Příjezd T. G. Masaryka do Kyjeva právě před sto lety

V červenci roku 1917 žili Češi v revolučním Rusku i v té části Ukrajiny, která k němu zůstávala přivtělena, pod dojmem nečekaného úspěchu československých vojenských jednotek v bitvě u Zborova i propadu nadějí, které s ním byly spojovány. Legionáři museli kvůli rozkladu jednotek ruské armády znovu ustoupit zpět.

Pocity tehdejších kyjevských Čechů byly tedy nejspíše smíšené a byl potřebný podnět, který by vzbudil nový výbuch optimismu. Jeho nositelem se stal profesor T. G. Masaryk, vůdce československého zahraničního odboje, který pobýval od poloviny května v revolučním Petrohradě, kde byla nově u moci tak zvaná Prozatímní vláda.

Na konci července 1917 se Masaryk vydal na jih, nejprve na běloruské území, kde strávil tři dny, a odtud směřoval do Kyjeva. Kyjev byl tehdy nejen významným centrem přetvářejícího se ruského státu, ale také několika národních proudů neruských. První z nich byl ukrajinský, protože Ukrajinci učinili od března 1917 z Kyjeva centrum svých národních snah a měli zde už jakýsi svůj předparlament, tzv. Centrální radu. Kyjev byl však i důležitým místem aktivit polských a ještě více českých či československých.

Masaryk dorazil do dnešního ukrajinského hlavního města 29. července 1917, vzpomínáme tedy stého výročí této události. Nejdříve ze všeho navštívil lazarety, kde se léčili vojáci zranění u Zborova, poté se zaměřil na propagování své odbojové platformy na schůzích a veřejných shromážděních, mimo jiné na nádvoří kyjevské univerzity. V srpnu navštívil tábor legionářů v městečku Boryspoli, u kterého je dnes hlavní kyjevské letiště, a zajatecký tábor v Darnyci, která je dnes částí Kyjeva, na levém břehu Dněpru. Nejdelší jeho cesta vedla z Kyjeva na západ, do Polonného a Velkého Berezného. Všechny jeho cesty a vystoupení měly u vojáků značný ohlas a utvrdily pověst Masaryka coby politického vůdce československého hnutí.

Masaryk strávil v Kyjevě necelý měsíc, a pak odjel na delší dobu k jednáním do Moskvy, běloruského Mahiljova a do Petrohradu. Pak Kyjevem dvakrát projížděl cestou k jednání v rumunském pohraničním městě Jassy a zpět do Petrohradu. K druhému, o něco delšímu pobytu v Kyjevě Masaryka donutil úspěšný bolševický převrat v Petrohradě a Moskvě.

V Kyjevě se převzetí moci bolševiky nepodařilo a Masaryk se tam vrátil po polovině listopadu 1917. V centru Ukrajiny pak strávil další tři měsíce, až do 22. února 1918. V té době už město nepochybně neopouštěl, protože bezpečnostní situace ve městě a okolí se zhoršila. V Kyjevě byla vyhlášena zprvu autonomní a pak už plná nezávislost Ukrajinské lidové republiky, část obyvatel však s tím nebyla srozuměna a sympatizovala s bolševiky. Ti se pokusili za pomoci svých sympatizantů město dobýt a nakonec se jim to podařilo. Masaryk zde strávil za jejich vlády a teroru poslední tři týdny svého kyjevského pobytu a československé jednotky se do vývoje nevměšovaly.

Počítáme-li přesněji, strávil Masaryk v rozpadající se ruské říši necelých deset měsíců. Sečteme-li ne zcela přesné časové údaje, které máme k dispozici, dojdeme k závěru, že necelou polovinu této doby, asi čtyři měsíce, prožil v Kyjevě, v Petrohradě pobyl asi tři a půl měsíce a v Moskvě necelý měsíc, zbytek jeho času zabraly cesty vlakem po poměrně rozsáhlém území západní části bývalé carské říše.

Masaryk strávil v Kyjevě v každém případě více času než kterýkoli z jeho následovníků v československém či českém prezidentském úřadě. Důležité je to, že v Kyjevě vytvořil také část svého díla. Nejednalo se o velká díla vědecká, na která nebylo dost času a klidu, ale o projevy a články vztahující se k aktuální problematice. Za zmínku snad stojí brožura Nová Evropa. Masaryk v neklidném Kyjevě její text revidoval a 15. ledna 1918 datoval úvodní věnování k této knížce, která vyšla až o dva roky později v Praze.

V závěru této informace je třeba konstatovat, že o Masarykově pobytu v Kyjevě víme zatím daleko méně, než by bylo žádoucí. Platí to i v případě nejpodrobnějšího Masarykova životopisu, kterým je pátý díl knihy Stanislava Poláka „T. G. Masaryk (Za ideálem a pravdou)“, který vyšel v roce 2009. Autor zde shromáždil značné množství dokladů, bohužel však látku vykládá bez dostatečného pochopení ukrajinského kontextu. To by se však mělo zakládat na znalosti ukrajinských reálií a pramenů, ke které se česká historiografie zatím značně pomalu a lopotně propracovává. K lepšímu česko-ukrajinskému pochopení by nepochybně přispělo i to, kdyby se díky spolupráci historiků obou národů podařilo Masarykův pobyt v Kyjevě a Ukrajině zpracovat co nejpodrobněji.

(boz)