Básnická vzpomínka na zrod ukrajinského velvyslanectví v Praze

V jedné z posledních sbírek lvovského básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) najdeme pozoruhodnou báseň z roku 2011. Týká se počátku činnosti ukrajinského zastupitelského úřadu v Praze. Autor zde vzpomněl po téměř dvaceti letech na začátek svého diplomatického působení v Praze.

Na skutečnost, že Česká a slovenská federativní republika tehdy už směřovala ke svému zániku, Ukrajina žádný vliv neměla. Nicméně první ukrajinský velvyslanec v Československu se stal velvyslancem zároveň velvyslancem posledním a jediným. Podstatnější je, že bezprostředně následovalo několikaleté působení Romana Lubkivského ve funkci nejvyššího představitele Ukrajiny v České republice.

V podtitulu básně nacházíme datum 20. 7. 1992. Nepochybně se jedná o den předání pověřovacích listin nejvyššímu představiteli českého státu. Tím už v té době nebyl Václav Havel, který o tři dny dříve rezignoval. I tak se ale jednalo o událost zásadního významu pro československo-ukrajinské i česko-ukrajinské vztahy. Aby se na ni nezapomnělo při čtvrtstoletém výročí, pokusil jsem se zde báseň Lubkivského ne zcela umným, a už vůbec ne uměleckým způsobem přetlumočit. Snad bude i v tomto případě platit známý princip „Laudanda voluntas, si desunt vires“.

Roman Lubkivskyj

Krajinné panorama Pražského hradu
(20. července 1992)

Ostře věžatý
gotický Hrad,
zvedající nad hlavou kříže chrámu svatého Víta,
se ke mně blíží
rozhodně, i když pomalu,
ponořen myšlenkami ve slunečném nebi,
srdcem pak v něžném blankytu Vltavy.

Teď se zastavuje,
jako by na někoho čekal.
Nakonec se radostně zachvěl.
Dověděl se to nejspíš:
Kyjevská Oranta-Sofie
mu vyšla vstříc.
Pohlíží do Dněpru.
V něm se
zrcadlí cosi mohutného:
tisíciletá slovanská brána.
A tak se brána Hradu
otevřela dokořán!

Otevřela se
ne před standartou
po zuby ozbrojeného nájezdníka,
ne před praporem
záludného okupanta,
ale před modrozlatou vlajkou
nezávislé sestry – Ukrajiny!

Po celé Praze,
po celé Evropě
zní slavnostní vyzvánění.
A nad Prahou,
nad Prahou
nebe stříbřitě zestříbřelo
holubími křídly.
Ta vstala z mrtvých
z popelu Jana Husa.

Ano, vpravdě
se zhmotnila svatá víra:
Pravda
Pravda zvítězí!

Rétorika tohoto díla se někomu z čtenářů může zdát příliš afektovanou. Ať je tomu jakkoli, její nálada připomíná v mnohém atmosféru jedné z básní mladého Pavla Tyčyny, který nadšeně reagoval na zrození nezávislého ukrajinského státu na přelomu let 1917 a 1918. Také z básně Lubkivského vyciťujeme napětí, hrdost i slavnostnost dané chvíle. S uvedenými pocity přistupoval ukrajinský velvyslanec v Praze k výkonu své funkce.

Roman Lubkivskyj přitom nastupoval svůj úřad v nelehké době. Vznikající velvyslanectví nemělo v Praze k dispozici nic – ani vlastní budovu, ani vybavení. Vše bylo nutno budovat od nuly kvůli „náležitě sesterskému“ pochopení Ruské federace, která si s drzou samozřejmostí ponechala veškerý sovětský majetek na území České republiky.

Od té doby se leccos změnilo, ač se ukrajinskému velvyslanectví ne vždy dařilo pracovat tak, jak bylo zapotřebí. Zdá se ale, že situace se letos výrazně zlepšila. U příležitosti onoho poeticky dokumentovaného výročí přejeme ukrajinskému velvyslanci v České republice i celému úřadu do dalších let co nejvíce rozhodnosti, vytrvalosti i maximální profesionality. Ať se práce daří co nejlépe!

(boz)