Před 50 lety (I): Ukrajinci na sjezdu československých spisovatelů

V příštích měsících se budeme na našich stránkách vracet i k událostem, které zasáhly Československo právě před půl stoletím. Zajímat nás bude to, jak souvisely přípravy, průběh a potlačení fenoménu Pražského jara s tehdejším vývojem v Ukrajině i mezi Ukrajinci, kteří tehdy žili na československém území.

Význam čtvrtého sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se uskutečnil ve dnech 27.–29. června 1967, je dávno známou skutečností. Několik českých autorů (např. Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a jiní) napadlo tehdy s nebývalou otevřeností závazná stranická dogmata a zahájilo zdánlivě beznadějný zápas s komunistickou mocí. Stranická delegace, přítomná na sjezdu pod vedením Jiřího Hendrycha, byla tímto vývojem výrazně konsternována a projevila bezradnost. Odvetná opatření, která byla dodatečně podniknuta proti vzpurným jedincům i celé spisovatelské organizaci, neměla úspěch. Zasloužil se o to i narůstající vnitřní boj uvnitř Komunistické strany Československa.

Je téměř neznámou skutečností, že sjezdu se zúčastnilo také několik ukrajinských autorů. Reprezentovali ukrajinské etnikum severovýchodního Slovenska či Prešovska. V této oblasti vládla od druhé poloviny 19. století jako literární jazyk ruština. Teprve v první polovině 50. let 20. století prosadily stranické orgány na její místo ukrajinštinu. Zároveň však komunisté zahájili v regionu značně absurdní zápas s projevy tzv. ukrajinského buržoazního nacionalismu, vedený podle tehdy už letitého sovětského vzoru.

Ve Svazu slovenských spisovatelů, který byl včleněn do svazu československého, existovaly i sekce polských, maďarských a ukrajinských spisovatelů, sekce německá neexistovala. Hlavní tribunou ukrajinských autorů byl a zůstal dodnes časopis Duklja (tak zní v ukrajinštině místní jméno Dukla). Vycházely však i rozsahem většinou nevelké knížky ukrajinských autorů, které vydávalo v nevelkých nákladech ukrajinské oddělení Slovenského pedagogického nakladatelství. Centrála nakladatelství byla v Bratislavě, filiálka působila v Prešově.

Protokol československého spisovatelského sjezdu, vydaný v roce 1968 mimořádně velkým nákladem, potvrzuje, že na sjezdu se chystali vystoupit dva ukrajinští spisovatelé ze dvou rozdílných generačních skupin. Známe tak slovenské znění nepřednesených projevů, které si přichystali Vasyl Grendža-Donskyj z Bratislavy a Serhij Makara.

Grendža-Donskyj (1897–1974), původně autor ukrajinsky psané literatury meziválečné Podkarpatské Rusi, poukázal v připraveném textu na rozvoj ukrajinsky psané literatury v Československu v několika předchozích letech. Zdůraznil však nedostatečně koncepční přístup vedení spisovatelského svazu k národnostním literaturám Československa. Navrhl také, aby československý spisovatelský svaz pomohl v navázání kontaktů ukrajinských autorů Prešovska s představiteli ukrajinské literatury v SSSR. Napsal mimo jiné: „Závidíme našim polským a maďarským kolegům jejich osobní a tvůrčí kontakty se spisovateli obou zemí! (tj. Polska a Maďarska – pozn. boz).

Také Makara, tehdy třicetiletý básník a literární vědec (nar. 1937), chtěl zdůraznit růst úrovně tvorby ukrajinských autorů Prešovska – tvořili sice jakoby za humny republiky, ale v mnoha směrech už dosáhli úrovně „celostátního průměru“. Poukázal na rozpor vzletných slov návrhu usnesení spisovatelského sjezdu se skutečným stavem vzájemného poznání autorů českých a slovenských na jedné a menšinových na druhé straně. Domáhal se soustavnějšího překládání z tvorby ukrajinských autorů Prešovska do češtiny a slovenštiny, případně i připravení malé antologie jejich textů.

Na oba ukrajinské autory se v rámci nabitého jednání sjezdu nedostalo. Tematika jejich vystoupení stála mimo okruh otázek, kterými se sjezd především zabýval. Je zajímavé, že Henryk Jasiczek (1919–1976), polský autor z československé části Těšínska, který slovo dostal, řešil podobné problémy a zmínil v souvislosti s nimi i ukrajinskou problematiku.

V závěru sjezdu nakonec zazněly jen tři krátké vstupy básníka z Prešova Ivana Macynského (1922–1988), tajemníka ukrajinské spisovatelské sekce. Macynskyj vystoupil v rámci diskuse o usnesení sjezdu a vnesl návrh obsažený v nepředneseném projevu Grendži-Donského o možnostech spolupráce ukrajinské spisovatelské filiálky v Prešově se Svazem spisovatelů Ukrajiny. Na požadavek Macynského reagovali tři čeští účastníci jednání, kteří poukázali na nesnadnost prosazení jeho požadavku. Macynskyj poté argumentoval tím, že „když hovoříme o spolupráci s českými a slovenskými spisovateli, kteří se loajálně chovají vůči republice a jsou v zahraničí (tedy s částí emigrantských autorů – pozn. boz), pak je logický i tento náš (ukrajinský – pozn. boz) návrh“.

Nakonec bylo požadavku Macynského vyhověno a jím navržená formulace byla do usnesení pojata jako šestý bod. Zahraniční komisi svazu bylo tedy navrženo, „aby se Svazem spisovatelů SSSR prozkoumala možnost styku Svazu spisovatelů Ukrajiny se sekcí ukrajinských spisovatelů ČSSR“. Hlasování o tomto požadavku ukrajinských autorů získalo jednomyslnou podporu delegátů. Vývoj však byl v následujícím období tak rychlý a bouřlivý, že realizaci příslušného požadavku nebylo možno v SSSR prosadit.

Je zjevné, že účast ukrajinských autorů byla spíše okrajovou záležitostí a jednání osudového sjezdu neovlivnila. Pokud však ukrajinští autoři opravdu naslouchali svým radikálně naladěným českým kolegům, neodjeli z Prahy rozhodně s prázdnou. Další, stále bouřlivější vývoj výrazně ovlivnil i ukrajinskou literaturu Prešovska a postoje tamních autorů. Ti se stále kritičtěji stavěli k principům národnostní politiky, uplatňované v raně brežněvovském Sovětském svazu, a v ukrajinském tisku Prešovska o těchto věcech opakovaně psali, dokud to bylo možné, tedy do r. 1969...

(boz)