Před 50 lety (X): Březen ´68 očima moskevského Ukrajince

Březen roku 1968 byl měsícem, kdy už Pražské jaro jako fenomén společensko-politický jednoznačně prorazilo hráze. Prosazovala se nebývalá míra občanských svobod a aktivit, vycházel už slavný týdeník Literární listy. Své funkce opouštěli jeden za druhým různí činitelé předlednového režimu a nakonec i ten nejvyšší státní představitel.

Antonín Novotný odstoupil z funkce československého prezidenta 22. března a jeho nástupce, armádní generál Ludvík Svoboda, byl zvolen Národním shromážděním do funkce o osm dní později. Nastoupil do funkce jako dvaasedmdesátník, byl tedy starší než kterýkoli z jeho předchůdců: T. G. Masaryk byl zvolen prvním presidentem republiky ve věku necelých 69 let.

Svoboda měl s Ukrajinou v jistém směru více společného než předchozí prezidenti. Strávil na jejím území zhruba pět roků, zvláště v letech 1915–1918, a pak znovu v letech 1939–1940 i 1943–1944. Za obou světových válek poznal – v zajetí či internaci i v boji – velkou část Ukrajiny od Haliče přes Kyjev až po okolí Charkova, krátce však pobyl i v Odese. A to necháváme stranou osm let, která strávil jako důstojník prvorepublikové armády v tehdy československém Užhorodě.

Zvláštní roli ve Svobodově vztahu k Ukrajině a Ukrajincům způsobilo po roce 1942 výrazné zastoupení obyvatel někdejší Podkarpatské Rusi v československé jednotce, zřízené v Sovětském svazu. Ať se tito lidé považovali za Ukrajince, Rusíny nebo i Rusy, uchovávali si ke svému veliteli během války i později respekt a příznivý vztah. On sám stejně jako jeho předchůdce intelektuálem nebyl a bez ohledu na své životní osudy žádnou hlubší znalost ukrajinských reálií nezískal.

Jako většina Čechů a Slováků své generace vnímal nový prezident začlenění Ukrajiny do Sovětského svazu jako hotovou a logickou věc, která osud Ukrajinců natrvalo vyřešila. Svoboda ostatně jako ministr obrany Československé republiky zaštiťoval v roce 1947 boj proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády na Slovensku a určitě nepochyboval o oprávněnosti takového postoje.

Takový byl tedy „ukrajinský profil“ muže, který se stal nejprve jedním ze symbolů Pražského jara, a pak bohužel zcela paradoxně i záštitou režimu, který likvidoval vše, co s Pražským jarem souviselo. Nás zajímá, nakolik volba tohoto muže zapůsobila na Ukrajince. Dnes, právě při této příležitosti, upozorním na význam deníků tehdy třicetiletého Lese Taňuka. Tento divadelní režisér se z Ukrajiny přesunul za lepšími pracovními možnostmi do Moskvy, kde pokračoval v pečlivé dokumentaci událostí své doby.

Les Taňuk si vedl rozsáhlé deníkové sešity od druhé poloviny 50. let. Zapisoval si nejen aktuální myšlenky, ale přepisoval i osobní korespondenci a některé tiskem vydané texty (básně, články), které ho zaujaly. O rozsahu takto vzniklého pramene svědčí to, že záznamy z ledna až března 1968, které vyšly tiskem v roce 2011, zabírají (bez příloh) 440 stran.

Sledujeme-li Taňukovy záznamy z března, všimneme si, že velkou pozornost věnoval dění v Polsku, ještě více však v Československu, přičemž porovnával rozdílnost situace v obou zemích. V Polsku, kde byly březnové studentské protesty poměrně rychle potlačeny, se podle jeho názoru jednalo o pokus potlačit socialismus jako totální a totalitní systém. Oproti tomu v Československu se do čela vzpoury postavila právě komunistická strana.

Ludvík Svoboda a Alexander Dubček
Ludvík Svoboda a Alexander Dubček

Poznámky o Československu procházejí velkou částí březnových zápisů. Dubčekovo jméno se poprvé objevuje 3. 3., kdy Taňuk v souvislosti se sovětskou propagandou uvažuje, zda Dubček nebude opakovat tragický osud Maďara Imry Nagye, usuzuje však, že nikoli: „Určitě ne. Svět se během dvanácti let výrazně posunul kupředu“.

Dne 14. 3. se Taňuk zamýšlel nad osudem Rudolfa Slánského, ale zároveň zmiňuje i případ sebevraždy náměstka ministra vnitra Jindřicha Veselého z roku 1964. Brzy poté uvažuje o zvolení Slováka Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ, tedy do „čistě české funkce“ (tak ji vnímal, což dokazuje formulace: „tak to bylo vždy!“), jako o konkrétním dokladu nového myšlení.

Ostře negativně hodnotí kterýsi únorový projev ukrajinského stranického šéfa P. Šelesta, který pak byl v Ukrajině papouškován na komunistických schůzích nižšími stranickými funkcionáři. Taňuk se v této souvislosti ironicky ptá: „Přinesl jejich srdcím český příklad radost a potěšil je, nebo je k smrti vylekal? Nikdo z nich nechápe, jak výrazně vzrostla v Praze autorita komunistické strany. Je tu absolutně nový jev: sjednocení strany s širokými sympatiemi národa. Ti ťulpasové začali litovat Novotného! Možná teprve teď začíná skutečný, vysněný socialismus. Kdyby stromy nerostly tak vysoko, oni by snad přece jen dokázali pochopit perspektivu. Kdyby!“

Poté si Taňuk 23. 3. zapsal krátký komentář o schůzce vedoucích představitelů komunistických stran („všichni jsou v Drážďanech, snaží se tam vysedět východisko z ´československého problému´“) a 25. 3. zachytil novinku z Prahy: „Československo znehybnělo: Národní shromáždění a problém nového prezidenta“. O tři dny Taňuk vzrušeně a podrobně komentoval náhlou a záhadnou smrt prvního kosmonauta Jurije Gagarina: „To nevěští nic dobrého – pro Sovětský svaz ani pro Československo. V tom smyslu, že /Gagarin/ znamenal pokrok a pohyb – z mého hlediska.“ A o den později přibývá úvaha o perspektivě dalšího dění: „Československo – nic utěšujícího. Všichni, kdo se sešli v Drážďanech, byli naladěni zle /…/ Rok 1968 se stává značně výrazným zásekem na stromě naší epochy. A pak nevěř tomu, že přechodný rok je specifický.“

Hned 30. března se ale Taňukova nálada mění v optimistickou, když čteme zápis: „Hurá! Armádní generál Ludvík Svoboda se stal prezidentem ČSSR.“ Taňuk si poznamenal i počet poslanců, kteří hlasovali pro tuto kandidaturu, již vnímal jako „návrh Dubčeka“. Zapsal si několik epizod ze života nového prezidenta: smrt syna v protektorátu, rozkaz Stalina sesadit Svobodu ze všech funkcí, údajné poslání do důchodu z vůle Chruščova a udělení titulu Hrdiny Československa i SSSSR v roce 1965.

Podle Taňuka se stal Svoboda nejpopulárnější postavou nových dějin své země „Proto se /Čechoslováci/ tak radují, že otec národa /!/ se stal jejich prezidentem. Hlavní je to, že ho do této funkce navrhnul Dubček! Sovětský rozhlas podtrhává, že je Svoboda přítelem Sovětského svazu. To je dobré znamení. Oni /tj. sovětský režim/ třeba změní postoj i k Dubčekovi. Ten teď není sám. Stojí za ním Svoboda.“

Taňukovy pohledy můžeme chápat jistě jako nepřesné a až poněkud naivní, zvláště když víme, jak snadno se Svoboda Dubčeka vzdal při rozhodování o jeho vyměnění za Gustáva Husáka. Mezi řádky je však zřetelně patrná naděje, kterou československý příklad vysílal na Ukrajinu…

(boz)

Rubriky