Z hlubin dávnověku (VI.): V rachotu válečných vozů

V polovině 2. tisíciletí př. n. l. byla ve střední Evropě vyspělá únětická kultura nahrazena kulturou lidu popelnicových polí. Jedna její podskupina, kultura lužická, je někdy dávána do souvislosti s etnogenezí Baltů a Slovanů. Ve vysychajících stepích východně od Volhy se mezitím formovaly válečnické kultury budoucích Indoíránců. Jejich vrcholným vynálezem byl dvoukolový válečný vůz, který se rychle rozšířil v celém prostoru od Irska po Čínu. Nastalo období permanentních válek a přesunů obyvatelstva.

Pastevci, kteří kočovali nedozírnými stepmi od Donu po úpatí Altaje si stále zachovávali svérázný způsob života, popsaný v třetí části našeho cyklu (Pastevci a lovci koní). Neměli stálá sídla, pohybovali se stepí v krytých vozech s volským potahem – nevíme ovšem, zda tyto vozy sloužily k přepravě stanů, či zda v nich skutečně přebývali jako v maringotkách). Nesili obilí, protože potřebu zrnin hradili sběrem semen divoce rostoucích merlíků a amarantů. Jak se však klima stávalo sušším, stahovali se k říčním korytům a zejména k mokřadům, kde porosty rákosin představovaly jedinou zimní píci pro skot. Zmenšující se pastviska brzy přestala stačit pro všechny a muselo se o ně bojovat. I tito lidé začali nyní budovat trvalé stavby – opevněná střediska hlídající zimoviště, aby je sousední kmen během léta nezabral. Vznikla specializovaná společenská vrstva, jejímž jediným životním posláním byl boj a příprava na něj. Zároveň se neobyčejně rozvinulo kovářství a zbrojířství – při rudných ložiskách na úpatí Uralu vznikaly celé opevněné kovářské osady, kde se vyráběly zbraně ve velkém (kultura Sintašta). A zrodil se revoluční vojenský vynález, který dal stepním kmenům drtivou převahu na válečném poli – lehký dvoukolový válečný vozík, který táhlo dvouspřeží koní řízených pomocí uzdy. To bylo důležité, protože například osli, zapřažení do sumerských válečných vozů, byli ovládáni pomocí nosních kroužků, což neumožňovalo rychlé manévrování. Takové vozy sloužily hlavně k přepravě mužů na bojiště. Naproti tomu při použití uzdy bylo možné i v rychlém cvalu rychle zatáčet na jednu i druhou stranu. Navíc ohlávky té doby byly opatřeny zvláštními lícnicemi z kostěných nebo parohových plátků s osténky na vnitřní straně, které tlačily na citlivý ústní koutek koně. Kůň tak byl nucen reagovat i na nejlehčí tlak. Tyto lícnice byly nalezeny v hrobní výbavě náčelníků v Sintaště a teprve potom se objevily také v mykénském Řecku, což dokazuje čilé obchodní kontakty mezi oběma oblastmi.

Lícnice koňských udidel
Obr. 1. Lícnice koňských udidel s osténky: vlevo z kaspicko-pontické oblasti, uprostřed z Orchomenu, vpravo z Tírynsu
Šíření válečného vozu v datech a větve indoevropských jazyků
Vlevo obr. 2. Šíření válečného vozu v datech, vpravo obr. 3​​​​​. Západní (modře) a východní (červeně) větev indoevropských jazyků
Válečné vozy: a) sumerský, b) kultury Sintašta, c) chetitský
Obr. 4. Válečné vozy: vlevo sumerský, uprostřed kultury Sintašta, vpravo chetitský

Vůz sám měl zpočátku dost robustní konstrukci a žádné odpružení, takže udržet se na něm vstoje za jízdy nebylo snadné. Bojovník se musel jednou rukou přidržovat a jen druhou měl volnou k vrhání oštěpů, které byly uložené ve velkém toulci. Posádku tvořili tři muži – vozataj, vrhač oštěpů a štítonoš, který oba chránil. Jak se znalost válečného vozu šířila do blízkovýchodních civilizací, tamější inženýři konstrukci vylepšovali – experimentovali s různým počtem paprsků kol, aby byla lehká a přitom pevná. Osu s koly posunuli dozadu, aby se nárazy nepřenášely přímo na podlážku a na nohy posádky. V Egyptě dovedli konstrukci k dokonalosti – Tutanchamónův sportovní vůz s korbou z pozlacené košatiny vážil jen 37 kg, měl pružnou podlážku z propletených kožených řemenů a oj připevněnou jakýmsi kloubem, což dále snižovalo nárazy při jízdě. To umožnilo poměrně přesnou střelbu z luku i za rychlé jízdy, jak vidíme na egyptských reliéfech. Posádku nyní už tvořili jen dva muži – vozataj a lučištník, případně byl ve voze lučištník sám a opratě si omotal kolem pasu. Takové akrobatické kousky ovšem vyžadovaly dokonalou souhru muže i obou koní, což znamenalo, že bojovat s válečným vozem si mohl dovolit jen člověk, který měl dostatek prostředků a volného času, aby se mohl věnovat výhradně tréninku. Válečný vůz se stal výsadou a znakem aristokratů.

Mykénský vůz (Achilles vleče Hektórovo tělo kolem Tróje)  b) Pozlacený vůz faraóna Tutanchamóna – Ferrari doby bronzové
Obr. 5. Vlevo mykénský vůz (Achilles vleče Hektórovo tělo kolem Tróje),  vpravo pozlacený vůz faraóna Tutanchamóna – Ferrari doby bronzové

Naproti tomu jízda na koňském hřbetě byla považována za něco, co je dobré jen pro barbarské pasáky dobytka. S dlouhým lukem se na koni špatně manipulovalo; teprve vynález krátkého reflexního luku v době železné umožnil vznik stepní kavalerie. Rádce asyrského krále Zimri-Lima napomíná v dopise svého pána, aby nejezdil na koni na veřejnosti, neboť je to nedůstojné: „Nechť můj pán nejezdí na koni; nechť jezdí místo toho na voze nebo na mezkovi, aby tak učinil zadost své královské cti.“ Obyvatelé Mezopotámie vůbec z nějakého důvodu považovali osla za zvíře mnohem ušlechtilejší; když Alexandr Veliký usedl v roce 330 př. n. l. na babylónský trůn, byl poctěn čestným titulem „Osel mezopotamský“.
Vznik válečnické elity, která považovala kořist za jediný důstojný zdroj obživy hodný pravého muže, postavil tehdejší společnost před problém: bylo potřeba zajistit trvalý přísun válečné kořisti, nejen potravin (ty se daly získat ve formě tributu od porobených kmenů), ale především luxusního zboží za účelem reprezentace a k odměňování za věrnost. Válečné výpravy se staly trvalou součástí života, pastorální idyla ve stepi navždy skončila. V konfrontacích s bohatými civilizacemi Blízkého východu a Číny nájezdníci poznali výhodu organizované armády, subordinace a disciplíny. Vyvinul se nový typ společenské organizace: vojenská družina, kde pojítkem už nebyl společný příbuzenský nebo kmenový původ, ale přísaha věrnosti veliteli. K útokům na velké říše se na stejném principu spojovaly celé kmenové svazy. Starověcí historici je sice označují jmény různých „národů“, ale ve skutečnosti šlo o multietnické zástupy bojovníků z povolání. Nanejvýš je možné, že nositelé uváděného etnonyma byli iniciátory celé akce.
Jazyky, kterými se stepní válečníci domlouvali, obsahovaly kromě praindoevropského základu také početné výpůjčky z jazyků uralských a altajských. A zdá se, že nepřejímali jenom slovník, ale i některé náboženské představy: mýty o Apollónovi a Artemidě obsahují zajímavé narážky, které se zdají svědčit o severském původu obou božstev. Apollón prý měl své sídlo u Hyperborejců, kam každým rokem na šest měsíců odlétal ve voze taženém labutěmi. Po tu dobu slunce v Hyperboreji nezapadalo (polární den?). Artemis, bohyně-medvědice (řecky arktos, keltsky artos = medvěd) měla jako své posvátné zvíře laň se zlatými parohy. Na parozích se shodují všichni antičtí autoři – ale jediné „laně“, které mají parohy, jsou samice sobů.  Básník Kallimachos (3. stol. př. n. l.) uvádí podrobnosti: laní se zlatými parohy bylo původně pět, jedna se Artemidě zaběhla a odchytil ji až Hérakles (v rámci svých dvanácti úkolů), zbylé čtyři tvořily spřežení Artemidina božského vozu (odpustíme si nemístné poznámky o Santa Clausovi a jeho sobech).

Vlevo Hérakles při chytání kerynejské laně ulomil jeden paroh, což Artemis nesla dosti nelibě, vpravo Apollón se vrací z Hyperborey. Všimněte si vlysu s labutěmi.
Obr. 6. Vlevo Hérakles při chytání kerynejské laně ulomil jeden paroh, což Artemis nesla dosti nelibě, vpravo Apollón se vrací z Hyperborey (všimněte si vlysu s labutěmi)

Západně od Donu na Ukrajině se sice nenacházela bohatá města plná luxusního zboží, ale zato tam bylo vlídnější, vlhčí podnebí, tučné pastviny a vesnice rolníků, které bylo možno donutit k placení tributu. Koneckonců i Vznešený (árja = vznešený, nemá to nic společného s rasou) musí každý den jíst a potřebuje někoho, kdo by za něj pečoval o stáda nakradeného dobytka, hlavně krav, které byly symbolem bohatství. Ideologie Vznešeného bojovníka byla spolu s technickou inovací – válečným vozem – dychtivě přejímána místní elitou. Ve střední a západní Evropě se objevují bronzové plastiky „slunečních vozíků“ tažených koňmi nebo spřežením nějakých vodních ptáků (husy, kachny nebo Apollónovy labutě?). S kultem Slunce a nebeského ohně souvisí zřejmě i šířící se zvyk pohřbu žehem, pro který právě tuto kulturu označujeme jako „kulturu popelnicových polí“. Je to zastřešující pojem, který zahrnuje celou řadu lokálních variant na velmi rozsáhlém území. Pro naše země má z tohoto okruhu význam kultura lužická, která sahala od Německa a severovýchodních Čech přes Halič a Volyni až na západní Ukrajinu. Někdy do té doby (kolem roku 1300 př. n. l.) kladou lingvisté oddělení baltské a slovanské jazykové větve. Je pravda, že názvy některých řek v severovýchodních Čechách mají baltský původ – Cidlina, Ledhuje, Metuje a zejména Úpa (litevsky a lotyšsky upe = řeka, potok). Na ostatním území Čech, zejména v Poohří a ve středním Povltaví, sídlila kultura knovízská. Známe velmi početné zemědělské osady, kromě nich také opevněná hradiště, která střežila důležité obchodní stezky. Naši „Knovízané“ měli kontakty s Německem i s egejskou oblastí, jak dokazují importy luxusních bronzových nádob. Mrtvé pohřbívali žehem, ale téměř všechny pohřby jsou velmi prosté, bez milodarů. Více se o jejich materiální kultuře a vysoce vyspělém kovolijectví dovídáme z tzv. „depotů“ – bronzových pokladů. Náčelnická elita se zřejmě od prostého lidu oddělovala: na okraji Žatce byla nalezena skupina velice bohatě vybavených žárových hrobů. Náčelníci přejímali „image“ řeckých héroů, jak je známe z homérských eposů: válečný vůz tažený dvouspřežím, bronzový meč, okrouhlý štít, bronzové pancíře, helmy a náholenice („Achajci holení krásných“, pěje Homér). Našla se také kostěná lícnice s osténky, součást koňské ohlávky, stejná jako v Sintaště a v Mykénách.

Vlevo ozdní doba bronzová ve střední a západní Evropě, vpravo výzbroj a výstroj homérských hrdinů
Vlevo obr. 7. Pozdní doba bronzová ve střední a západní Evropě, vpravo obr. 8. Výzbroj a výstroj homérských hrdinů
Vlevo sluneční vozík z Dánska, uprostřed božstvo na voze taženém vodními ptáky (Srbsko), vpravo bronzový vozík s motivem ptáků (Rumunsko)
Obr. 9. Sluneční vozík z Dánska, uprostřed božstvo na voze taženém vodními ptáky (Srbsko), vpravo bronzový vozík s motivem ptáků (Rumunsko)​​​
Vlevo bronzové ozdoby ve tvaru labutí (Čechy), vpravo zlatá kolečka jsou považována za solární symboly (Švýcarsko)
Vlevo obr. 10. Bronzové ozdoby ve tvaru labutí (Čechy), vpravo obr. 11. Zlatá kolečka jsou považována za solární symboly (Švýcarsko)

 

Obr. 12. Vlevo schéma hrobky srubové kultury, vpravo rozšíření srubové kultury (oranžově)
Obr. 12. Vlevo schéma hrobky srubové kultury, vpravo rozšíření srubové kultury (oranžově)

V oblasti ponticko-kaspické stepi mezi středním Dněprem a Uralem se i nadále pohřbívala celá těla do umně vyhloubených podzemních hrobek s výdřevou z otesaných klád (proto „srubová kultura“). Obrázek č. 12 ukazuje průřez hrobkou s několika vydřevenými komorami. V nejspodnější je válečný vůz, v prostřední leží nebožtík, nad ním jsou zvířecí obětiny. Nad hrobem byla navršena mohyla. Ohromné počty obětovaných koní při hrobech náčelníků, jakož i pozůstatky dalších rituálů se nápadně shodují s obřady popisovanými v nejstarších literárních památkách: indické Rigvédě a íránské Avestě. Než byly zapsány, tradovaly se tyto slovesné útvary, stejně jako homérské eposy, po několik staletí ústně. Generace za generací kněží a pěvců memorovaly předlouhé pasáže, které, zejména v případě liturgických textů jako je právě Rigvéda a Avesta, musely být reprodukovány naprosto přesně, bez sebemenší odchylky. Nyní se již dostáváme do doby, kdy archeologické nálezy nacházejí své paralely v historických nebo aspoň legendárních zprávách. A právě řecká mytologie nám v Iliadě, v Euripidových dramatech a v četných výtvarných dílech Řecka, Říma i baroka zachovala příběh, který spojuje mykénské Řecko s ukrajinským Krymem: příběh Ifigenie v Tauridě.

Odkazy:

Rekonstrukce funkčního egyptského válečného vozu (52 min, anglicky)

(mas)

Rubriky