Oděsa aneb hledání minulého času - Cesta řeky k moři

Cesta řeky k moři

Výlet do dunajské delty jsem vůbec neplánoval. Zorganizoval ho kamarád Oleg, když kvůli nepřízni počasí nevyšla sobotní návštěva Bilhorodu-Dnistrovského. Ústí Dunaje do Černého moře se prý musí vidět, navíc se mi něco takového hned tak nepoštěstí. A Vilkovu, jak se místo jmenuje, se říká ukrajinské Benátky.

Původně jsme měli jet ve čtyřech. Olegův syn Jura, jeho kamarád Dima, který měl odkudsi přijet, asistentka Taisia, která všechno organizovala a měla nás doprovázet. No a já. Jura nakonec prohlásil, že má jiné starosti, než se vláčet tři a půl hodiny autobusem tam a tři a půl hodiny zpátky, aby se podíval na Dunaj, a Dima zase do Oděsy přijet nemohl. A tak jsme s Taisiou, po domácku Tašou, jeli sami.

Oděská oblast
Oděská oblast na mapě Ukrajiny
(kliknutím na mapu se obrazí detail delty Dunaje)

Autobus místní oděské cestovní kanceláře Vilkovo Tour odjížděl v sobotu ráno o půl sedmé od oděského hlavního vlakového nádraží. Do autobusu, pohodlného, klimatizovaného, s fungujícím mikrofonem a dokonce i s televizí, nastoupilo po nezbytné presenci a za rázného velení rázné průvodkyně Julie asi čtyřicet výletníků. Většinou, jak jsem vyrozuměl z rozhovorů i z reakcí na výklad průvodkyně, Oděsitů nebo lidí z blízkého okolí Oděsy a až na výjimky výrazně starších čtyřiceti let. Deset let dennodenně používaná ruština, během aspirantury jsem mnohdy týdny nepromluvil česky a v rámci pedagogického minima jsem musel rusky i učit, tedy přesněji řečeno suplovat pedagogy, kteří odjeli na služební cestu, ovlivněná oděským žargonem, jímž člověk chtě, nechtě načichne, se ukázala být obrovskou výhodou. Naskytla se mi možnost vidět místa, kam se příliš mnoho Čechů nepodívá, a to nejenom proto, že jsou na to dost z ruky, ale hlavně jsem měl ohromnou možnost celý den poslouchat obyčejné lidi, jejich obyčejné starosti i obyčejné politické a společenské názory, aniž by oni tušili, že je poslouchá cizinec a nota bene zvědavý cizinec. Že jsem Čech, věděla jenom Taša, a ta to nikomu neprozradila. Dokonce mne na konci zájezdu ujistila, že si toho evidentně nevšimly ani čtyři dámy asi tak v mém věku, s nimiž jsem za stolem při požívání vilkovské ryby, brambor a vína místní odrůdy Novak musel čiperně konverzovat, abych nebyl za morouse. Jen na okraj, název vína "Novak" nemá s nejrozšířenějším českým jménem Novák nic společného. Jde o v dávných dobách dovezenou odrůdu beaujolais nouveau, jen to "nouveau" se místním těžko vyslovovalo, což mně taky, dodnes nevím, zda se to správně čte "nóvó" nebo "núvó", tak si to předělali na "novak". Je docela pitelné s jemnou příchutí malin, ale druhý litr už jsem odmítl. Taky bylo příšerné vedro a dámy se evidentně dostávaly do nálady.

M15
Silnice M15

Z Oděsy jsme vyrazili po silnici M15, označované jako majácká, protože míří k městu Majáky na Dněstru. Než ale budu pokračovat, dovolím si ještě drobnou poznámku k překladům místních názvů. Jak už jsem psal, v Oděse a ve většině Oděské oblasti se mluví převážně rusky. Lidé tak názvy nejenom vyslovují, ale i píší rusky. Na oficiálních dokumentech nebo třeba na silničních cedulích jsou samozřejmě názvy v ukrajinštině doplněné menším písmem přepisem do latinky. Podotýkám, že ne vždy se latinské přepisy téhož v různých místech shodují. Já obecně ve svých textech transkribuji tak, jak to tady lidi říkají. Kupříkladu Vilkovo, kam jsme mířili. Rusky, kterýžto název používají nejenom Oděsiti, ale i obyvatelé vesnice samé, se to jmenuje a píše "Вилково". Jméno vychází ze skutečnosti, že se tam Dunaj dělí do tří ramen a tvoří jakousi "vidličku", rusky "вилку". Ukrajinsky to je psáno "Вилкове", tedy by se to mělo nejspíš přepisovat a číst "Vylkove". Na tamním trhu koupené ručně doma malované magnetce je napsáno "Vilkovo". Latinkou a s měkkým i. A na silničním ukazateli, pokud jsem se nepřehlédl, ale myslím, že ne, bylo napsáno "Vyilkove". A teď, babo, raď. Takže se držím prosté poučky, že tak, jak to říkají všichni, se to správně i transkribuje. A budu používat "Vilkovo". Totéž platí o Majákách. Ukrajinsky se město jmenuje "Маяки", v transkripci do latinky "Mayaky" a říkají Majáky. Koneckonců důležitý je spíš obsah než forma. Že?

M15, označená jako mezinárodní silnice E68, má zhruba šířku naší běžné silnice první třídy. Původně je asfaltová. Tím ovšem veškerá podobnost končí. Především na rozdíl od silnic, které známe z domova, není rovná, ale nepravidelně vlnitá, což i na velmi zřídkavých úsecích, kde nejsou díry, znemožňuje jet rychleji než šedesátkou, nanejvýš sedmdesátkou. Povrch silnice tvoří výmoly, výtluky a jámy, které přesahují hloubku těch, které s oblibou ukazuje televize Nova v záběrech z českých silnic třetí třídy po skončení zimního období, a v asfaltu vyjeté koleje místy až o hloubce několika centimetrů. Vodorovné značení se vyskytuje jenom sporadicky a evidentně je už několik let nikdo neobnovoval. Michail Saakašvili dal za doby svého gubernátorování část silnice opravit, bohužel opravdu jen tu menší, a to na zcela nepravidelně rozložených úsecích. Na víc mu nejspíš nezbyl čas ani peníze. Od té doby se jí mezi lidmi říká gruzínská silnice. Vtipný je rovněž na ní rozestavěný most, či spíše můstek přes jakýsi miniaturní dolíček, který se už drahnou dobu staví. Když tudy měl projíždět před nějakým časem prezident Porošenko, bryskně se postavil velice kvalitní objezd, který má asi sto metrů na délku a vede několik metrů vedle stavby můstku. Lidi se celkem logicky ptají, proč se vlastně staví ten můstek. Sovětský režim zanechal silniční síť v Ukrajině v hodně bídném stavu a na její obnovu bude potřeba vynaložit hodně velké peníze i nemalé úsilí. Nedobrý stav silnic s sebou přináší i další problémy, brzdí rozvoj turistiky, mezinárodní obchod a s ním i další rychlý rozvoj, který Ukrajina rozhodně potřebuje.

Oděská oblast s rozlohou 33 310 km2 a bezmála 2,4 miliony obyvatel je největším krajem v Ukrajině. Leží v jihozápadní části černomořského pobřeží, sousedí s Rumunskem a Moldavskem. Zahrnuje celkem 26 okresů. Oblastním centrem, něco jako u nás krajským městem, je samozřejmě Oděsa. Obec Vilkovo, kam míříme, leží na samém spodním konci oblasti, od hranice s Rumunskem ji dělí pouze kilometr široký Dunaj. Oděská oblast je zajímavá nejenom svou velikostí, ale i svými městy a etnickou skladbou. V 19. století se tehdejší carská vláda snažila Oděsu i její okolí co nejvíce osídlit. O tom už jsem koneckonců psal v souvislosti s židovskou menšinou v Oděse. Zlákáni nabízenými prebendami a svobodami, včetně práva na půdu a absence tehdy běžného nevolnictví, svobodou vyznání, úlevami na daních a možnostmi vlastní samosprávy se sem stěhovaly rodiny osadníků z celé Evropy. Doposud zde najdeme celá bulharská městečka a vesnice, ale i mnoho měst německých či dokonce i švýcarské. Osadníci s sebou přinášeli svůj způsob života, svoji kulturu i náboženství, svoje pracovní návyky a řemeslné zručnosti. Osady, které se později rozrůstaly ve vesnice a města si tak donedávna zachovávaly svůj ráz, kolorit, společenské a kulturní zvyklosti a nezřídka i jazyk a životní styl. Bohužel komunistický režim, jenž jakékoliv odchylky od jím předepsaného řádu nepřipouští, všechno příslušně zglajšaltoval. Přestože rozdíly třeba v architektuře nebo způsobech úpravy pozemků či urbanistických prvcích jsou doposud velmi zřetelné, k původním jazykům a etnické příslušnosti se dnes z mladších ročníků už hlásí jen velmi málo lidí. Škoda. Zajímavé rovněž je, že v Oděské oblasti nejsou z té doby žádné české vesnice a celkově obyvatel s českými kořeny je tu velice málo. Češi totiž z bývalého Rakousko-Uherska přicházeli na Ukrajinu dříve, již koncem 18. století. Desítky rodin po zrušení nevolnictví v roce 1781, které především odstranilo omezení svobody pohybu, hledaly na Ukrajině bohaté na zemědělskou půdu možnost usadit se a začít se svobodně rozvíjet. Nejvíce jich našlo nový domov na Volyni. Jediná "česká" vesnice v Oděské oblasti se jmenuje Veselynivka, nemá ale se zmiňovaným osidlováním regionu nic společného. Založili ji až v roce 1912 osadníci, kteří odešli z česko-polské vesnice Bohemka v tehdejší Chersonské oblasti. Bohemka ovšem vznikla také až ve 20. století, konkrétně, jak je teď zvykem říkat, v roce 1905. Založili ji potomci někdejších pobělohorských evangelických uprchlíků z Čech a z polského města Zelów. Odtud i název Bohemka.

Tatarbunary
Odpočívadlo v Tatrbunarach

Step je opravdu rovina, což si člověk uvědomí, až když po ní jede. Už teď poměrně vyprahlá a bez vody. Cestou jsme v dálce zahlédli město Teplodar. Vzniklo původně jako tábor pro stavebníky nové jaderné elektrárny, jejíž výstavbu, bohudík, jak řekla průvodkyně Julia, po černobylské katastrofě zastavili. Osada ale začala žít vlastním životem a postupně vzniklo z dálky poměrně moderně vyhlížející městečko, které se vyznačuje tím, že v něm není absolutně žádný průmysl. Lidé se, opět podle průvodkyně Julie, živí, jak kdo umí, většina z nich ale dojíždí za prací do blízké Oděsy. Za městem Majáky, které leží na břehu Dněstrovského limanu, vjíždíme do Nižnědněstrovského národního přírodního parku. Na břehu limanu, jen z druhé strany leží i Bilhorod-Dnistrovskij, který, pořád doufám, se mi ještě podaří navštívit. Kousek cesty vede i Rumunskem. Nikdo nás nekontroluje, i když mi bylo kladeno na srdce, abych si vzal s sebou pas. Podle Julie turistické autobusy většinou nechávají projet s tím, že nesmějí na rumunském území zastavit. Tady se musím omluvit za chybu, na kterou mne upozornil Bohdan. Kdo z vás bude číst tento text podruhé, zjistí, že před tím jsem dál mluvil o Rumunsku, teď je to Moldavsko. Chyba je na mé straně. Byl jsem prostě nepozorný při poslouchání výkladu průvodkyně Julie. Příště budu dávat pozor. Julie totiž, když jsme projížděli rumunským územím, dala k dobrému, že existuje i několik kilometrů silnice na území Moldavska, která patří Ukrajině. Od krajnice ke krajnici, za příkopem je už Moldavsko. Území pod silnicí s ním vyměnila po rozpadu SSSR tehdejší ukrajinská vláda za kus bývalého ukrajinského území při ústí Dunaje. A zatímco silnice z obou stran obklopená jiným státem nemá ze strategického, ekonomického či jiného hlediska žádný význam, Moldavani na získaném kusu břehu Dunaje budují obrovský přístav, který hrozí být reálným konkurentem dnes hojně využívaných ukrajinských černomořských přístavů.

Dunaj
Dunaj ve Vilkovu má šířku kilometr

Projíždíme Saratu, původně německou osadu a později německé město, jehož původ je zřetelně vidět, a zastavujeme v Tatarbunarach. Z názvu je celkem zřejmé, že historie města má něco společného s Tatary. Silniční odpočívadlo v modré a bílé doplňuje bufet s kávou, čajem, nápoji a s nejrůznějšími poživatinami. Hned vedle jsou čisté a moderně vybavené toalety. Kdo si již v autobuse zaplatil 25 hřiven, dostal čerstvě připravený teplý sendvič s vepřovým plátkem. Posnídal jsem v pět ráno studenou bulku s názvem oděskij rohalik, koupenou den před tím v sámošce, a zapil ji z láhve minerálky, takže sendvič jsem přivítal, a navíc byl moc dobrý. Kousek za Tatarbunary, v městečku Strumok, končíme s M15 a odbočujeme na krásnou, rovnou, asfaltovou a nezvlněnou silnici. Julia to komentuje slovy: "Dřív jsem v tomhle místě říkávala, že tady končí cesta a zůstává pouze směr. Byla tu jen polní cesta." Silnici postavili nedávno právě s cílem zvýšit návštěvnost Vilkova. Závěrečných několik kilometrů už silnici lemují pole, voda z Dunaje pomáhá zavlažovat, a v posledním úseku i močály delty. Vjíždíme do Vilkova.

Obvykle se na tomto místě píše: pokračování příště.

(jer)

Rubriky