7. listopad se netýkal jen Rusů, ale všech národů ruské říše

Lampionový průvod býval zajímavým, docela kýženým zpestřením třetího měsíce školního roku. V husté tmě jsme od budovy naší školy udělali, myslím, že bez velkých projevů, kolečko ke Sportovní hale a zase zpátky – na počest tzv. VŘSR. Tehdy uplynulo necelé půlstoletí od událostí, ze kterých nám nejvíc vtloukli do paměti výstřel z Aurory.

Mlhavá představa o podstatě i skutečném obrazu tehdejších událostí byla asi charakteristická pro všechny obyvatele SSSR a tehdejšího bloku, tím víc však byl 7. listopad svátkem postaveným nejvýše na tehdejším piedestalu. Vyprávěli nám o událostech v Petrohradu, možná ještě v Moskvě, a to bylo asi všechno. Co se dělo jinde v oné doznívající ruské říši, která se měla brzy přetvořit v říši formálně novou, jsme nevěděli a dozvídali se jen pomalu.

Dnes, víc než čtvrtstoletí po rozpadu SSSR, se hodnocení událostí z přelomu října a listopadu 1917 radikálně změnilo a jen pramálo lidí má dojem, že je v sedmý den listopadu co slavit. Něco však zůstalo stejné: v českých pořadech o revoluci i na odborných akcích se zase mluví jen o Rusku a ruské revoluci – jiné národy a jejich snahy z roku 1917 zase jakoby neexistují. Nebo nestojí vůbec zato se jimi zabývat?

Na podzim roku 1917 setrvávala řada národů na západě nikoli už carského, ale křehce demokratického Ruska, a zůstávala jeho formální součástí. Jejich geografickou polohu vyjádřil dávno předtím, ve 40. letech 19. století, ukrajinský bard Taras Ševčenko v básni „Sen“, a to slovy „vid Moldavanyna po Fina“ tedy „od Moldavana po Fina“ a s vysvětlením, že všechny tyto národy mají v Ruské říši stejné právo: mlčet. Doplňme: při pohledu od jihu k severu mohli mlčet Moldavané a krymští Tataři, Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Lotyši, Estonci a Finové. Ve specifickém postavení zde žili také Židé, rozptýlení na většině popsaného území, a v menším množství také příslušníci jiných národů či etnických skupin – od jisté doby také volyňští či jiní ukrajinští Češi.

Za první světové války se mimo ruskou říši dostala většina Poláků z tzv. ruského záboru, Litevci a větší část Lotyšů, zčásti však i Bělorusů a Ukrajinců. V případě Poláků, Litevců a Lotyšů se proto myšlenka prosazování národní nezávislosti realizovala v jiných podmínkách a specifickým způsobem. Ostatní národy sice už plně nemlčely, zvláště po březnové revoluci roku 1917, musely však řešit základní problémy své další existence.

Prožívaly tehdy svou vlastní revoluci, nikoli říjnovou, ta se však vůdcům ani obyčejným vyznavačům bolševismu pranic nelíbila. Ještě před koncem roku 1917, ale vždy v důsledku událostí 7. listopadu, vyhlásily některé ze jmenovaných národů (Ukrajinci, Moldavané, krymští Tataři a Finové) své republiky. V tomto smyslu šlo o zjevný „antisedmý listopad“. Nové republiky zůstávaly po určitou dobu formálně spojené s Ruskem, které se samo stalo republikou jen o málo dříve, v polovině září 1917. Další analogické „malé republiky“, obepínající „užší“ či o něco ruštější Rusko“, byly v důsledku různých vývojových specifik vyhlášeny až v roce 1918.

V souvislosti s popsaným pokusem, který přerostl ve snahu zabezpečit svou mladičkou státnost mimo bolševické či jakékoli jiné Rusko, se nám tedy rýsuje jakási nadnárodní „internacionála neruských národů ruské říše“, která opravdu po určitou dobu existovala. Jejím výrazem byla i událost, na kterou se při stoletých vzpomínkách letos zapomnělo – sjezd národů Ruska, konaný koncem září 1917, šest týdnů před bolševickým převratem. Čestným předsedou sjezdu se stal ukrajinský historik a předseda konstituanty prof. Mychajlo Hruševskyj. Přítomni byli zástupci Bělorusů, Burjatů, donských a jiných kozáků, Estonců, Gruzínů, krymských i volžských Tatarů, Litevců, Lotyšů a Židů. Sjezd zvolil tzv. Radu národů pod předsednictvím Hruševského a vyjádřil se pro jejich další spolupráci. Ta však mohla více méně nerušeně pokračovat jen krátce – události z počátku listopadu ji ztížily a nakonec znemožnily.

Vraťme se však k listopadu 1917 a jeho důsledkům. Už zmíněné nové republiky ležely na západním okraji Ruska – jen Krymská a původně jednotná Zakavkazská se nacházely spíše na okraji jihozápadním, problematiku středoasijských pak nechme v tuto chvíli stranou. Nové státní útvary brzy zjistily, že jim nezbývá než vymanit se ze sevření či objetí sovětského Ruska, které vzniklo po 7. listopadu. Podařilo se to jen některým – natrvalo, byť také nesnadno, jen republice finské. V ostatních případech byl úspěch popsaných snah kratší, ať příslušná dočasnost trvala jen několik týdnů, měsíců či let, nebo necelé čtvrtstoletí, jako u pobaltských republik.

Ještě jedna věc sbližovala Ukrajince a příslušníky jiných národů bývalé carské říše. V boji proti ruské imperiální státnosti, naplněné novým obsahem a zaštítěné novými, líbivými hesly, se angažovala vždy jen určitá část příslušníků neruských národů. Jiní, kteří se nechali oslnit bolševickým programem a sliby, naopak podpořili sovětskou formu ruské státnosti a její import do svých zemí. Tato skutečnost neobyčejně zkomplikovala pokusy o udržení nezávislosti a pomohla podvrátit i snahy Ukrajiny.

V každém případě však všechny, těžce se rodící státní celky symbolizovaly vyvrcholení tehdejších demokratických a státních snah příslušných národů, které pak v problematické a vyprázdněné podobě převzal rádoby federativní Sovětský svaz. Všechny neruské národy ruské říše, v její už sovětské fázi, mohly a musely se pokusit o prosazení své státnosti napodruhé až na přelomu 80. a 90. let minulého století – v mezidobí jim nedal německý nacistický režim nejmenší šanci. Vybojovaly téměř všechny tuto novou etapu svého zápasu už s větším a dlouhodobějším úspěchem, ale nikoli bez problémů – největší postihly krymské Tatary, vystěhované ze své vlasti.

Tato snaha však trvale narážela (a tento stav trvá) na zřejmě nezničitelné ruské imperiální myšlení. Nejmarkantnějším dokladem této skutečnosti se stala na počátku roku 2014 Ukrajina. Ta od té doby s obrozeným ruským imperialismem zápasí a nepochybně bude zápasit dlouhodobě, aniž by této skutečnosti byla řada lidí ochotna či schopna porozumět.

(boz)