Ukrajina v „Jednom světě“ 2018: Vzdálený štěkot psů

Druhý film s ukrajinským námětem, který bylo možno vidět na letošním festivalu Jeden svět, je dílem dánského režiséra Simona Lerenga Wilmonta. Přenášíme se do blízkosti ukrajinského přístavu Mariupol, který byl v roce 2014 bezprostředně ohrožen „ruským jarem“ – to však neuspělo ve městě ani v blízké vsi Hnutove (Gnutovo).

Film natočil dánský režisér Simon Lereng Wilmont v dánsko-švédsko-finské koprodukci s datem 2017. Něco ze svých pocitů prozradil v rozhovoru pořízeném v době festivalu, srv. www.irozhlas.cz/kultura/film/festival-jeden-svet-ukrajina-separatismus-valka-na-ukrajine-rusko-miny_1803101530_jgr. O filmu se však hodí říci více. Je komornější než snímek Mír s vámi a zajímavý je už tím, že stojí kdesi na hraně filmu dokumentárního a hraného – uměleckého.

Film je výrazně spjat s už zmíněným Hnutovým. To se nachází nejen nedaleko Mariupolu, ale také blízko od Azovského moře: průměrná výška vsi je pouhých 18 metrů nad úrovní mořské hladiny. Hnutove neleží na rozdíl od Volnovachy v Donbasu, krajina tam má přírodní, nikoli průmyslový charakter. Ve filmu několikrát zahlédneme záhyby půvabné říčky Kalmius, která protéká v blízkosti vsi. Mohla by to být docela „rajská krajina“, ale…

Řeka KalmiusFrontová linie neprobíhá nijak daleko od vsi. Přitom o opravdovou válku se už v době natáčení nejednalo – vnímáme jen nekončící, vždy znovu obnovovaný seriál vzájemného ostřelování. Děti jsou ve škole poučovány o nebezpečích, která blízkost fronty přináší, aniž by byly jasně patrné jejich sympatie či antipatie k jedné či druhé bojující straně.

Z napůl opuštěné vsi toho mnoho nepoznáme kromě jednoho obydleného domu a zřejmě nevyužitých hospodářských objektů. Místní škola je zachycena jen epizodicky a její působení zůstává mimo režisérův zájem. Skoro všechno dění se točí kolem domu, kde žijí hlavní hrdinové. Ten se zapíše do divákovy paměti interiéry, nejvíce snad kýčovitě barevnými tapetami s pávy či lesem, který je „jako opravdový“.

V domě a okolí se rozvíjí obyčejný, pomalý život několika lidí, vedou se dlouhé dialogy, často tak nějak „o ničem“. O válce a střelbě se sice hovoří, nikoli však o smyslu války, Ukrajině nebo vlastenectví – zase je to něco, co přesahuje místní zkušenost či potřebu. Asi desetiletému Olehovi před časem zemřela matka a on si může jen občas promluvit s modře malovaným dřevěným křížem na jejím hrobě. Žije s babičkou a čas tráví převážně zábavami se dvěma dalšími chlapci. Starší z nich, Kosťa, vypadá na to, že by už pomalu mohl sloužit v ukrajinské armádě, jak by se však postavil k takové perspektivě, není jasné. Zatím se oba mladší kluci díky Kosťově iniciativě jenom seznamují s pistolí a střílejí z ní po žabách, dále však jejich „válečnická zkušenost“ nedosahuje.

Čteme-li materiály o historii Hnutova, dovídáme se, že ves založili poměrně pozdě, až v 19. století, donští kozáci, jejichž potomci se však promísili s příchozími z jiných regionů Ukrajiny do masy, která zůstala až do nejnovější doby více méně beznárodní. V sovětské Ukrajině se obyvatelé ocitli při rozhraničení Ukrajiny s Ruskem počátkem dvacátých let, aniž o tom aktivně rozhodovali. Olehova babička nicméně používá ve filmu formulace „u nás na Ukrajině“. Mluví ovšem rusky stejně jako jiní obyvatelé vsi – ruština, kterou ve filmu slyšíme, však zachovává ukrajinské „h“. Při posledním ukrajinském sčítání lidu v roce 2001 označilo 90 % obyvatel za rodný jazyk ruštinu.

Obyvatelé Hnutového jsou zjevně odsouzeni k dlouhému, zatím pasivnímu čekání. Nelze úplně vyloučit, že budou možná muset svou obec přece jen opustit, ale takový útěk by se stal nezbytností jen v případě budoucí ofenzivy ruských vojsk. Skoro dospělý Kosťa v jedné sekvenci filmu říká: „Jesli Putin očeň silno zachočet, to uže běžať budět nikogda“ („Pokud by se Putinovi velmi silně zachtělo, nebude už čas utíkat.)“ Pokud se ovšem Putinovi opravdu velmi silně zachce, co dokáže nabídnout takové vesnici jako Hnutove a čím obšťastní její obyvatele? Zrovna tak může být položena otázka protikladného charakteru: Čím si hodlá Ukrajina více než dosud v dobrém slova smyslu místní obyvatele připoutat?

Mezi těmito dvěma variantami vlastního osudu musejí žít obyvatelé Hnutového dál. Čím déle bude konflikt trvat, tím výrazněji bude nad nimi viset otázka, kým vlastně jsou a kam patří. Můžeme být vděčni režisérovi za možnost svérázného vhledu do míst, kam se nikdo z nás nedostane, ale kde se dost možná spolurozhoduje o budoucím výsledku rusko-ukrajinského střetu.

(boz)

Rubriky