Před 50 lety (XII): Ukrajinci na lidskoprávní konferenci v Íránu

Pojem teheránská konference je běžně spojován s dlouhým a velmi důležitým jednáním čelných představitelů tří protihitlerovských mocností v roce 1943. O čtvrt století později, na jaře roku 1968, se v íránské metropoli konala jiná, počtem účastníků podstatně větší mezinárodní konference. Zabývala se problematikou lidských práv.

Protože v prosinci 1968 uplynulo dvacet let od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, byl uvedený rok prohlášen Rokem lidských práv. Při hodnocení této skutečnosti je pamětník zasažen smíšenými pocity. Vzpomene si na tehdejší situaci v řadě zemí světa – od africké Biafry přes různé, navzájem odlišné země, kde byly razantně potlačeny studentské nepokoje, až po Sovětský svaz, kde se naplno rozjel policejní a soudní boj s kulturní a politickou opozicí. A konec konců: znamenala něco lidská práva v týdnu po 21. srpnu 1968 v Československu?

Rozpaky budí dnes také místo vybrané pro konání konference – metropole císařského Íránu. Za vlády posledního šáha Mohammeda Rézy Páhlaví nepůsobila tato země zrovna jako příklad úzkostlivého dodržování lidských práv. Nicméně se šáh i s manželkou díky konferenci úspěšně prezentovali za přítomnosti generálního tajemníka OSN, a to byl jistě účel.

Teheránská konference, která byla první tak velkou celosvětovou akcí věnovanou lidským právům, trvala víc než tři týdny – od 22. dubna do 13. května. Zúčastnilo se jí kolem tisíce delegátů ze 71 zemí světa. Liberalizace, tehdy úspěšně nastupující v Československu, přidávala konferenci na zajímavosti. Byl zde čten i pozdravný dopis čerstvě zvoleného prezidenta Ludvíka Svobody a sedm členů československé delegace nepochybně budilo pozornost.

Ač se to může zdát zvláštní, prací na konferenci se zúčastnily kromě šestičlenné delegace Sovětského svazu také menší, trojčlenné delegace dvou jeho republik, které měly od r. 1945 zastoupení v OSN – Ukrajiny a Bělarusi. Se samostatným konceptem lidských práv samozřejmě nepřišly: tvořily jen přílepek delegace celosovětské. Ukrajinu reprezentovali tři etablovaní a prověření právní vědci, kteří samozřejmě vystupovali v požadovaném duchu. Podíleli se dokonce na vytvoření jedné z rezolucí, která byla označena jako československo-polsko-ukrajinská.

Jen oni však v Teheránu Ukrajinu nezastupovali – přítomni zde byli totiž také reprezentanti Ukrajiny exilové. Světový kongres svobodných Ukrajinců, vzniklý o necelý rok dříve, se sice konference oficiálně spoluúčastnit nemohl, lidé z jeho okruhu však i tak do Teheránu přijeli. Jednání sledovali a snažili se oslovit zástupce místního i světového tisku a rozšířit stanovisko exilu k hodnocení situace lidských práv v SSSR a Ukrajině. Ukrajinští emigranti slovo nedostali, pokoušeli se však dát o sobě vědět prostřednictvím rozhovorů s jinými delegáty a s novináři a také rozdáváním v angličtině tištěných informačních publikací.

Do Teheránu kvůli tomu přijel publicista nacionalistického směru Denys Kvitkovskyj, předseda kongresu svobodných Ukrajinců Vasyl Kušnir a další osoby. Možná největší pozornost vzbudil pobyt pravoslavného arcibiskupa Mstyslava, který působil po druhé světové válce jako duchovní představitel pravoslavné části exilových Ukrajinců. Mstyslav se ještě dožil rozpadu Sovětského svazu a vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Stal se v Ukrajině prvním patriarchou obnovené Ukrajinské autokefální pravoslavné církve.

Exilových Ukrajinců bylo tehdy v Teheránu asi dvakrát víc než těch sovětských. Upozorňovali na situaci politických vězňů v Ukrajině, zvláště na případ Vjačeslava Čornovila, na potlačování práv církví, ale i na omezování ukrajinštiny v její vlastní zemi. Zástupci sovětské Ukrajiny se nakonec nevyhnuli rozhovorům se svými exilovými protichůdci – tomu se nevyhnuli ani ukrajinští delegáti na valných shromážděních OSN. V Teheránu ujistili zástupci sovětské Ukrajiny „ty druhé“, že jsou silnější a že mají delší ruce. Vysvětlovali také emigrantům, že právě oni jsou špatně informováni – stačí přijet do SSSR a podívat se, jak se věci mají doopravdy. Z informací exilového tisku je zároveň patrné, že představitelé emigrace dokázali při těchto soukromých rozhovorech občas přitisknout své sovětské protichůdce ke zdi.

Žádná z obou ukrajinských skupin samozřejmě nemohla ustoupit od svých názorů. To ostatně platilo pro konferenci jako celek. Charakterizoval ji nesoulad v pojímání lidských práv jako takových, projevující se odlišným výkladem ze strany delegátů socialistických, kapitalistických i rozvojových zemí. A každý nakonec zůstal stát na svém…

Je zajímavé, že ukrajinské emigrantské noviny se zprávami o konferenci se nějakým způsobem dostaly i do Moskvy a četl je zde s malým časovým odstupem ukrajinský režisér Les Taňuk. Díky tomu se texty dostaly i do jeho utajovaného deníku z té doby. Ale příslušné zprávy pronikly ve zkratce i do Československa. Téma této kapitoly by bylo možno v rámci našeho cyklu třeba i vynechat, kdyby… Kdyby Lidová demokracie ze 7. května 1968 neotiskla desetiřádkovou zprávu ČTK nazvanou Kampaň ukrajinských emigrantů. V podstatně větším (formátem i rozsahem) Rudém právu jsem příslušnou zprávu nenašel. V každém případě se aspoň v jedněch českých novinách objevila po více než čtyřech desetiletích první do jisté míry věcná informace o snahách ukrajinského exilu. V českém prostředí se o jeho existenci a kulturních a odborných snahách tehdy ani později skoro nic nevědělo.

(boz)