Řídící učitel Šarapatka z jihočeské Bukové inspirací pro Ukrajinu

Během 20. století se to opakovalo nejednou. Ukrajinci, kteří museli opustit své domovy a našli útočiště jinde, srovnávali tamní poměry se zkušenostmi z vlastní země. Také v Česku hledali vzory pro Ukrajinu, ať šlo o lidi, místa nebo způsob života. Inspirace se dala najít i v poměrně malé obci, třeba ve vsi Buková kousek od Trhových Svin.

Na konci léta roku 1931 se v této Bukové, pod Novohradskými horami, ocitl pozdější rektor Ukrajinské svobodné univerzity v Praze, profesor Oleksandr Mycjuk (1883–1943) – strávil zde závěrečné dva týdny učitelských prázdnin. Působení tohoto představitele emigrace ze sovětské Ukrajiny nebylo zatím příliš zhodnoceno, neexistují ani reedice jeho prací. Okruh Mycjukových zájmů se týkal širokého spektra historických, sociálně-ekonomických i právních problémů, spojených i s dějinami tehdy československé Podkarpatské Rusi. Mycjuk nás může zajímat také proto, že na rozdíl od řady svých kolegů publikoval poměrně často v českém tisku, a to nejméně v deseti titulech o různé periodicitě. Zaujme např. jeho vzpomínka na doby ukrajinského boje o nezávislost, nazvaná Sen federace Ukrajiny s Československem.

Člověk s Mycjukovými zájmy musel hledat ve vsi spřízněnou duši a našel ji v tamním řídícím učiteli Emilu Šarapatkovi. Tento asi dost typický venkovský učitel své doby popsal svůj život v bukovské školní kronice. Narodil se v Praze v roce 1890 a po završení studia na učitelském ústavu se vydal na dlouhou pouť po venkovských školách. Začínal na vzdáleném Těšínsku, pak přešel do východních Čech a od roku 1923 učil na Českobudějovicku. Považoval za povinnost zapojovat se do veřejných aktivit. Ve Štěpánovicích u Lišova např. založil v roce 1926 elektrárenské družstvo a v Bukové, která byla jeho následující, už sedmou štací, to o rok později opakoval. Působil zde necelých osm let a poté se stal řídícím v Nedomicích na okraji Mělnicka. Kde všude působil později, nevím. Zemřel zřejmě v Praze, a to až v roce 1972, skoro třicet let po profesoru Mycjukovi.

Ukrajinský univerzitní profesor našel v Šarapatkovi vzor učitele a občanského pracovníka v jedné osobě vhodný k následování. V tomto směru také formuloval svůj ukrajinsky psaný publicistický příspěvek „Učitel – občan.“ Chtěl jím zaujmout či zburcovat především inteligenci tehdejšího Podkarpatska, nevíme však, zda v tamním tisku stať vyšla. Určitě ji otiskly na počátku roku 1932 minimálně dva ukrajinské měsíčníky – lvovský časopis Ridna škola a černivecká Samostijna dumka. Lvov byl tehdy už skoro patnáct let včleněn do Polska a Černivci zase do Rumunska – v obou státech však byli Ukrajinci jen málokdy něčím více než občany druhého řádu.

Článek Mycjuka určitě stojí za trochu pozornosti. Začíná vzpomínkou na předcházející, delší autorův prázdninový pobyt v Podkarpatské Rusi. Mycjuk upozornil na základě svých zkušeností na potřebu velké kulturní práce v tomto regionu, zároveň si však byl vědom nedostatku potřebných kulturních sil a nepříliš povzbudivé role, kterou v tomto kontextu hrálo místní české úřednictvo a řecko-katoličtí i pravoslavní duchovní. Zhruba o týchž problémech psal tehdy v českém tisku Ivan Olbracht, který se tak připravoval na vydání své slavné zakarpatské trilogie.

Poté Mycjuk představil českou obec, která ho tolik zaujala. V roce 1931 tam žilo v 95 domech 449 obyvatel. Živilo je samozřejmě především zemědělství, ale šestina obyvatel patřila mezi sezónní dělníky – chodili pomáhat na stavby do širokého okolí. O voličské hlasy proto ve vsi soupeřili hlavně agrárníci a sociální demokraté. Přímo ve vsi byla jako zdroj dodatečného příjmu rozšířena výroba nitěných knoflíků. Ačkoli práce zabírala většinu času, působilo v Bukové dvanáct spolků či sdružení různého typu. A fungovala zde také obecná škola, do které docházelo před oněmi šestaosmdesáti lety kolem padesáti dětí. Mycjuk citoval i některé titulky k zápisům obecní kroniky, kterou si s chutí pročetl a musel litovat, že naprostá většina ukrajinských lokalit takovýto doklad svého vývoje postrádá.

Autor článku se poté vrátil k popsaným nedostatkům života Podkarpatské Rusi. V rámci úvah, jak je odstranit, mu přišly ku pomoci aktivity bukovského řídícího učitele. Popsal je podrobně a uvedl i dva Šarapatkovy konkrétní výroky – poznamenal ale, že bez jeho vědomí. Dovídáme se tak především to, že Šarapatka byl tehdy členem všech místních spolků od včelařského přes ochotnický až po sdružení dobrovolných hasičů. V některých spolcích vykonával i funkci předsedy. Ani to mu však nestačilo a neodřekl ani funkci předsedy obecní finanční komise, působil jako knihovník a samozřejmě i jako obecní a také školní kronikář. Angažoval se i jako důvěrník okresní péče o mládež a šéf okresního úřednického spolku. Navíc ještě radil bukovským rolníkům v různých potřebných věcech.

Naprostou většinu popsaných aktivit konal Šarpatka bezplatně, prostě z pocitu povinnosti. Nevstoupil jen do sociálně demokratické organizace (organizován byl u strany agrární) a, jak si stěžoval, nepodařilo se mu založit rodičovské sdružení, jehož funkce se asi vesničanům zdála nepochopitelná a nepotřebná. Mycjuk dává ze všech uvedených důvodů učitele Šarapatku za vzor jako skutečného inteligenta pracujícího pro národ. Zaznívají slova jako „skromný a neznámý hrdina, přímo „kameňar“, o kterém však noviny psát nebudou, to prý snad spíše o nějakém boxerovi nebo tanečnici pochybného chování…

Vyjadřuje přesvědčení, že takto aktivní učitel by měl být vzorem k následování v ukrajinském prostředí, zvláště v Podkarpatsku, kde při své návštěvě analogické učitele nepotkával. Pokud by se tehdy v nejvýchodnější části Československa snažil někdo z učitelů takovým způsobem pracovat, dočkal by se jen házení klacků pod nohy. Mycjuk připomíná bez uvedení konkrétních jmen případy tří podkarpatských učitelů, svých bývalých studentů, kteří byli pro výraznější občanské aktivity vystaveni nevlídnému postoji místních československých úřadů.

„Takovéto Šarapatky dnes potřebuje ukrajinský národ více, než kterýkoli jiný!“, napsal Mycjuk v závěru svého článku. Zcela zásadní překážku pro realizaci této vize však přinesl vývoj po roce 1933. Ten mnoho příležitostí k realizaci tohoto doporučení neposkytl. Cesty Podkarpatska a Československa se po dvaceti letech rozešly a poválečná desetiletí odstranila na území sovětské Ukrajiny prostor pro popsané občanské aktivity vůbec.

Na podzim letošního roku byly evidovány v Bukové 103 adresy, ale žilo zde trvale jen 125 obyvatel, tedy jen o málo víc než čtvrtina někdejšího počtu. Buková už není samostatnou obcí, ale je přičleněna k větší vsi Olešnice. Obecní kronika, ze které čerpal Mycjuk, je dnes nezvěstná. Ba co víc, jak jsme se nedávno při návštěvě přesvědčili, z obecní školy se stala, asi už natrvalo, hospoda. Zůstává tedy otázkou, kdo z Bukové by dnes mohl být vzorem pro Ukrajince na místě někdejšího pana řídícího Šarapatky. Dnes by „takové Šarapatky“ potřebovala i Buková.

(boz)