Letos naposledy o Donbasu – slovy Ihora Kozlovského

Koncem prosince se uskutečnila značně neproporční výměna zajatců, na kterou musela Ukrajina přistoupit v zájmu svých 73 vězněných občanů. Ti byli vyměněni za 233 podporovatelů Zacharčenkových a Pasečnikových pořádků v Donbasu. Na svobodu se dostal i třiašedesátiletý religionista z Donecka Ihor Kozlovskyj.

Kozlovskyj, narozený v roce 1954, je absolventem donecké státní univerzity. Poté absolvoval aspiranturu v historickém ústavu akademie věd v Kyjevě a na sklonku sovětského období se vrátil za prací do Donecka. Po ovládnutí tohoto velkoměsta proruskými činiteli za pomoci ruských vojáků nemohl Kozlovskyj Doneck opustit, protože zde pečoval o těžce postiženého syna.

Jeho znalosti náboženských a církevních problémů kdysi využívala Donecká oblastní státní administrace, tedy de facto tamní krajský úřad. Zacharčenkovi hoši, budující „lidovou republiku“, už tohoto profesora nepotřebovali a započítali ho naopak mezi své nepřátele. V lednu 2016 byl zatčen a v květnu letošního roku odsouzen „vojenským tribunálem“ ke dvěma rokům a osmi měsícům vězení.

Igor Kozlovskyj s prezidentem Porošenkem
Ihor Kozlovskyj s prezidentem Porošenkem krátce po svém propuštění.

Kozlovskyj zhodnotil situaci krátce po svém propuštění v rámci výměny zajatců a odsouzených. V částech Donecké a Luhanské oblasti, které ovládli za podpory Ruska protiukrajinské síly, podle něj vznikl společenský systém, charakteristický pro totalitní režimy. Tento totalitní systém je podle kritických slov Kozlovského směsí poměrů, které vládly v SSSR v roce 1937, tedy na vrcholu stalinského teroru, s poměry z 50. a 70. let. V případě druhých dvou dat má vědec na mysli zřejmě závěr stalinského systému a brežněvovské období stagnace, které se vrátilo k lecčemu ze stalinistické praxe. Mnoho občanů obou „lidových republik“ pociťuje podle propuštěného vědce nespokojenost s tamními poměry, nikdo však neví, jak najít východisko ze vzniklé situace, protože je kolem mnoho ozbrojenců. Mluvit o přítomnosti či síle proukrajinských nálad v Donecku a Luhansku s okolím nelze: pokud existují, nikdo si nedovoluje otevřeně je projevit.

Příslušníci rodiny Ihora Kozlovského hovoří rusky, a jsou tak živoucím dokladem skutečnosti, že pro ně i řadu jiných obyvatel okupovaných částí Donbasu je Ukrajina přirozeným domovem. Tito lidé o ochranu ze strany „prezidenta“ Zacharčenka ani v nejmenším nestojí.

Kozlovskyj sám řekl po svém propuštění: „Ukrajinci, vrátili jsme se. Cítím ve svém srdci štěstí a také to, co básník nazval ´pocitem jedné jednotné rodiny´. Jsme opravdu jednotná rodina. Spojuje nás nejen tato země a její vzduch. Spojuje nás a nejen nás naše společná práce. Spojuje nás přání dosáhnout toho, aby každý z nás byl svobodný. Mé srdce v tuto chvíli zpívá. Zpívá píseň lásky k Ukrajincům. Prošli jsme utrpením, mučením, bolestmi a nemocemi. Prošli jsme především morálním a psychologickým nátlakem. Ale stále jsme cítili lásku našich lidí. Lásku lidí, kteří se za nás modlili a bojovali za nás. To je to hlavní. Vnímám i v tuto chvíli tuto lásku. A také miluji vás a miluji Tebe, ukrajinský národe. Sláva Ukrajině!“

K spoluúčasti prezidenta Zemana v akci za osvobození Ihora Kozlovského se ještě vrátíme. Zatím přejeme Ihorovi Kozlovskému, aby se mohl plně vrátit v prostředí své rodiny k práci, která je pro něj smyslem života.

(boz)

Rubriky