Můj Slovjansk

Dnes, po víc než roce života v tomto místě, se cítím při každém příjezdu do železniční stanice Slovjansk, jako bych se vracel domů. Pamatuji si však první momenty poté, co jsem zde v prosinci 2016 vystoupil.  Omšelé paneláky, neomítnuté cihlové domy a polorozpadlé chaloupky, lemující děravou cestu z nádraží do centra.

Ač mi to všechno vždy znovu připomene, co konkrétně znamená slovo postsovět, byl Slovjansk založen už v polovině 17. století. Sloužil jako pevnost, bránící hetmanský stát a pak už ruské impérium před tatarskými nájezdy, později fungoval jako centrum těžby soli z místních slaných jezer. Mnohem důležitější jsou však události dubna 2014, kdy se Slovjansk stal epicentrem ruské expanze na území východní Ukrajiny. Právě v nejbližším okolí Slovjansku se rozhořely první větší boje celé rusko-ukrajinské války o Donbas. O válečném období se však nechci rozepisovat, přestože právě kvůli němu jsem vlastně na přelomu let 2016 a 2017 do Slovjansku přijel.

Stejně rychle, jako zmizel na jaře z ulic Slovjansku sníh, ztratily se i depresivní městské scenérie. S příchodem jara totiž Slovjansk stejně jako spící zvíře ožívá a s prvním jarním sluníčkem se mění v příjemné, byť trochu ošuntělé lázeňské město. První věc, kterou jsem si na jaře pořídil, bylo kolo, které mi nakonec umožnilo ve volných chvílích poznat spoustu zapadlých koutů a pěkných míst v okolí. Právě s pomocí jedné z takových vyjížděk bych čtenáři rád přiblížil zajímavé městské i okolní reálie.

Náš okruh začneme v samém centru města. Z mého bytu v ulici Universitětskaja, které však stále nikdo neřekne jinak než ulice Okťabrskoj revoljucii, se vydáme směrem k hlavnímu náměstí. Zde v centru lze ještě vidět několik domů, které jsou vyvedené ve stylu socialistického realismu, je však třeba je hledat mezi změtí ošklivých chruščovek, paneláků a dalších sovětských podivností. Podobně jako v jiných postsovětských městech je náměstím obrovská nezastavěná plocha před radnicí, jíž až do roku 2015 vévodil soudruh Lenin.

Na krajích náměstí a na přilehlých ulicích stojí nové restaurace, kavárny, koncertní pódium, ale i pravoslavný chrám Svatého ducha, který zde byl vybudován na místě původního kostela v roce 2005. Kromě pravoslavné církve fungují ve městě ve svých svatostáncích ještě menší společenství katolíků a také evangelická církev Dobraja Věsť. Události léta 2014 bohužel mezi všechny věřící zasely jablko sváru. Představitelé pravoslavné církve moskevského patriarchátu se totiž rozhodli využít přítomnosti proruských ozbrojenců k získání dalšího vlivu.

Na ulici Svobody mineme památník vdově a matce padlého vojáka a zamíříme ven z města kolem místního kina. To každý týden přináší nejnovější filmové novinky, a tak se ani zarytí filmoví fandové nemusí bát, že by zde strádali. Pravda, všechny filmy jsou dabovány do ukrajinštiny a k ruským jsou připojeny titulky. Během pár minut jízdy se dostáváme pryč z betonové džungle a projíždíme mezi typickými venkovskými domečky ve směru hory Karačun (xxx metrů). Směr nám neomylně ukazuje vysílač na jejím vrcholu. Na jejím úpatí rychle prolétneme kolem dvou keramických závodů, které pokračují ve staleté tradici slovjanského hrnčířství. Ostrý výšlap na Karačun je jedním z nejtěžších sportovních zážitků, na které tu v jinak mírně se vlnicí donbaské krajině narazíte. Krásný výhled na Slovjansk i sousední Kramatorsk vám však námahu jistě vynahradí. Právě strategická poloha přivedla na Karačun ukrajinská vojska při jejich návratu do města a v tomto směru leží i několik památníků padlým vojákům.

Dále se vydáme na západ kolem starého kamenolomu a prudkým sešupem dojedeme přes vesnici Andrijivka k systému rybích sádek u vsi Myrne. Ačkoliv soustava mnoha rybníků přímo láká k vykoupání, platí zde kvůli rybám přísný zákaz. Pokračujeme tedy do kopce až na křižovatku s hlavní rychlostní silnicí Charkov-Slovjansk-Bachmut-(Doneck). Právě tyto úseky za Slovjanskem jsou částí výletu, kterou jsem si oblíbil. V letním období totiž lemují jakoukoliv cestu mimo město tisíce hektarů slunečnicových polí, která zvláště s bezmračným donbaským nebem a zapadajícím sluncem vytvářejí nádherné a nezapomenutelné scenérie.

Nyní se nacházíme v severozápadním cípu města. Odsud se lze snadno vydat do třicet kilometrů vzdáleného Svjatohirsku, kde se nachází významné poutní místo - Svjatohirský klášter. Také tu začíná přírodní rezervace Svaté Hory, což je rozsáhlá zalesněná oblast, kterou protéká řeka Severní Donec a která tvoří ideální relaxační zónu v nejbližším okolí Slovjansku. Najdete zde nejenom množství kempů, pláží, jezer, ale i překrásné křídové hory nebo rozsáhlý starý lom.

My se však pomalu stočíme na jihovýchod a přes blokpost ukrajinské armády se začneme pomalu vracet do města. Takových kontrolních stanovišť naštěstí postupně ubývá a i na těch fungujících se nejčastěji střetnete s lakonickým mávnutím rukou, znamenajícím možnost pokračovat dále.

Cesta do města vede kolem oblíbeného jezdeckého klubu a koňské farmy přes Slavkurortský les, který obklopuje městkou lázeňskou zónu a je skvělým místem pro letní grilování šašliků. Dříve na Slavkurortě fungovala tři sanatoria, které léčila snad všechny myslitelné choroby s použitím léčivého bahna a slané vody z přilehlých jezer. S příchodem války však byla velká část vybavení rozkradena a personál, který opustil nebezpečnou oblast, se už nevrátil. Nyní zbývá ve městě již jen jedno sanatorium, které se specializuje na pacienty s poruchami pohybového ústrojí.

Lesními cestičkami dorazíme až ke dvěma nejoblíbenějším jezerům, která se v průběhu letních měsíců zaplní více než pověstné pláže v Bibione. Mělké jezero a slaná voda, která výborně nadnáší, jsou příjemným zpestřením všedního dne i víkendu pro valnou většinu obyvatel. Je to zvlášť vítané místo, když letní teploty dosahují ke čtyřiceti stupňům Celsia a mezi betonovými monstry je nedýchatelně.

V posledním úseku naší cesty uvidíme ještě zřejmě nejstarší budovu ve městě - pravoslavný chrám na břehu jezera postavený v 19. století. Hned vedle se nachází torzo staré továrny na těžbu soli extrakcí z vody, která tu po několik desetiletí byla hlavním způsobem obživy. Posledním bodem programu je muzeum slovjanské historie, hostící kromě historických expozic i krátkou výstavu o událostech horkého léta roku 2014. Nenápadnou budovu lze poznat snadno díky protitankovému dělu z druhé světové války. Zajímavý příběh této relikvie zamotali proruští ozbrojenci, kteří ho dotáhli na své barikády. Po jejich odchodu se dělo přesunulo jako trofej do Kyjeva, odkud ho zpět „domů“ dostali zaměstnanci muzea poté, co je poznali na fotografiích.

Přestože není Slovjansk typickou turistickou destinací, domnívám se, že má dost k nabídnutí člověku, kterého již omrzely davy turistů se selfie tyčemi. Pokud se dostanete do blízkosti Slovjanska, byla by velká škoda nestrávit alespoň den či dva v jeho okolí. Platí to zvláště v létě, kdy se unavený turista například z blízkého Charkova může osvěžit v jednom ze stovek okolních jezer. Je ale možno přijet i z větší dálky - zpět do Kyjeva se dostanete luxusním rychlovlakem za pouhých 6 hodin. A kdyby vás ani tohle nepřesvědčilo, doporučuji návštěvu Slovjanska spojit s výjezdem do Bachmutu a jeho světoznámého závodu na výrobu šampaňského - Artwinery.

(dam)