Malá úvaha o bitvě u Bachmače a její sokolovské „repríze“

Ukrajina sehrála poměrně podstatnou a zajímavou roli při formování obou československých zahraničních odbojů. Stalo se to za první i druhé světové války, v letech 1917–1918 a 1943–1944. Sever Ukrajiny byl tehdy místem zápasu československých vojenských jednotek o vznik, resp. obnovení československé státnosti.

Obě tyto v mnohém odlišné historické etapy jsou málokdy srovnávány, resp. nebývá mezi nimi hledána zřetelná souvislost. Ta však existuje už ze symbolického hlediska pozoruhodné časové souvislosti. V době prvního odboje vedly československé legie poslední ústupový boj na severovýchodě Ukrajiny ve dnech 8.–13. března 1918, a to u Bachmače. Početně podstatně menší československá jednotka, dotvářená za velmi složité situace sovětského státu a Rudé armády, absolvovala ve stejném denním rozmezí roku 1943 bojový křest v obranné bitvě u Sokolova, v jiné části severovýchodní Ukrajiny.

V obou případech se československé jednotky za nesnadných podmínek postavily nástupu německé armády na východní Ukrajinu. V obou bitvách měly také shodného spojence, vojenské oddíly komunistického Ruska, resp. Sovětského svazu. V roce 1918 se však sovětské vojenské síly nacházely teprve ve stavu zrodu a ve srovnání s dobře vyzbrojenými a disciplinovanými československými legiemi působily jako jakýsi jejich chudý příbuzný. Totéž platilo v případě narychlo vytvářených oddílů Ukrajinské lidové republiky. V roce 1943 však byla situace už zcela odlišná. Československá jednotka, která byla vyslána do bojů, tvořila jen kapku v moři v rámci dlouhé frontové linie hájené sovětskými divizemi. Už proto podléhala v řadě ohledů sovětské kontrole. Ať si to její vojáci přáli nebo ne, byla zároveň předurčena stát se zprostředkovatelkou budoucího sovětského vlivu ve své vlasti.

Ukrajinské lokality, které daly střetnutím z let 1918 a 1943 jméno, leží nepříliš daleko od dnešní ukrajinsko-ruské hranice. V době kozácké epochy ukrajinských dějin hrály roli menších administrativních center – tzv. setninových měst. Bachmač byla začleněna mezi polovinou 17. a 18. století do ukrajinského kozáckého či hetmanského státu, kdežto Sokolovo (v ukrajinštině Sokolove) se nacházelo východněji, v regionu tzv. slobodských kozáků, kam spadal např. i Charkov. Slobožanščyna si musela dříve než západnější části Ukrajiny zvykat na větší kontrolu carské říše a jejích úředníků.

Bachmač se v novějším období stala podstatně významnější lokalitou díky postupné proměně v dopravní uzel, z kterého se rozbíhají železniční trati v pěti směrech. Vedou nejen do Kyjeva a Moskvy, ale také na Charkov, Dnipro a běloruský Minsk. Právě tato strategická poloha Bachmače byla důležitá pro československé legie i pro německé jednotky, které po brest-litevské mírové dohodě s Ruskem obsazovaly ukrajinské území. Braly je tehdy pod jakousi ochranu či „ochranu“, protože zde chtěly uplatnit vlastní vojensko-strategické a ekonomické zájmy. Taková nezávislost Ukrajiny, garantovaná Německem a Rakouskem-Uherskem, byla však z hlediska českých či československých zájmů nebezpečná a nepřijatelná. Masaryk byl ochoten uznat jen autonomii Ukrajiny v rámci jakéhosi demokratického federativního Ruska, které však nevzniklo tehdy ani nikdy později, vlastně až dodnes.

Československé legie ustoupily v roce 1918 na poslední chvíli před německými a zčásti také ukrajinskými jednotkami z Kyjeva, kde vlastně organizovaná podoba československého politického i vojenského odboje ve východní Evropě vznikala už od roku 1914. Další nástup německých jednotek ze dvou směrů – kyjevského a minského – už ohrožoval možnost odchodu československých legionářů z Ukrajiny a vůbec z východní Evropy. Vojsko ještě neexistujícího státu se hodlalo co nejrychleji přesunout jinam, protože nechtělo být zataženo do vznikajícího rusko-ukrajinského konfliktu. Leginonáři ještě nemohli tušit, že se v nedaleké budoucnosti krvavému střetnutí s bolševiky nevyhnou, že k tomu však dojde daleko od ukrajinského území.

Přitom právě bolševici se stali v únoru 1918 jakýmisi tichými partnery legií v obsazeném Kyjevě, v Bachmači se pak stali na čas jejich situačními spojenci. Oproti tomu stoupenci nezávislé Ukrajiny byli z hlediska legionářů postaveni do pozice nepřátel a vzpomínka na tuto skutečnost zůstala živá i v době meziválečné republiky. Vztah k bachmačské epizodě sice charakterizovaly vzhledem ke spojenectví s bolševiky určité rozpaky, poúnorová doba ji však právě proto vzala aspoň zčásti na milost. Více však pro ni tehdy znamenal kult východních bitev z druhé světové války, od Sokolova přes Kyjev a Bilu Cerkvu k Dukle a do hor severního Slovenska.

V každém případě začalo bitvou u Bachmače, nebo už těsně před ní, jedno z nedorozumění, charakterizující česko-ukrajinské vztahy po celý zbytek 20. století, a ovlivňující je v jistém směru dodnes. Ukrajinci, kteří usilovali o vybudování vlastního státu, si totiž za první světové války i před začátkem té druhé vybrali z nezbytí spojence, který pro ně nebyl a nemohl být ideální, už vůbec však nebyl „košer“ z českého hlediska. V obou případech se obratem ukázalo, že o rovnocenném ukrajinsko-německém spojenectví nemůže být řeč. Ukrajina zajímala Německo, stejně jako jiné geopolitické hráče ve své blízkosti, vždy jen jako bohatá země, maximálně vhodná k využívání a zneužívání, jemuž se pak snažila proti německým i jiným uzurpátorům v nesnadných podmínkách bránit.

Ukrajinci se v závěrečné fázi obou světových válek dostali do pozice národa, který o svém osudu reálně nerozhoduje, ale musí bojovat za jiné, mocnější síly, aniž by za této konstelace mohl prosazovat své zájmy. Ukrajinců, kteří volili nekompromisní zápas za nezávislost a státnost, bylo v obou historických situacích příliš málo – už proto nedokázali získat pochopení či respekt mocných z okolního ani vzdálenějšího světa.

Paradoxní je, že na území Ukrajiny pobývaly jak v roce 1918, tak o čtvrt století později, jednotky mnoha cizích států a národů, které neměly s místními lidmi a jejich zájmy mnoho společného. Vzpomeňme třeba na skutečnost v českém prostředí neznámou: dva měsíce po bitvě u Bachmače vybojovali svůj daleko krvavější boj s německými oddíly také polští legionáři. Stalo se to v blízkosti Dněpru, u menšího města Kaniv, posvěceného mohylou Tarase Ševčenka. Za druhé světové válce pak územím Ukrajiny procházely a většinou se tu nijak dobře nezapsaly oddíly německých spojenců – italské, rumunské, maďarské a slovenské.

Dnes má Bachmač přes 18 000 obyvatel, zatímco Sokolovo méně než desetinu. Bachmač má nadále status okresního města, zůstává však v rámci pohraniční Černihovské oblasti nepříliš významným regionálním centrem. Vzpomínka na československou bitvu zde zůstala uchována jen prostřednictvím pamětní desky, kdežto Sokolovo se dočkalo v dobách československo-sovětského přátelství přímo Muzea bojové družby. Jejím důsledkem bylo i přejmenování centra okresu, ve kterém se Sokolovo nachází. Okresní město Zmijiv muselo v letech 1976-1990 snášet, asi k nevelké radosti obyvatel, shora přidělené „modernější jméno“ Gottwald, po kterém však už není ani stopy.

Jaké nálady vládnou v současnosti v obou zmíněných lokalitách, ale třeba také v ukrajinském Zborově, a jak se projeví příští rok v prezidentských a parlamentních volbách, neodhadne dnes určitě nikdo. Zrovna tak nevíme, co asi vědí a myslí si místní obyvatelé o evropských a našich českých problémech. Pokud však jde o poznání role Ukrajiny i těchto lokalit v obou československých zahraničních odbojích, musíme věřit, že bude také díky českým historikům výrazně upřesněno právě s ohledem na tehdejší ukrajinské reálie.

(boz)