Ukrajinský sen – mrija. Opožděně k letošnímu 24. srpnu

Ukrajinci mohou vzpomínat čtyřikrát v roce dne, kdy v různých částech své země a vždy za nepříznivých okolností vyhlásili, ale pak nedokázali uhájit její nezávislost. Bylo to 22. ledna a 1. listopadu (1918), 15. března (1939) a 30. června (1941). Den nezávislosti je dnes stanoven na 24. srpna, který souvisí s počátkem rozpadu SSSR v roce 1991.

Všichni víme, že ukrajinský stát prožíval předchozích dvacet šest let nesnadno, jaksi přerývaně, z hlediska okolního světa mnohdy nepřesvědčivě a nepříliš úspěšně. Zrovna tak ale víme, za jakých okolností a v sousedství které mocnosti probíhalo budování státu, nebyla-li to občas spíše jeho demontáž. Období po roce 1991 překonává svojí délkou trvání dobu první československé republiky či první rozvojovou etapu Sovětského svazu (1922–1941). Zároveň se jedná o více než polovinu trvání poválečného SSSR (1945–1991). Je zajímavé, že zlom, dělící toto období na dvě časové poloviny, nacházíme v srpnu 2004, kdy se země už přibližovala k prvnímu Majdanu…

Vycházíme-li z těchto skutečností, nepochybíme konstatováním, že Ukrajina mohla a měla Evropě a světu předvést či dát více, než se zatím stalo. Nicméně ukrajinský sen o úspěšnějším a přitažlivějším státě zůstává přítomen svými více či méně trpělivými vyznavači, ať jde o ukrajinské občany nebo ty, kteří s Ukrajinou sympatizují zvnějška a věří v postupné změny k lepšímu. Původně jsem chtěl napsat „věří v lepší časy“, ale co jsou to sub specie aeternitatis „lepší časy“ a jak dlouho mohou vůbec trvat? Je čím dál tím jasnější, že pouhé snění o postupných změnách k lepšímu, doprovázené záplavou velkých slov, stačit nemůže.

Samotný sen podněcující aktivity vedené rozumem však určitě zbytečný není – naopak. A tady se dostávám k druhému zdroji své úvahy. Na druhém programu České televize byl uveden 28. srpna večer francouzský dokumentární film z roku 2014, jehož česká verze byla pořízena letos. Tvůrci tohoto dokumentu, pojmenovaného v češtině „Antonov 225 Mrija“, se nechali inspirovat historií i jedním mezikontinentálním letem stejnojmenného obřího nákladního letounu. Technické i jiné doklady o tomto stroji lze najít ve snadno dostupných zdrojích a nebudu je zde samozřejmě opakovat.

Zajímavé by byly v naší souvislosti spíše detaily týkající se důvodu a okolností pojmenování letounu právě slovem Mrija, o které se film nezajímá. Podle slovníku může jít o sen či snění, tužbu nebo i vidinu, zůstaňme však u prvního významu. Zajímavé a důležité je to, že letoun s názvem Mrija byl vyroben ještě na sklonku sovětského období – první let absolvoval na konci roku 1988. Do tří let se však Sovětský svaz rozpadl, v prvních letech ukrajinské nezávislosti však neexistovaly podmínky k úspěšnému provozování letounu. Ten byl v roce 1994 dokonce odstaven, v květnu 2001 však začal létat s gigantickými náklady znovu a vidět ho bylo možno i v Praze. Oněch 16 let už reprezentuje nikoli Sovětský svaz nebo Rusko, ale právě Ukrajinu. Dělá to nepochybně dobře: vzbuzuje respekt a z hlediska vývoje světového leteckého průmyslu totiž představuje už léta opravdu živoucí legendu.

Když byla výroba tohoto létajícího obra v SSSR schválena, nikdo ani ve snu netušil, že bude reprezentovat právě Ukrajinu, ale – stalo se. Působení této Mrije můžeme považovat za jedno z dílčích úspěšných ztělesnění současného, snad opravdu nezničitelného ukrajinského snu, který nachází od přelomu let 2013 a 2014 mnoho nových podnětů ke své realizaci.

(boz)