Zapomenutý Masarykův student a čechofil Ivan Bryk

V rámci letošního vzpomínání na události, které kdysi formovaly česko-ukrajinské vztahy, hraje nemalou roli rok 1947. Pro Ukrajinu byl asi krutější a osudovější než pro české země. Osvobozenecké úsilí v západní části země ztrácelo stále více naději na úspěch a tuto skutečnost si uvědomovali i tehdejší ukrajinští exulanti.

V roce, kdy slavila osmisté výročí založení Moskva, už mezinárodní situace nenabízela téměř žádnou naději na jiné než stalinské řešení ukrajinského problému. Přitom většinu území Ukrajiny postihl v onom roce hladomor. Za této situace zemřel 18. září 1947 v tyrolských Alpách, v městečku Landecku, historik a osvětový pracovník z Haliče Ivan Bryk. Stejně jako jiní Ukrajinci uprchl v roce 1944 ze své vlasti v obavě před obnovením stalinského režimu.

Ivan Bryk se narodil 8. července 1879 v karpatském městečku Ustrzyky Dolne (Ustryky Dolišni). Dnes se nachází v Polsku, ač bylo v letech 1939–1941 a 1944–1951 začleněno do sovětské Ukrajiny. Bryk postupně studoval na filozofických fakultách několika univerzit. Byl jedním z předních představitelů skupiny lvovských studentů, kteří se v roce 1902 přemístili do centra Čech: tehdy už Bryk publikoval. Postupně ho výrazně zaujaly tehdy málo známé dějiny česko-ukrajinských vztahů v době národního obrození. Proto začal pracovat v archivech a nashromáždil tam značné množství pramenů.

Většina jeho dalšího života byla spjata se Lvovem, ať město náleželo Rakousko-Uhersku, Polsku, Sovětskému svazu či nacistickému Německu. Bryk, který pracoval jako středoškolský učitel, vnímal jako většina místních Ukrajinců všechny režimy, nastolené po r. 1918, jako okupační. Snažil se, stejně jako jeho vrstevníci, tím více pracovat pro rozvoj ukrajinského intelektuálního života. Mnoho energie věnoval po celý život rozvoji osvětového spolku Prosvita, který si v ukrajinském prostředí získal značné zásluhy o zlepšení vzdělanosti městského i vesnického obyvatelstva. Bryk se stal nakonec nejvyšším představitelem Prosvity, kterou zlikvidoval na začátku druhé světové války sovětský režim.

Proč bychom neměli na Ivana Bryka úplně zapomenout? Jednalo se o člověka, který se výrazně zasloužil o vzájemné informování Čechů a Ukrajinců o různých otázkách z dějin jejich vzájemných vztahů v 19. a na počátku 20. století, především za novodobého obrození obou národů. Řadu příspěvků (o spisovatelích Tarasu Ševčenkovi, Ivanu Frankovi apod.) otiskl v českých časopisech a denících. Zvláštní význam má jeho vzpomínka nazvaná Profesor Masaryk a Ukrajinci-Rusíni, vydaná ve sborníku k šedesátinám TGM v roce 1911.

V ukrajinských odborných časopisech popsal Bryk zájem Josefa Dobrovského o ukrajinistiku, poměr pražského Slovanského sjezdu z roku 1848 k ukrajinské otázce nebo roli P. J. Šafaříka ve sporech Poláků a Ukrajinců. Velký význam měla ve své době Brykova detailní studie o rozsáhlé básni Tarasa Ševčenka, věnované Janu Husovi. Vznikly však i jeho popularizační článečky věnované československým lidovým knihovnám nebo fenoménu Tomáše Bati.

Největší význam měla asi Brykova knížka z roku 1921, v níž vydal materiály k dějinám ukrajinsko-českých vztahů v první polovině 19. století. Bryk publikoval také brožuru o bitvě u Zborova z roku 1917 a jejím významu pro rodící se Československo. Jeho poslední knížečka z roku 1937 – Boroťba čechiv za volju (Boj Čechů o svobodu) popisuje formou rozhovorů ukrajinského studenta s českým učitelem stručně a zajímavě české dějiny. Jak je patrné, jméno Ivana Bryka by nemělo zapadnout. Snažil se překlenout nevelkou vzájemnou znalost Čechů a Ukrajinců, jejíž rozsah je dodnes nepříliš uspokojující.

(boz)