Dáreček k narozeninám dvou donbaských prezidentů

Část Donbasu má skoro tři roky dva lokálprezidenty, jako by nestačil jen jeden. Původně se snad mělo v Ukrajině objevit představitelů tohoto zvláštního povolání ještě víc, ale Putinovy experimenty s lidovými republikami v Odese a Charkově se nepovedly. Tím vzácnější jsou ti dva z Donbasu. Navíc měli oba v těchto dnech narozeniny.

Donecký i luhanský prezidenti, pokud jsou někdy spolu vyfotografováni, působí tak trochu jako slavní dánští filmoví komici Pat a Patachon: vyšší a nižší, tlustší a tenčí, v obleku a v maskáčích. Jeden je zjevně hloupější (o tom už jsme psali), druhý snad přece o něco chytřejší. Jako správná politicko-ideová dvojčata měli narozeniny skoro v týž den, 24. a 26. června. Věk však se liší – Zacharčenkovi je teprve jedenačtyřicet, Plotnickému už třiapadesát.

Nyní tedy jsou a ještě nějakou dobu budou tady. A protože mají narozeniny, hodí se věnovat jim dáreček – je to z hlediska obecně lidského i křesťanského hezké, žádoucí a záslužné. Dáreček nemusí mít materiální povahu – z ruské pomoci plynoucí do separatistických novotvarů si Zacharčenko a Plotnickij jistě pro sebe nějakou trošku vydělí. Věnujme oběma raději něco duchovního, nejlépe báseň.

Naše stránky se týkají především česko-ukrajinských vztahů, a proto jsem vybral ukrajinskou báseň v českém překladu. Jejím autorem je ukrajinský romantik Amvrosij Metlynskyj (1814–1870) a do češtiny ji přeložil František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Překlad poprvé vyšel v roce 1842 v periodiku, které tehdy plnilo základní roli v českém odborném, ale i literárním životě. Na stránkách Časopisu Muzea Království českého vydal Čelakovský výbor překladů z ukrajinské poezie, tzv. Anthologii maloruskou. Zařadil do ní mimo jiné Metlynského báseň „Odrodilec“. Zvolil tento název, ač v původní verzi díla zněl název „Zradnyk“, tedy zrádce.

Báseň se stala v českém prostředí velmi populární a byla vícekrát přetištěna. V 19. století se snad jednalo o nejpopulárnější dílo ukrajinské poezie, jehož obsah byl vnímán v čistě českém kontextu. Báseň Metlynského a Čelakovského se dočkala dokonce zhudebnění a získala popularitu i v této nové, sborové podobě. O to se v 60. letech 19. století zasloužil český skladatel z neznámějších – Bedřich Smetana.

Dnes nám zní slovo odrodilec poněkud archaicky a až příliš pateticky. Onomu slovu jsme odvykli, zůstalo zaklíněno někde v 19. století. Tehdejší doba byla aspoň na teoretické úrovni v posuzování podobného jevu neúprosná. Dnes je fenomén národního odrodilectví, pokud je vůbec uvažován, vnímán tak nějak „sportovněji“. Po téměř dvou stech letech je změna národnosti, pokud ji považujeme za fenomén hodný pozornosti, věcí svobodného rozhodnutí. Je ovšem otázkou, zda moderní západo- či středoevropský pohled na věc plně uspěje v prostředí východoevropském.

Neodepisujme tedy to slovo úplně a zkoumejme spíše, jaký má vztah k oběma donbaským oslavencům. Ačkoli jejich důkladné životopisy nejsou k dispozici, lze připustit, že původem se jednalo o etnické Ukrajince. V případě Zacharčenka to potvrzuje už jeho příjmení, u Plotnického původ z vesnice v západoukrajinské Bukovině. Oni však Ukrajinci být nechtějí – prostě se „odestali“. Nejspíše je k tomu vedlo zjištění, že být Ukrajincem je k ničemu – nic to nedává a není to prestižní. Být Rusem – to je něco jiného. Šestina světa u nohou a v hlavě, navíc záštita ruskopravoslavného Boha, který je lepší než ti ostatní. Pak se můžete stát i prezidentem, byť jen malého státečku.

Zacharčenko a Plotnickij o své vůli „vystoupili z Ukrajiny“ a nechtějí s ní mít už nic společného. Nemohou se už do ní ani vrátit. Českoslovenští komunisté kdysi použili pro své ideové nepřátele, konkrétně chartisty, termínu „ztroskotanci a samozvanci“. My můžeme vnímat Zacharčenka a Plotnického prostě jako dva odrodilce, kterým věnujeme báseň Metlynského a Čelakovského. Její český text zní místy už značně archaicky, takže vybereme z oněch čtyř slok jen nejpodstatnější úryvky.

Kdo je tedy odrodilec? Báseň říká, že ten, „kdo tebe, drahá vlasti, si neváží“ a „kdo řeč tupí svých otců, jí se rouhá“. Metlynskyj i Čelakovský přejí takovému odrodilci, aby se v jeho srdci nikdy neobjevilo světlo lásky a aby nenalezl přítele v radosti ani žalu. V jeho duši má zhynout všechna touha po dobru a jeho bezectný jazyk by měl oněmět. Čelakovský pokračuje přímo slovy: „Buď zrádce ten jměn v lidstvu za holomka a v cizím kraji zemři bez potomka!“ A už tak hutný portrét pokračuje konstatováním, že takovýto člověk nemá ani ve snu poznat blaho a jeho kroky mají pronásledovat tma a děs.

Nakonec přivolávají oba básníci na pomoc havrana. Není to havran poeovský, opakující své „nevermore“, ale havran čistě ukrajinský čili „voron“ – v písňovém folklóru Ukrajiny se vyskytuje často. V pojetí Metlynského a Čelakovského prostě čeká na kořist, kterou odrodilec ve vrcholné fázi nabídne. Kamkoli takový člověk obrátí svůj pohled, sleduje ho lačný havran. Ten v závěru básně vystupuje jako deus ex machina a bez problému osud odrodilce završí. Čelakovský to vyjadřuje ve stopách Metlynského následovně:

„Raduj se, lačný havrane,

lahůdka se ti dostane.

Tím háncem vlasti

budeš se pásti!“

Bylo by hezké, kdyby si prezidenti Donbasu tuto báseň mohli přečíst v překladu do současné ruštiny, když ukrajinštinu tak těžko snášejí. Ale to už není má starost – ať v té věci vyvinou patřičné úsilí státní vědci obou donbaských republik.

(boz)