Před 50 lety (IX): Z deníku bubenského chlapce (březen 1968)

O historii vypovídají v nemalé míře také osobní dokumenty, mimo jiné deníky. K našemu tématu může něco povědět také deník jednoho hocha ze sedmého pražského obvodu. Vedl si v něm zápisy docela krátce – mezi koncem února a začátkem dubna 1968. Pak už zjevně ztratil trpělivost a v psaní nepokračoval.

Shodou okolností tohoto tehdejšího hocha poměrně dobře znám a mohu si dovolit o jeho deníku napsat. Bylo mu tehdy málo přes třináct let a chodil do sedmé třídy základní školy. Na první pohled může působit dost zvláštně, že se snažil psát deník ukrajinsky. Určitě ho k tomu přiměla práce rodičů, která úzce souvisela s ukrajinskými reáliemi z kulturní a humanitní sféry. Hoch také jistě nahlížel do deníků svého otce, psaných v ukrajinštině po celá 30. léta a ještě několik dalších let, a to převážně v Krakově a jedné podhorské lemkovské vesnici.

Tyto deníky byly nepochybně pro hocha inspirací. Z věcného hlediska o tom svědčí mj. různé tabulky a seznamy, vpisované mezi chronologicky řazené denní záznamy. Ještě podstatnější je ovšem snaha o používání ukrajinštiny. Deník z první poloviny roku 1965 si hoch vedl ještě v češtině. Deník, který nás zajímá, a také časově následující, opět velmi krátkodobě vedený deník z července a srpna 1969, jsou psány už ukrajinsky. Máme tedy před sebou výrobek dítěte dvou jazyků a národností – bylo sice plně obklopeno českým světem, ale žilo podstatnou část vnitřního života ve světě ukrajinském. Hoch touto řečí mluvil i s rodiči.

Mohlo by se zdát, že deník nabízí zajímavé svědectví o událostech pražského jara roku 1968, tak tomu ale není. Hoch sice určitě s rostoucím zájmem vnímal vše, co se kolem něj dělo, a bylo toho v oněch týdnech dost, např. rezignace prezidenta Novotného a zvolení jeho nástupce. Deník však o těchto věcech mlčí – překvapivý a ojedinělý je z tohoto hlediska jen záznam o studentských demonstracích ve Varšavě a Krakově z 10. 3. 1968.

O politiku se hoch zajímal a vím jistě, že prakticky jen pro svou potřebu „vydával“ od října roku 1967 strojopisný časopis. Nesl hrdé jméno Politický zpravodaj a pojednával převážně o událostech ve světě. Tenhle „tiskový orgán“ četl asi jen jeho otec a jen výjimečně někdo další. Hoch zřejmě neměl potřebu zprávy o politice do deníku zaznamenávat, stejně jako pominul problémy, které tehdy vstoupily do vzájemného vztahu obou jeho rodičů.

A tak čteme v deníku převážně dost banální zprávy o školních úspěších a trampotách (sem patří krátkodobá ztráta hochovy žákovské knížky), přerušené záznamem o březnovém prázdninovém týdnu, prožitém s otcem a lyžemi na Šumavě. V deníku je ale obsažen i soupis přezdívek spolužáků (nikoli spolužaček, neboť tato sféra byla pozorovateli z chlapeckého světa uzavřena) nebo pokus o slovník jazykových rozdílů „školního nářečí“ s češtinou. Nechybí záznam o výkonech třídního fotbalového mužstva, schematický plánek dětského pokoje hocha a jeho mladší sestry atd.

Jak je tedy v deníku reprezentována samotná Ukrajina? Pozoruhodné je už to, že jako motto bylo na začátku sešitu zvoleno čtyřverší z básně Tarase Ševčenka a překlad úryvku kozácké dumy, začínající slovy „Vyptává se Dněpr tichého Dunaje“. Pak nás zaujme až zápis z 28. 2. 1968. V něm hraje zprvu roli ona ztracená „žákajda“ spolu s kritickým přístupem k řediteli školy, zvavému mezi žáky „šerif Brandy“. Hned poté však čteme bez jakéhokoli přechodu konstatování, které zní v překladu do češtiny takto:

„Táta říkal, že tento den je pro Ukrajinu velice dobrý a že kanadská komunistická strana vystoupila proti ruskému chování na Ukrajině. Táta také říká, že na Ukrajině roste národní hnutí. Myslím, že se dožiju dne, kdy bude svržena sovětská diktatura na Ukrajině. A já tomu budu napomáhat.“

Byl to smělý závazek, v zápisu z dalšího dne však dominuje znovu zpráva o žákovské knížce, která byla šťastně nalezena. V březnu ale obsahově ukrajinských textíků přibývá. Čteme stručný přehled ukrajinského obyvatelstva 15 světových zemí či naprosto diletantské úvahy o možném budoucím státně-politickém systému Ukrajiny, kde měli koexistovat hetman, direktorium a parlament. Neméně exotická byla hochova představa o možném administrativním členění Ukrajiny na šestnáct krajů, doprovázená i mapkou. Tuším, že tyto experimentální, znalostmi málo podložené úvahy se dočkaly značné kritiky od hochova otce. Nicméně 7. března, čirou náhodou ve výroční den Masarykova narození (o něm však deník nehovoří), nacházíme další vhled do budoucnosti:

„Včera jsem zapsal soupis možného rozdělení budoucího ukrajinského státu. Myslím, že v budoucím samostatném ukrajinském státě by měla být svoboda slova. Každý by měl mít možnost říci, co si myslí. Aby se pak náhodou nestalo Direktorium diktaturou.“

Můžeme se ptát, kde se braly tyto úvahy a zmatené, leč už dost pevně usazené představy v době, vystavené vyprávěním o radostném životě Ukrajiny v Sovětském svazu. Odpověď je snadná: v rodinné tradici pražských Ukrajinců, kteří prožili nesnadných dvacet poúnorových let, žilo jiné než oficiální vidění Ukrajiny, které přes všechny ideologické tlaky a asimilační trendy přecházela aspoň na část nové generace. Začínající Pražské jaro jen nakypřilo půdu a dalo možnost vnímat ukrajinské reminiscence, smutky a naděje výrazněji než dřív…

To je vlastně skoro vše. O něčem však vypovídá ještě seznam hochových knih. Zabírá tři stránky, doveden je pouze do písmene „L“ a čítá necelých 70 položek. Připojená „registrační čísla“ však ukazují, že všech knih v hochově knihovničce (včetně tří ročníků časopisu Lidé a země) bylo přes 160. Ukrajinských titulů zde nacházím jen deset a všechny byly hochovi asi zcela nedávno „přeřazeny“ z otcovy knihovny. Zdálo by se: co znamená těch deset titulů proti třinácti knížkám Aloise Jiráska, které soupisu jasně dominují? Hlavní zájem o tohoto českého klasika měl však hoch tehdy už za sebou. Mám přitom podezření, že většinu seznamenaných ukrajinských knih ještě přečtenu neměl, ať šlo o Kulišovu Černou radu, Arkasovy Dějiny Ukrajiny nebo historické prózy Andrije Čajkovského. Nicméně právě četba knih o české, ukrajinské a světové historii byla tím, co hocha už tehdy formovalo a posouvalo dál. Nejspíš se později stal skutečně historikem.

Na závěr si dovolím melancholicky znějící řečnickou otázku: „Hochu zlatej, co jsi vlastně tehdy chtěl a kam jsi po dalších padesáti letech doputoval?“ Odpověď už ale do tohoto našeho cyklu nepatří.

(boz)