Nedávné Masarykovo výročí a jeho ukrajinské souvislosti

Kolem poloviny září bylo v Česku výrazně vzpomínáno 80. výročí úmrtí prvního československého prezidenta. Poměry po roce 1989 otevřely po téměř půlstoleté přestávce cestu k hlubšímu zkoumání Masarykovy osobnosti a vydávání jeho spisů i korespondence. Je to jistě užitečnější než pěstovat nekritický kult TGM.

Brzy zde budeme recenzovat nejnovější vydání Masarykovy korespondence s Rusy a Ukrajinci, jejíž většina vznikla ve dvacátých letech minulého století. Dnes se chci s malým zpožděním zamyslet nad několika drobnostmi, které souvisejí se stále ještě nedostatečně známým tématem „Masaryk a Ukrajina“.

O Masarykově téměř půlročním, byť přerušovaném pobytu v Kyjevě (v roce 1917 a zčásti ještě v roce následujícím) jsme zde psali v červenci. Druhým nejvýznamnějším dokladem přímého kontaktu Masaryka s Ukrajinci byla prezidentova návštěva v Poděbradech v květnu 1923, během které se setkal s učiteli a studenty tamní Ukrajinské hospodářské akademie a oslovil je krátkým projevem.

T. G. Masaryk
   

Mezi těmito dvěma časovými mezníky se přehnaly roky, které přinesly bojovníkům za ukrajinskou nezávislost porážku a velké zklamání přerůstající ve směs frustrace a snahy pokračovat ve svém úsilí. Jak známo, poskytlo Československo zejména v prvním desetiletí své existence ukrajinské, ale zároveň i ruské a mnoha dalším emigracím výraznou finanční a organizační pomoc. Masaryk však pomáhal mnoha lidem, vyhnaným z Ukrajiny i odjinud, také z vlastních prostředků. Zároveň přijímal představitele ukrajinských emigračních organizací a institucí a mnohokrát vyslechl jejich stesky a přání.

To vše si žádá daleko důkladnějšího průzkumu, než jaký mohl být dosud proveden. Přitom první, dosti rozsáhlá monografie o vztahu Masaryka k ukrajinské otázce byla vydána už v roce 1930 v již zmíněných Poděbradech. Její autor, ukrajinský sociolog a novinář Olgerd Bočkovskyj, znal Masaryka osobně už z období před první světovou válkou.

Další výzkum, pro který je k dispozici stále ještě dost nevyužitých podkladů, se nebude moci vyhnout ani některým ožehavým problémům. Musíme si klást otázku, kam až sahala Masarykova ochota vyjít vstříc ukrajinským požadavkům a kde byly hranice, které vůdce odboje a poté už prezident nemohl překročit. Věřil Masaryk ve dvacátých nebo počátkem třicátých let v možnost realizace skutečné ukrajinské státnosti mimo Sovětský svaz? Jak vnímal problematiku Podkarpatské Rusi a ukrajinskou přítomnost v tomto regionu?

Možná nejvíc by nás zajímalo, zda se k Masarykovi, zavalenému stovkami problémů, dostaly informace o postupně rostoucím stalinském teroru a o hladomoru, který sežehl ukrajinský venkov v roce 1933? A pokud ano, proč muž s takovým opravdu světovým jménem nenaznačil svůj odsudek nebo odmítavý postoj?

Na řešení těchto i jiných otázek by se měli podílet Ukrajinci i Češi. Vyhýbat se uvedeným a podobným otázkám nelze. Ve svém základě pozitivní vztah Masaryka k Ukrajincům nepochybně převáží při celkovém hodnocení nad momenty, v jejichž případě by dnešní Ukrajinec očekával razantnější a jasnější Masarykovo slovo.

(boz)

Rubriky