů vycházejí totiž v poslední době z prostředí univerzity v Sapporo. Hiroaki Kuromiya je ovšem napůl Američanem. Působí jako profesor univerzity v Bloomingtonu ve státu Indiana – s tímto souvisí i jeho srovnání, že Donbas je menší než Indiana, ale větší než Massachusets.
Kuroyama je známý svou anglickou monografií o Stalinovi i dalšími pracemi, tematicky spjatými s prostorem někdejšího Sovětského svazu. Nejvýchodnější region Ukrajiny, který pokračuje i za její východní hranicí, v Rusku, navštívil poprvé v r. 1989. O devět let později mu věnoval anglicky psanou monografii, která se dočkala i překladu do ukrajinštiny. Nyní následuje druhá, útlejší knížka, skládající se ze čtyř studií a jednoho obsáhlého novinového rozhovoru. Většina textu je opatřena poznámkovým aparátem.
Texty knihy vznikly v rozmezí let 2001-2007 a 2014-2015, během nichž se některé a autorovy názory měnily. Kuromiya v předmluvě statečně upozorňuje, že byl nucen revidovat některé své názory, netýká se to ovšem základního nasměrování a obsahu jeho publikace. Ta vyšla za situace, kdy se Ukrajina vyrovnává s už dvouletým, stále ještě nikoli úplným nebo definitivním odpadnutím či odtržením části Donbasu. Ukrajinci vnímají tento problém nesnadno, rozporuplně a často velmi emotivně. Autor se snaží pomoci vlastním výkladem, vždyť titul jeho knihy zní v překladu „Pochopit Donbas“. Může využít spolehlivé znalosti dějin tohoto složitého regionu ve 20. století i v prvních letech století našeho, nechybí mu přitom velmi solidní přehled po souběžném vývoji celého SSSR. Kuromiya se proto nemusí vyhýbat ani výkladu o složitých otázkách, přesahujících do oblasti sociologie - týkají se např. regionální identity či identit nebo vývoje a obsahu fenoménu etnicity a národa.
Autor vychází ve svém výkladu z několika maxim, které zde ve zkratce uvedu. Mluví jednoznačně o ruské vojenské intervenci v Donbasu, která měla zastavit jeho zvolna postupující integraci do ukrajinského státu započatou rozpadem SSSR. Válku v tomto regionu označuje za absurdní, protože nevyplývá z logiky vývoje a politických reálií regionu, který je podle jeho názoru třeba vnímat jako neodcizitelnou (? - nevidjemnyj) část ukrajinského státu.
Úkolem knihy není vysvětlit celkovou složitost a v mnohém nejednoznačný vývoj dějin poříčí řeky Severní Donec („Doneckyj basejn“), které dalo Donbasu jméno – to autor učinil ve své dřívější knize. Soustřeďuje se spíše na několik tezí podložených téměř třicetiletým studiem, které řadu čtenářů překvapí. Průmyslový Donbas, jehož historie začala zhruba před 150 lety, po r. 1870, nikdy nebyl etnicky čistě ruský, sčítání lidu uskutečněná ve 20. století naopak vždy prokázala převahu ukrajinského obyvatelstva, jehož nemalá část přitom užívala ruštiny nebo specifického „přechodného“ jazyka. Donbas také nebyl za revoluce a občanské války let 1917-1920 jednoznačně probolševický, naopak přidělával kremelskému vedení po vítězství revoluce opakovaně vrásky na čele. Nečekané jsou údaje o vysokém rozsahu stalinského teroru v ukrajinském Donbasu ve 30. letech. Jeho obětmi se stali příslušníci všech tamních národností či etnických skupin. Jedním z důvodů mohla být i obsedantní představa Stalina, že nepřátelé sovětského režimu chtějí zaprodat tento region Francii (!), neméně paranoidně působí vynesení několika rozsudků smrti nad pracovníky dělnických jídelen, kteří prý úmyslně kazili připravované jídlo. Ukazuje se tedy, že nic z nadšeně budovatelské představy, která byla v českém prostředí obvykle spojována s Donbasem, nelze považovat za plně prokázané.
Autor vidí Donbas jako oblast, která nabízela i v nejtěžších časech určitou míru svobody resp. možnost „ztracení se“ bezpečnostním orgánům, byť to bylo mnohdy jen dočasné. Vnímá Donbas jako region, který byla vždy ne zcela loajální ke vzdáleným státním centrům, pod něž spadal a který se proto vždy znovu stával jakousi výzvou příslušné metropoli. Podle Kuroyamy Donbas zůstával v období své industrializované tvářnosti jakýmsi pohraničním územím: v předindustriální době zde bylo pohraničí zemí záporožských a donských kozáků, vystaveným stálým tureckým a tatarským vlivům. Tato vlastnost regionu jakoby nadále pokračovala v době ukrajinsko-ruského státního sousedství, pohraničnost je zde však třeba vnímat nejen jako geografický, ale také psychologický problém.
Určitá míra ukrajinskosti byla vždy, i když spíše tiše a neokázale, v tomto polyetnickém, převážně ruskojazyčném regionu přítomna. Je to však podle autora spíše region nenárodní či mimonárodní, který příliš neslyší na národní rétoriku – zde je třeba položit si otázku, zda to platí i ve vztahu k současnému ruskému supernacionalismu, který zdánlivě nabízí lepší vývojovou variantu skupině obyvatel, která byla na počátku r. 2014 nespokojena s prudkou změnou ukrajinského státního kursu.
Otázkou zůstává, do jaké míry tento region intelektuálně tvořivý či schopný nezávisle myslet. V ukrajinském centru resp. kdekoli v uvědomělém ukrajinském prostředí vládnou co do této věci značné pochybnosti. Ty vedou často k úvaze, že Ukrajině by bylo snáze, kdyby se Donbasu zbavila. Zároveň však vládne přesvědčení, že Rusko vlastně toto území nechce, protože by si jen přidělalo problémy.
Českého čtenáře může zaujmout dedikace jedné kapitoly českému emigračnímu naciologovi Arnoštu (Ernestu) Gellnerovi. Zajímavá je také autorova úvaha o tom, zda by jiný dnešní národ byl schopen reagovat na zábor území jiného sátu stejně nadšeně jako Rusové. Nynější Němci by podle autora stěží přivítali takto inscenované obsazení Koenigsbergu / Kaliningradu nebo Sudet, podobně by prý asi reagovali Poláci na zábor ukrajinské Haliče. Jak autor shrnuje, během 20. století a po dvou světových válkách vyrostly západní státy nad své někdejší imperiální šílení, s Ruskem se však zjevně nic podobného nestalo.
Autor nepřipojil ke knize zvláštní závěr. Leccos za něj vyslovil a někdy s ním mírně polemizoval Oleksij Panyč, doktor filosofických věd z Donbasu a horník v jedné osobě. Tento místní rodák se hlásí k ukrajinské státní identitě a v jeho slovech zřetelně zaznívá touha po „evropském Donbasu“. Taková perspektiva je však spojena s nezbytností ubránit tento region a s ním Ukrajinu i Evropu před ruskou agresí.
Kuromija, Ch. /Kuromiya, H./ (2016): Zrozumity Donbas, Kyjiv, Duch i litera. (2. vydání), náklad neuveden. Stran 141.
(boz)