Z hlubin dávnověku (I): Ukrajina kolébkou moderní Evropy

Autorka tohoto popularizačního článku není archeoložkou, ale nejstarší dějiny Ukrajiny ji výrazně zaujaly. Proto se rozhodla popsat v rozsáhlejším cyklu, jak se vyvíjely od pravěku přes starověk až po raný středověk vztahy obyvatel ukrajinského území k ostatní Evropě, mimo jiné k českým zemím a Slovensku.

Nejprve je třeba uvést, že pojem „moderní“, uvedený v názvu, je třeba chápat v širším významu – asi tak, jako jsou kromaňonci označováni za „anatomically modern humans“. Při zkoumání etap této modernosti nás bude nejdříve zajímat, jak v černomořských stepích vznikaly populace, které dnes tvoří dominantní osídlení Evropy.

Prakticky celá Evropa je dnes osídlena národy, které hovoří indoevropskými jazyky. Nebylo tomu tak vždycky. Od konce poslední doby ledové obývaly Evropu tlupy mezolitických lovců-sběračů. Od šestého tisíciletí před naším letopočtem začaly z Blízkého východu přes Balkán pronikat populace neolitických zemědělců a přiváděly s sebou zdomácnělé ovce, kozy, prasata a skot. Různé mezolitické kultury buď ustupovaly, nebo přebíraly od příchozích nový způsob obživy a začleňovaly ho do své ekonomiky podle toho, jak to vyhovovalo místním přírodním podmínkám.

V druhé polovině 20. století převládala představa, že se na tuto mírumilovnou a matriarchální neolitickou civilizaci přiřítily někdy ve třetím tisíciletí před naším letopočtem hordy Protoindoevropanů z východních stepí. Tito patriarchální sexisté, vyzbrojení bronzovými zbraněmi, ji zničili a pak si postupně podrobili celý evropský kontinent. Ukázalo se, že tato představa, jako vystřižená z úvodní scény filmu Barbar Conan, vizte video níže, je značně zjednodušená. Skutečnost byla jako v mnoha podobných případech zřejmě mnohem složitější a zároveň méně jednoznačná.

Postupný rozrod indoevropských jazyků a jejich šíření Evropou dobře zmapovali lingvisté. Dostávali se však do sporů s archeology, když se pokoušeli přisoudit různé materiální kultury jednotlivým jazykům. Archeologové poukazovali na to, že změna výrobního způsobu zdaleka neznamená výměnu populace, a že mohlo jít o zcela mírové přejímání technických a kulturních vymožeností spolu s jazykem. Situace se začala vyjasňovat až s nástupem molekulární genetiky.

Ukazuje se, že oblast, kde se začala vyvíjet protoindoevropština, leží na západě Ukrajiny, kde se stýkaly tři rozdílné kulturní okruhy: na západě oblast zemědělců, reprezentovaná kulturou trypilskou, na východě oblast dvou pasteveckých kultur – mohylové a jámových hrobů – a konečně oblast mezolitických lovců-sběračů, kteří stále přežívali v lesích severně od pásma stepí a lesostepí.

Protoindoevropština, o níž bude asi v příštích článcích také ještě řeč, zanikla tím, jak se rozštěpila na jednotlivé jazykové rodiny, podobně jako později zanikl společný jazyk starých Slovanů. Lingvistům se nicméně podařilo rekonstruovat její přibližné znění, a tak si můžeme ještě dnes poslechnout, jak asi mluvili naši nejstarší předkové.

(mas)

< Předchozí | Následující >