Ukrajina v „Jednom světě“ 2018: Mír s vámi

Populární a už pověstný festival dokumentárních filmů Jeden svět nabídl v rámci letošního 20. ročníku dva snímky týkající se Ukrajiny. Oba vznikly v produkci jiných zemí: z hlediska režijního šlo o snímek slovenský a dánský – ten však byl vyroben v širší koprodukci.

Loňská festivalová nabídka byla, pokud jde o Ukrajinu, dvojnásobně bohatší a větší roli v ní hrál Krym. Ten zůstal v nejnovějším ročníku stranou. Oba nově předvedené snímky dokumentují situaci v části jihovýchodní Ukrajiny. Začínám úvahou o prvním filmu třicetiletého slovenského režiséra a fotografa Juraje Mravce Mír s vámi (2016).

Tento snímek se pokouší o časově i místně širší podchycení oblasti konfliktu. Režisér natáčel zprvu na (pro)ruské straně frontové linie v dubnu 2015, tam mu ale v únoru následujícího roku už nebyl vstup povolen. Poté se Mravec pohyboval po části regionu, ve které byla v roce 2014 po několika měsících nadvlády proruských sil obnovena ukrajinská správa. Viditelně nejvíce ho zaujala zhruba dvacetitisícová Volnovacha – okresní město, ležící v bezprostřední blízkosti fronty.

Pokud jsem počítal dobře, umožnil nám snímek nahlédnout do osmi, převážně nevelkých lokalit regionu. Jen v malém rozsahu zde vystupuje Doneck, výrazněji je v režisérově „procházce“ Ukrajinou zastoupen Kyjev. Ten je představen už v úvodu filmu vzpomínkou na Majdan, kdežto v závěru zaznívá výpověď těžce zraněného ukrajinského vojáka, který v hlavním městě Ukrajiny žije po demobilizaci.

Obrazová stránka filmu, v jejímž rámci bylo použito i fotografií, je z hlediska výpovědní hodnoty překryta sérií rozhovorů s obyvateli regionu. Režisér při komentování svého filmu uvedl, že se snažil tyto lidi prostě nechat vymluvit, a to také z psychoterapeutických důvodů. Upřesnil, že do filmu zařadil dvacet ze stovky natočených výpovědí či rozhovorů, a to ty nejsilnější. To, že ve filmu zaznívá téměř jen ruština, není dáno její převahou v příslušné části jihovýchodní Ukrajiny, ale snad i tím, že tento jazyk znal lépe samotný režisér.

Historik současnosti by samozřejmě rád shlédl výpovědi v plném rozsahu – zajímaly by ho i ty relativně „méně působivé“. Pokouší se samozřejmě uvažovat také o tom, jaké je vlastně kritérium pro stanovení působivosti, protože z jeho hlediska má hodnotu svébytného pramene kterékoli svědectví. Určitou hierarchii hodnot zachycených svědectví, danou nejen pojímáním už zmíněné působivosti, ale nejspíše i odhadem míry přesvědčivosti, pravdivosti nebo také atraktivnosti, si vytvářejí oba, ale každý po svém.

Volnovacha
Volnovacha

Vraťme se k samotnému filmu. Galerie typů, které jsou zde zachyceny, je bohatá. Největší sympatie diváků získala paní středního věku z města Volnovacha, sugestivně vyznávající lásku svému motocyklu, zaujal ale také tamní bezdomovec. Ten nejprve medituje v mírně napitém stavu o místním Leninově pomníku, odstraněném po „návratu Ukrajiny“. O něco později přesvědčivě vysvětluje místním adventistkám, že bohužel asi nedokáže zvítězit nad „démonem alkoholu“. Za zmínku stojí ale také dva řidiči. Ten, který vozil režiséra v okupovaném Donecku, přiznal, že na rozdíl od jiných bývalých havířů, kteří to dělají z existenčních důvodů, nevstoupil do proruských vojsk, protože se mu příčí zabíjení. Později vidíme ve filmu řidiče maršrutky, který koná modlitbu před nastoupením jízdy z území pod ukrajinskou správou do Donecka.

Jen málokdy slyšíme od zpovídaných lidí otevřeně proruské či proukrajinské stanovisko. Většina výpovědí, které film nabízí, se nijak jednoznačně nevyjadřuje – příslušní lidé to neumějí, ale možná se také nechtějí otevřeně vyslovit. V tomto směru však může být obviňování lidí „tam kdesi nahoře“, kteří mohou za válku, určitým útěkem před nezbytnou sebeanalýzou, která by ukázala pramalou občanskou angažovanost těch, kteří situaci hodnotí, a to už v období před válkou. Kde tu máme hledat aspoň zárodky občanské společnosti, není příliš zřejmé…

Foto Mravec
Foto Juraj Mravec

Jen jednou slyšíme výrazně protiukrajinskou tirádu – kontrastně k ní zaznívají zjevně proukrajinské výpovědi dvou ukrajinských vojáků. První, pocházející z Luhanské oblasti, se v době natáčení aktivně účastnil konfliktu na ukrajinské straně. Místní původ veterána, který přišel za války o ruku i nohu, netuším. Jeho rozhovor s režisérem proběhl v prostředí až surreálně působícího kyjevského sídliště Troješčyna (napočítal jsem pětadvacet pater tamních obytných domů). To však není podstatné – v neokázalých slovech tohoto muže zaznělo to, co je dnes pro Ukrajince spojeno s nově pojímaným, aktuálně prožívaným pojmem válečného hrdinství.

Režisérův názor z filmu nevytušíme – nepochybně chtěl působit jako nestranný pozorovatel. Protože byl na „mé“ projekci přítomen, měli jsme možnost jeho názory přece jen poznat. Vnímal jsem je jako jednoznačně proukrajinské a spojené s kritikou ruského zasahování do místní situace. Důležité bylo jeho konstatování o profesionalismu ruské propagandy, která zřetelně ovlivňuje část lidí z frontové oblasti dodnes.

Takový názor však neznamená žádnou apoteózu současné války – už samotný název filmu a většina v něm prezentovaných názorů se dovolávají míru jako hodnoty, jíž má a musí být dosaženo. To je jistě pochopitelné, jakou cenu pro Ukrajinu smí ale tento mír mít, aby na ni bylo možno vůbec přistoupit? Tato otázka jistě není bezvýznamná.

(boz)

Rubriky