V Praze třikrát o podobě a důsledcích ruské agrese proti Ukrajině

Během listopadu byly v Praze různým způsobem připomenuty události, které od prvních měsíců roku 2014 ovlivňují a komplikují vývoj nejen Ukrajiny, ale i jejího velkopanského souseda. Všechny tyto akce se časově střetly v době, kdy minuly čtyři roky od spontánního zrození kyjevského Euromajdanu.

Důsledky ruského postupu proti Ukrajině, který lze těžko nazvat jinak než agrese, byly nejprve prezentovány značně zajímavým způsobem v ambiciózní holešovické galerii Dox. Dva z mnoha jejích výstavních sálů hostily od počátku podzimu výstavu „Rekonstrukce paměti“, která se do Prahy stěhovala po loňské kyjevské premiéře. Značně působivou výstavu doprovázela malá informační skládačka v českém a anglickém jazyce.

Dvanáct umělců a umělkyň z Donbasu a Krymu (ženy mírně převažovaly) zachytilo mnoha objevnými způsoby proces vzpomínání na vlastní, nuceně opuštěný domov, aby tak překonali nezbytně postupující fenomén zapomínání a zapomnění. Všichni museli zanechat v domech a bytech, které opustili a jejichž další osud je tedy nejistý, podstatnou část osobních a rodinných památek.

zaves s fotografiemi
    

Nejčastěji jde o fotografie, alba a tabla. Část z nich jsme mohli vidět v doplněné nebo zcela rekonstruované podobě, zároveň byly využity různými dalšími nápaditými způsoby. Malými zlomky fotografií byl polepen např. závěs, oddělující od sebe obě výstavní místnosti. Jiný typ hmotné památky na ztracený domov představovalo seskupení kamenů z krymského pobřeží, které byly pro tento účel získány a znovu sestaveny do „autentického tvaru“. K vidění byla také rekonstrukce jednoho pokoje, který kdysi někdo obýval v Donecku a jenž také zmizel v nenávratnu.

V jedné z videoprojekcí jsme mohli sledovat práci anonymního výtvarníka či výtvarnice, který stále znovu a do nekonečna překresluje tužkou siluety lidí z fotografií na tzv. pauzák. Hned vedle byl umístěn filmový záznam toho, jak mladí lidé jeden po druhém vstávají ze svých židlí a píšou na velké plachty papíru vzpomínky na místa, odkud museli odejít, často opatřené datem, nebo zas vzkazy pro neznámé budoucí čtenáře. Plně popsané plachty byly na výstavě rovněž představeny. Mohli jsme vidět i záznam vzpomínek krymskotatarských žen, které se náhle proti své vůli staly občankami Ruska. Zajímavě působila také audioprojekce se záznamy vyprávění snad dvaceti lidí, podle hlasů převážně mladých. Všichni nejstručnějším možným způsobem a bez patosu popisovali, jakými ulicemi chodívali či jezdili v Donecku každodenně z domova do práce.

Uprchlí výtvarníci zastupovali různé lokality Krymu i Donbasu – dnes žijí v jiných částech Ukrajiny, někteří však i v Polsku nebo Anglii. Hlasové i obrazové doklady přitom dosvědčují, že se jedná z velké většiny o lidi ruskojazyčné. Kupodivu museli utéci před svými „bratrskými ruskými osvoboditeli“ do údajně nacionalistické a protiruské Ukrajiny.

projekt Vítězové
    

Den po ukončení této výstavy, která zajímavě dokumentovala možné metody a cesty současného umění, začala v prostorách pražské městské knihovny daleko kratší dobu trvající výstava fotografií nazvaná „Vítězové“. Stalo se tak v den čtvrtého výročí zrození kyjevského Euromajdanu – toto datum je dnes označováno jako Den důstojnosti a svobody. Zahájení výstavy bylo doplněno setkáním s tvůrci a organizátory celého projektu. V doprovodném programu, moderovaném kurátorkou projektu S. Vitvickou, vystoupil zprvu ukrajinský velvyslanec a po něm zpěvačka S. Tarabarová. Krátce promluvili dva z vojáků, těžce zraněných v průběhu válečného střetu s Ruskem, hledajících však aktivně uplatnění v dalším životě. Promítnut byl také krátký film ukazující tyto a další vojáky, kteří se dokázali díky kvalitním invalidním pomůckám vyrovnat s následky svých zranění a překonat je.

Doprovodná výstava nabídla dvacet profesionálně zvládnutých snímků válečných invalidů, pocházejících z různých ukrajinských regionů. Ač může následující konstatování působit kacířsky, vyslovím je: fotografie ukazovaly, že i zmrzačené lidské tělo může být krásné. Krásné jsou i ony jistě velmi drahé invalidní pomůcky, které zřejmě zatím nemohla získat většina těch, kdo by je potřebovali. Nemohu si odpustit ještě jednu kacířskou myšlenku: takto zranění lidé žijí i na druhé straně fronty – jak tam je o ně postaráno jejich „lidovými republikami“ či ruským protektorem?

Třetí akce, o které se jen stručně zmíním, se konala týž den jen o několik hodin později, moderoval ji známý novinář Ondřej Kundra. Jednalo se o prezentaci sborníku studií „Ruská agrese proti Ukrajině“, redigovaného Janem Šírem z fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V Knihovně Václava Havla o knize promluvila a na dotazy publika odpovídali někteří ze 16 autorů, zúčastnili se však také další odborníci jako historik David Svoboda nebo publicista Jefim Fištejn. Akce vyzněla velmi důstojně, a proto přejeme „čerstvě upečenému“ sborníku, aby donutil k přemýšlení co nejvíce čtenářů. Této knize chceme samozřejmě v dohlednu věnovat samostatnou recenzi.

Jak je patrné, čeští či pražští zájemci o současný ukrajinský vývoj i o aktuální, velmi tvrdé vyústění ukrajinsko-ruských vztahů, si nemohou stěžovat na nedostatek podnětů. Kdo chce, má dostatek příležitostí se v této problematice zorientovat. Bohužel se zdá, že takových lidí stále ještě není příliš mnoho.

(boz)

Rubriky