Před 50 lety (IV): Expo 67 v Montrealu a Ukrajina

Koncem října 1967 skončila po půlročním trvání jedna z významných světových výstav 20. století. Podobné akce vždy sloužily k vnější reprezentaci jak hostitelské země, tak jednotlivých států a nepostrádaly ani politický aspekt. Místem konání se v roce 1967 stalo největší město frankofonní části Kanady, Montreal.

Na mnoho „Exp“ se už dávno zapomnělo, v případě Montrealu to ale neplatí. Původně se tato výstava měla konat v Moskvě na počest půlstoletí od říjnové revoluce, Sovětský svaz se však pořadatelství vzdal z finančních důvodů a zřejmě i z obav před příjezdem příliš mnoha západních návštěvníků. Příležitosti se chopila Kanada, a oslavila tak století své státnosti. Výstava měla obrovský úspěch a ohlas – navštívilo ji kolem 50 milionů osob z celého světa, zčásti i z tehdejšího sovětského bloku.

Výstava vyrostla na dvou ostrovech uprostřed řeky Svatého Vavřince, z nichž jeden byl za tím účelem nově vybudován. Devět let po neméně slavné světové výstavě v Bruselu se rozhodly 62 světové státy (scházela lidová Čína a jiné země) představit ve svých pavilonech to, co by mohlo být nejzajímavější pro ostatní svět. To vše si přijížděli prohlédnout kromě obyčejných návštěvníků vysoce i nejvýše postavení představitelé různých zemí. Zaznělo zde mimo jiné dodnes nezapomenuté, krajně nediplomatické pozdravení francouzského prezidenta Charlese de Gaullea svobodnému Quebecu.

Češi i Slováci mají dodnes důvod vzpomínat na tuto akci s hrdostí. Velkého úspěchu zde dosáhl právě jejich výstavní pavilon. Dnes sice může vyvolat rozpaky prezentování směsi obrazů Mistra Thedorika a soch Mistra Pavla z Levoče či Matyáše Bernarda Brauna, ale pavilon nabízel také tehdy senzační Kinoautomat, českou a slovenskou kuchyni a mnoho jiného. Největší návštěvnosti dosáhl sice pavilon sovětský (ach, ti pro Západ tak záhadní „Rusové“!), pavilón Československa však příliš nezaostával. Kdo jej chtěl navštívit, musel vystát delší frontu a mnoho hostů označilo právě tento pavilon za nejlepší z celého Expa.

Českých návštěvníků Expa však jistě nebylo v roce 1967 až tak mnoho, pomineme-li příslušníky české krajanské a emigrantské komunity v Kanadě a USA. Podobně tomu bylo s řízenou návštěvností ze SSSR na tuto akci. V každém případě jen málokdo z hostů tehdy postřehl „ukrajinskou otázku Expa 67“. V tomto směru poskytuje kuriózní svědectví i svižně napsaná knižní reportáž Miroslava Horníčka „Javorové listy“ vydaná o rok později. Autor se zmiňuje mj. o tom, jak mu znalci místních poměrů rozmlouvali návštěvu indiánské rezervace v okolí města. Argumentovali i tím, že „náčelníkem je tu Ukrajinec – přistěhoval se a vyženil tu funkci sňatkem s indiánskou dívkou“. Víc už se v této dodnes zajímavé knížce na Ukrajinu a Ukrajince nedostalo.

Doplňme tuto zajímavou informaci svědectvím o čtyřicet let pozdějším. Ruský novinář (snad ukrajinského původu) V. Morgun totiž v oné rezervaci s jinými sovětskými návštěvníky Expa byl. Je otázkou, zda mu můžeme věřit slovo od slova. Barvitě popsal, jak indiánský náčelník zvaný Pronikající oheň, který se posléze představil jako „Ivan Ivanovyč z Poltavska“, komunikoval s udivenými a možná vyděšenými hosty směsí ukrajinštiny a ruštiny. Své indiánské manželce prý ukrajinsky přikázal, aby byly podány ukrajinské halušky a horilku a poté zazpíval s rodinou (nikdo z hostí se nepřipojil) lidovou píseň Rozprjahajte chlopci, koni. Ukrajinsko-indiánskému náčelníkovi bylo prý tehdy kolem třiceti, evidentně tedy opustil Ukrajinu na konci druhé světové války z obav před jejím novým osvobozením Rudou armádou.

Ukrajinský problém Expa 67 však spočíval jinde než v této nezvyklé epizodě. Nebyl ani tak spojen s emigrantskou komunitou Ukrajinců v tomto městě – ta čítala jen několik tisíc lidí (včetně už zmíněného indiánského náčelníka). V rámci celé Kanady však Ukrajinci představovali koncem 60. let jednu z nejpočetněji zastoupených národností, nadanou značnou hrdostí a sebevědomím. Těmito vlastnostmi značně převyšovali Ukrajince ze SSSR. Také v rámci celé ukrajinské diaspory usídlené mezi severní Amerikou a Austrálií zaujímali kanadští Ukrajinci snad nejpřednější místo. Není tedy divu, že míru a způsob prezentace Ukrajiny na montrealské světové výstavě od počátku s napětím a kriticky sledovali.

Pochybnosti a protesty vzbudila už samotná existence jediného sovětského pavilonu, zvláště když organizační výbor ujistil, že nejen Sovětskému svazu, ale i Ukrajině pozvání k účasti zaslal. Z Kyjeva však prý přišla odpověď, že Ukrajina bude plně spokojena zastoupením v rámci společného sovětského pavilónu. Méně spokojeni asi byli ti Ukrajinci, kteří pavilon navštívili, protože o důstojné reprezentaci této svazové republiky se rozhodně mluvit nedalo. Společný pavilon prezentovalo v Montrealu také pět skandinávských států (dokonce Island!), tam však jistě princip parity byl dodržen.

Podobné pocity měli určitě Bělorusové, Litevci a příslušníci všech ostatních neruských národů. Jen málo situaci změnilo vztyčení vlajek svazových republik na montrealském Náměstí národů a organizování dní jednotlivých sovětských republik, na které byli z SSSR vysláni velmi kvalitní sólisté i kolektivy – aspoň v případě Ukrajiny to platilo. Přes snahu stranických dohlížitelů o omezení styku ukrajinských umělců s představiteli emigrace nebylo možno takovým kontaktům zamezit. Jen pro zajímavost uvádím, že ukrajinský národní den na Expu se konal za velké účasti a bez jakýchkoli protestů 22. srpna 1967, tedy bez jednoho dne rok před sovětskou intervencí do Československa.

Také mezi vysoce postavenými sovětskými stranickými činovníky, kteří navštívili montrealskou výstavu, byli Ukrajinci, ovšem plně poruštění. Jednalo se o prvního místopředsedu sovětské vlády Dimitrije Poljanského a předsedu prezidia Nejvyššího sovětu, tedy sovětského pseudoparlamentu, Nikolaje Podgorného. Právě posledně jmenovanému (původně se jmenoval Pidhornyj) připravili ukrajinští emigranti při montrealské výstavě malé překvapení.

Podařilo se jim totiž postupně vynést ze sovětského pavilonu podstatnou část nákladu letáčku, který obsahoval anglickou a francouzskou verzi projevu Podgorného, který byl sám o sobě ideově na výši. Poté na volné místo v tomto letáčku fototypicky doplnili další, ale už fiktivní projev jmenovaného soudruha. Ten zde, samozřejmě nikoli reálně, protestoval proti tvrdohlavým šovinistickým snahám svých ruských kolegů o asimilaci a rusifikaci všech neruských národů Sovětského svazu. Informoval o tehdejším zatýkání a politických protestech v Ukrajině a spojil všechny tyto skutečnosti s absencí ukrajinského pavilonu na výstavě. Takto upravený leták byl zase vrácen do sovětského pavilonu, ale také rozdáván osobám čekajícím ve frontě a text takto zfalšované deklarace Podgorného byl otištěn i v montrealských novinách.

Třetímu nejvyššímu činiteli Sovětského svazu toto faux pas jistě v Moskvě odpustili – prostě za to nemohl. Jak je však patrné, přes zákaz politické agitace v prostoru výstavy zde politické vášně v určitém rozsahu kypěly – a zasloužili se o to i Ukrajinci.

(boz)