Ukrajinský zápas v únoru 1918: bolševici v Kyjevě a mír v Brestu

 

Vývoj na ukrajinském území charakterizovala počátkem roku 1918 značná dramatičnost a spád. Nezávislost Ukrajinské lidové republiky na Rusku, vyhlášená Čtvrtým universálem, byla v následujících dvou týdnech ohrožena postupem bolševických vojsk na Kyjev, jehož obrana nebyla zajištěna dostatečnou měrou.

Bolševické jednotky, jejichž tažení na hlavní město Ukrajiny bylo jen nakrátko zadrženo u železniční stanice Kruty, se počátkem února přiblížily ke Kyjevu. Ten čítal v době konfliktu přes 400 000 obyvatel a nacházel se na rozdíl od dnešních poměrů pouze na pravém, západním břehu Dněpru. Právě z východní strany, zpoza řeky, nastoupily bolševické síly 5. února 1918 k útoku. Boje, doprovázené ostřelováním centra města přes Dněpr, trvaly čtyři dny a skončily vítězstvím rudých. Jejich vstup do města byl doprovázen i krutou likvidací osob, které se bojů nezúčastnily, ale byly považovány za „třídní nepřátele“. Už 7. 2. byl u zdi Kyjevsko-pečerské lavry bolševickými vojáky popraven sedmdesátiletý kyjevský pravoslavný metropolita Vladimír.

Velký vliv na popsaný vývoj událostí měla neurčitost politických názorů nemalé části obyvatel Kyjeva. Část z nich s bolševiky a jejich programem sympatizovala, ve městě se však zdržovali také příznivci předrevolučních pořádků či nějaké jiné formy celoruské státnosti. Ti všichni minimálně pochybovali o schopnosti Ukrajiny udržet samostatnost a její princip zpochybňovali a někdy i stříleli obráncům města do zad. Mnoho jiných osob se v tehdejších událostech nedokázalo orientovat a jen trpně vyčkávali, kdo se stane vítězem.

Ve městě však byla ještě jedna zdatná vojenská síla, která jen přihlížela. Jednotky československých legií, které se už řadu měsíců zdržovaly v Kyjevě i jeho širším okolí, zachovaly předem stanovenou neutralitu a bojů se nezúčastnily. Jejich zásah mohl přitom výrazně ovlivnit výsledek celého zápasu. Příčina nečinnosti legionářů byla však pochopitelná – nedávno zřízené jednotky měly zůstat zachovány v maximální bojeschopnosti pro boj o nezávislost českých zemí a Slovenska na jiné frontě, a to ve Francii. Vnitřní konflikty v Ukrajině a snahy Ruska vojenskou silou si zde uchovat vliv nebyly událostmi, do kterých měli legionáři zasahovat. Takový byl i názor politického vedení legií včetně budoucího československého prezidenta T. G. Masaryka. Popsaný postoj se dá celkem snadno pochopit, i když není v souladu s dalšími událostmi, které vyvrcholily konfliktem, v němž se střetly československé legie s bolševickými jednotkami daleko východněji – v dolním Povolží a na Sibiři. Tento zápas začal jen asi o půl roku později.

Popsané vítězství bolševiků bylo jejich prvním dobytím Kyjeva. V dalších třech letech musel nový režim se svými ozbrojenými jednotkami třikrát město vyklidit a teprve koncem června 1920 si pojistil jeho držení, které pak přetrvalo až do podzimu roku 1941. V únoru 1918 však nikdo nemohl další vývoj předvídat a leckomu se mohlo zdát, že bolševické jednotky svého vítězství využijí a dokážou postupovat dále na západ a k Černému moři – např. v Odese už tehdy byla sovětská moc rovněž nastolena. Vedení Ukrajinské lidové republiky ustoupilo i s jednotkami, které mu zůstaly věrné, na západ. Krátce se zdrželo v městě Žytomyr a poté se pohybovalo po menších lokalitách ukrajinské Volyně. Ukrajinští političtí představitelé se zde snažili po zbytek února v nesnadných, z vojenského hlediska dosti beznadějných podmínkách pokračovat v zákonodárné práci. Byla zde ale také „diplomatická fronta“ ukrajinsko-bolševického střetnutí, na které se rozhodovalo o Ukrajině v celoevropském kontextu.

Bretský mír 1918V Brestu, který je dnes běloruským městem v bezprostředním sousedství Polska a tehdy byl s ohledem na historické reálie a pro odlišení od jiných Brestů nazýván Brestem Litevským, začalo v prosinci 1917 vyjednávání Ústředních mocností (Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka) s bolševickým Ruskem. Od 1. ledna se ho účastnila i delegace Ukrajinské lidové republiky. Poté, co ukrajinský stát vyhlásil čtvrtým universálem z 22. ledna 1918 nezávislost, začaly s ním jmenované čtyři státy počítat jako s diplomatickým partnerem, přestože si uvědomovaly jeho slabost. Zejména Německo a Rakousko-Uhersko, které byly na jednání i dosažení první mírové smlouvy zainteresovány nejvíce, potřebovaly aspoň na části východní fronty klid a doufaly také, že v důsledku uzavření míru jim Ukrajina poskytne výraznou potravinovou pomoc, které se civilní obyvatelstvo dožadovalo v polovině čtvrtého roku války stále důrazněji.

Po krátké přestávce v brestském jednání se delegáti znovu sešli v první únorový den. Tehdy se zástupce bolševického Ruska Lev Trockij pokoušel vydávat za plnohodnotné představitele Ukrajiny dva delegáty její prosovětské reprezentace, ale neuspěl. Za mírně zmatené situace, kdy nebylo úplně jasné, co se děje na ukrajinsko-bolševické frontě a kdo kontroluje Kyjev, dospěla jednání zástupců Ústředních mocností s Ukrajinou 9. února 1918 k podepsání mírové smlouvy. Byla to první mírová smlouva uzavřená během první světové války a zároveň první mezinárodní dokument mladého ukrajinského státu. Ten byl na brestských jednáních zastoupen osobami, které neměly praktické diplomatické zkušenosti, např. hlavnímu představiteli ukrajinské delegace Oleksandru Sevrukovi nebylo ještě pětadvacet let. On i jeho kolegové byli postaveni do situace, kdy jejich partnery na druhé straně stolu byli ministři zahraničních věcí obou středoevropských velmocí, bulharský premiér a turecký velkovezír.Jednání v Brestu 1918

V preambuli mírové smlouvy se uvádí: „Protože ukrajinský národ se v průběhu současné světové války prohlásil za nezávislý a vyslovil přání navrátit stav míru mezi Ukrajinskou lidovou republikou a státy, které se nacházejí ve válce s Ruskem, rozhodly se vlády /…/ uzavřít mírovou smlouvu s vládou Ukrajinské lidové republiky. Chtějí tím učinit první krok k trvalému a pro všechny strany čestnému světovému míru, který má nejen ukončit válečné hrůzy, ale má také vést k navrácení přátelských vztahů mezi národy na politickém, právním, hospodářském a intelektuálním poli.“

Brestský mír a protokoly podepsané Ukrajinou zvlášť s každým z jejích nových partnerů zajišťovaly mladému státu uznání ze strany zmíněných čtyř monarchií. Přiřkly Ukrajině národnostně i nábožensky smíšené území Cholmska a Podlaší, což bylo nepřijatelné pro představitele polské politiky a veřejnosti. Polských zájmů se dotýkal i tajný ukrajinsko-rakouskouherský dodatečný protokol, kterým se podunajská monarchie zavázala vytvořit z ukrajinských částí Haliče a Bukoviny zvláštní korunní zemi, která by sice nebyla součástí Ukrajinské lidové republiky, ale dávala by Ukrajincům maximální míru samosprávy. Tento záměr nakonec realizován nebyl.

Přestože měl „ukrajinský brestský mír“ jen krátký život a nepřežil v důsledku celkové válečné situace ani tři čtvrti roku, stal se prvním výsledkem úsilí ukrajinské zahraniční politiky a vedl ke zřízení prvních ukrajinských zastupitelských úřadů nejprve v zemích, se kterými Ukrajina mír podepsala, ale poté i v některých neutrálních státech. Mír dal nakonec podnět i k tomu, že německá a rakousko-uherská vojska poskytla Ukrajinské lidové republice vojenskou pomoc proti bolševickým armádám, které by se jinak z Ukrajiny rozhodně nestáhly.

(boz)

Rubriky