Před 50 lety (VIII): Petro Šelest „soudcem“ sotva probuzeného Pražského jara

V tomto cyklu jsme se s Petrem Šelestem setkali už dvakrát, především v třetí části. Je na čase věnovat tomuto stranickému funkcionáři větší pozornost. Sehrál totiž důležitou, často klíčovou úlohu v kritice, kterou sovětské stranického vedení stíhalo od počátku protagonisty Pražského jara i celý jeho reformní program.

Šelest, narozený v únoru 1908 ve vesnici jihovýchodně od Charkova (směrem na Slovjansk a Doneck), byl v dětství jistě obyčejným selským klukem. Poté, co odešel z venkova do dělnické profese, však získal politické vzdělání a díky tomu působil od roku 1940 jako stranický funkcionář na stále vyšších postech. V roce 1963 dosáhl nejvyšší stranické funkce mezi komunisty sovětské Ukrajiny – stal se prvním tajemníkem. Znamenalo to současně postup mezi členy nejužšího stranického vedení celého SSSR, kde byl zastoupen i jeho předchůdce, další Ukrajinec z venkova – Mykola Pidhornyj (Nikolaj Podgornyj). Zdá se být pravděpodobné, že se problematickou mírou vzdělání ani pramalou schopností myslet inovativně od ostatních členů stranického politbyra nijak nelišili.

Pro Šelesta byl druhý měsíc roku 1968 důležitý z osobního hlediska – oslavil totiž 14. 2. své šedesátiny. Ústřední ukrajinský týdeník přinesl jeho celostránkový barvotiskový portrét a blahopřát mu přišli vyšší straničtí kolegové z Ukrajiny i s manželkami. Důležitější projev uznání však přilétl z Moskvy – Šelest se dočkal významného vyznamenání, nazvaného Hrdina socialistické práce. Ve svých rusky psaných deníkových záznamech v té souvislosti vyjadřuje zjevné potěšení, ač v nich zároveň najdeme formulaci „má skromná práce“. Jednalo se v tomto případě o skutečnou skromnost, nebo spíše o dobře zažité klišé?

Paradoxní bylo, že o pouhé tři dny později vzpomínal svých „teprve padesátin“ druhý muž v rámci ukrajinské věrchušky, Vladimir Ščerbickij. Také on se tedy dočkal otištění onoho velkého barvotiskového portrétu – musel však dát instančně vyššímu soudruhovi přednost a přišla na něj řada až v dalším čísle týdeníku Ukrajina. Byl také příliš mladým na to, aby se stal také Hrdinou socialistické práce. Oba soudruzi se mimochodem vůbec neměli rádi a Ščerbickij se zřejmě rád podílel na sesazení Šelesta z funkce, posvěceném Leonidem Brežněvem v roce 1972.

Jsme však v únoru 1968, kdy si Šelest opravdu nemohl dovolit odpočívat na jubilejních vavřínech. Čekala ho sondážní cesta do Československa, spjatá s účastí na tehdejších oslavách 20. výročí tzv. Vítězného února. Šelest a Brežněv, jádro čtyřčlenné sovětské delegace, spolu předběžně jednali 20. února v Moskvě a o den později odletěli spolu s dvěma méně významnými rusko-sovětskými aparátčíky. Hlavní dny československých oslav byly totiž, snad kvůli programu zahraničních hostů, předsunuty dopředu. Samotný Brežněv se nemohl či nechtěl v Praze tak dlouho zdržet. Promluvil sice 22. února na slavnostním shromáždění ve Španělském sále, kde Šelesta nebylo nijak zvlášť vidět, v kuloárech byl ale s Brežněvem a Dubčekem fotografem zachycen (http://multimedia.ctk.cz/foto/document/2000610/2).

Brežněv se už 23. 2. vrátil do Moskvy: prý nechtěl propást moskevské oslavy výročí Rudé armády, a vedení sovětské delegace připadlo v dalších dnech právě Šelestovi. Díky tomu se mohl 23. 2. postavit na tribuně, vévodící Staroměstskému náměstí, hned vedle Alexandra Dubčeka. Oba shlíželi spolu s dosluhujícím prezidentem Antonínem Novotným a představiteli „bratrských stran“ na nastoupený šik Lidových milic (dtto: document/2037457/1). Šelestovi však pronesení projevu nepříslušelo. O to více sledoval situaci v Praze po kuloárech. Sám zmiňuje své rozhovory s vyššími stranickými činiteli Kolderem, Jakešem, Bilakem a Lenártem – výčet právě těchto jmen je výmluvný. Československa se jistě týkala i jeho obšírná diskuse se sovětským velvyslancem S. V. Červoněnkem, který byl rovněž etnickým Ukrajincem a tvrdým odpůrcem československé liberalizace.

S nově získanými dojmy se Šelest přemístil 25. 2., tedy v pravý výroční den Vítězného února, do Moskvy. S Brežněvem pak tehdejší stav československých záležitostí znovu posuzovali. Ukrajinský stranický vůdce o tom ve svých komentovaných deníkových zápisech napsal: „V Praze je znát dvacet let po vytvoření Československé republiky /!/ a vítězství nad reakcí určitý politický paradox. Je zřetelně patrné, že narůstá reakce pravicově oportunistických elementů. Kontrarevoluce v Československu nabírá sílu. Akce na oslavu 20 let československé revoluce, jak to nazývají samotní českoslovenští vedoucí činitelé, probíhaly klidně, celkem důstojně“.

Šelest zároveň obvinil Dubčeka z přednesení nabubřelého projevu a nelíbil se mu ani jeho další, tentokrát „chvástavý, nepodloženě zjednodušující projev“ na Staroměstském náměstí. V dalších větách kritizuje Dubčeka za politickou naivitu: vždyť prý tehdy už v Československu tajně působila „plíživá kontrarevoluce“ a všechno dění usměrňovala zkušená ruka CIA a západoněmecké rozvědky, kdežto sovětská rozvědka prý byla v zemi slabě zakořeněna. Podle Šelesta se Dubček sice cítil být hlavním aktérem událostí, bylo to ale jen zdání. Přesto prý však nový šéf československých komunistů působil přesvědčivě a Brežněv si s ním nevěděl rady – „rastěrjalsja“, tedy nejspíše ztratil hlavu. Tuhle formulaci však opatrný Šelest použil až řadu let po Brežněvově smrti – nemohl mu totiž zapomenout své ponižující sesazení a odvolání z Ukrajiny do Moskvy.

Protože tento Šelestův text byl psán z větší části až s dvacetiletým odstupem, upozorním ještě aspoň na to, že penzionovaný ukrajinský vůdce viděl v roce 1988 situaci „přestavbového“ Sovětského svazu jako v mnohém podobnou s někdejšími československými poměry. Šelest přímo uvádí, že se dívá s hrůzou „kam jdeme a co zanecháme svým vnukům, pravnukům a všem budoucím. /…/ Nebude nás nikdo moci zachránit – stojíme nad propastí“. Takže – nepomstil se Šelestovi tak trochu další chod dějin?

To, co si zapsal Šelest o československém vývoji roku 1968 už v únoru a pak vícekrát v dalších měsících, není určitě nijak povzbudivou četbou. Naznačuje jakousi osudovost dalšího vývoje směrem k Srpnu a normalizaci – kdo by si tehdy podobné věci uměl představit či vůbec připustit? Přitom opravdové reformy a uvolnění v únorovém Československu sotva začínaly. Svědectvím toho, že se věci dávají do pohybu, se staly těsně po oslavách „Vítězného února“ dvě události: útěk zkorumpovaného generála a poslance Šejny do USA a vydání „nultého“ čísla Literárních listů.

Jak ale ještě budeme moci sledovat, Šelest a lidé podobné politické orientace takřka bez přestávky sledovali a hledali v Praze i Bratislavě spojence. Cílem tohoto úsilí se stalo zadušení sotva začínajícího Pražského jaro. O půl roku později, 21. srpna, byl učiněn rozhodující krok tímto směrem.

(boz)