V Kyjevě bude muzeum komunistické monumentální propagandy

Ukrajina má dnes údajně kolem pěti tisíc muzeí různého typu, takže od r. 1991 stoupl jejich počet víc než dvojnásobně, a to ještě řada muzeí spjatých s komunistickým režimem zanikla, aniž by byla oplakávána. Snadno se nabízí otázka, zda také uvedený ukazatel je svědkem rozkladu či úpadku, o kterém se v souvislosti s Ukrajinou mluví. Nezdá se…

Jistě, podstatná část institucí tohoto typu bojuje s problémy nedostatečného financování či malého zájmu veřejnosti, ale takové problémy snad nejsou cizí ani muzeím středoevropským. V Ukrajině se rodilo kulturní mecenášství dost pomalu, dnes už se o něm ale jistě mluvit dá. A soukromá iniciativa se dotkla i muzejnictví – ukrajinské ministerstvo kultury a turistiky oficiálně eviduje jen 470 muzeí, tedy desetinu celkového počtu. Většina dnešních ukrajinských muzeí má tedy soukromý charakter.

Mohlo by být zajímavé sledovat skladbu muzejní sítě a okruh témat, jež se státní, místní nebo soukromá muzea snaží dokumentovat a zároveň propagovat. Předchozích pětadvacet let vneslo do počtu a struktury ukrajinských muzeí velké změny a tento vývoj se po r. 2014 dále urychlil. Muzea vzpomínají mnoha jevů i osobností ukrajinských politických, sociálních i kulturních dějin, o kterých nebylo možno do sklonku sovětské éry mluvit vůbec, nebo jen ve velmi omezené míře.

V uvedené souvislosti si možná nejdříve vzpomeneme na stalinský hladomor z r. 1933, ale zvláštní muzeum má dnes také ukrajinská protibolševická revoluce let 1917–1921, nebo fenomén tzv. šedesátnictví, tj. původně čistě literárního a kulturního hnutí z doby před padesáti a více lety. Mluvit v Ukrajině o „zlatých šedesátých“ letech 20. století by bylo nehorázné. V Kyjevě dnes existuje i muzeum ukrajinské diaspory nebo muzeum dějin ukrajinských vlád, nemluvě o muzeích věnovaných řadě kulturně- či technicko-historických fenoménů, které by si podle dřívějších kritérií žádné adekvátní pozornosti nezasloužily.

Pokud jde o osobnosti, dočkal se muzea v městečku Irpiň u Kyjeva např. fenomenální překladatel Hryhorij Kočur, který v relativně uvolněnější době existence trestních táborů překládal na půdě jednoho z nich do ukrajinštiny i českou poezii. Na muzeum byl přeměněn jeho nevelký zahradní domek. Zato se z Kyjeva tiše vytratil (kromě velkého Leninova muzea) muzejní byt rodiny Uljanovových a ušetřen nakonec nebyl ani příslušný dům.

Názvy některých nových kyjevských muzeí mohou samozřejmě vyvolávat diskuse či kontroverze, protože nová terminologie, které se v souvislosti s dějinami Ukrajiny ve 20. století používá, není plně ujednocena a zůstává objektem diskuse. Pro příklad lze uvést Muzeum sovětské okupace Ukrajiny, zaměřené na celé období mezi lety 1917 a 1991. Jeho existenci doprovázely od otevření (v r. 2003) protesty stoupenců bývalého režimu a tehdy ještě aktivní Komunistické strany Ukrajiny. Ostatně také část „obyčejných lidí“ se s takovýmto hodnocením doby, kterou prožili, nedokáže plně ztotožnit.

Po roce 2014 protikomunistický proud v ukrajinském veřejném životě a politice dále zesílil a z původně spontánního fenoménu byl povýšen na část státní politiky. Frekvence užívání slova „dekomunizace“ ještě více vzrostla po přijetí příslušného ukrajinského zákona na jaře r. 2015. Odstraňování pomníků i méně výrazných a viditelných prvků komunistické symboliky spolu s přejmenováním lokalit a názvů ulic, veřejných prostranství, podniků apod. budí rovněž různé reakce, zvláště v souvislosti s nezbytnými finančními náklady, jde však o pochopitelnou a nezbytnou formu vyrovnání se s relikty komunistického období. Podobnou cestou prošlo na počátku 90. let také Československo – i tehdy zaznívaly v českém a slovenském prostředí projevy pochybností. Zmizelé Leninovy pomníky (a bylo jich nepoměrně méně než v Ukrajině) ani přejmenovaný Gottwaldov (Zlín) přitom dnes už nikomu nevadí a v podstatě si na ně nikdo nevzpomene.

Po tomto značně dlouhém úvodu se dostávám k meritu věci. V hlavním městě Ukrajiny byl 23. května prezentován projekt budoucího muzea monumentální propagandy. Umístěno bude v areálu bývalé Výstavy úspěchů národního hospodářství sovětské Ukrajiny, který byl podle moskevského vzoru vybudován v 50. letech 20. století na parkově-lesní ploše asi tří čtverečních kilometrů. Z hlediska velikosti to prý bylo páté největší výstavní centrum na světě, vybavené navíc největším podílem zeleně. Areál obsahoval v dobách největší slávy asi 180 staveb a stavbiček. V určitém rozsahu plnil i kulturně-bavičskou roli, asi jako někdejší „PKOJF“ či „Fučíkárna v sedmém pražském obvodu. Stejně jako se tato Fučíkárna proměnila ve Výstaviště, změnila Výstava úspěchů národního hospodářství jméno na Národní komplex Expocentrum.

Využití tohoto obřího areálu v posledních letech nenasvědčovalo tomu, že by zde mělo být umístěno právě Muzeum monumentální propagandy. Monumentální propaganda je v různém rozsahu a formách uplatňována za každého režimu a v každém státě. Totalitní režimy si politizovanou uměleckou či pseudouměleckou produkci přímo hýčkají a Sovětský svaz dosáhl v tomto směru těžko překonatelného mistrovství. O něčem podobném se československým komunistickým předákům mohlo jen zdát.

Pro Kyjev je tento projekt důležitý. Město se potřebovalo zbavit, a to nikoli cestou kompletní destrukce, řady demontovaných pomníků sovětského období. Ty nyní najdou nové „bydliště“ právě v prostorách bývalé „výstavy úspěchů“. O pomníky jde v prvé řadě, a to nejen o ty Leninovy – podobné pocty se v sovětském období dostalo řadě jiných celosovětských i sovětskoukrajinských politických činitelů. Nyní se vrátí z míst současného provizorního uložení (nejspíše z různých ponurých skladišť) na čerstvý vzduch, budou však už plnit jinou funkci. Následně má být v nyní málo využitých budovách umístěna i sbírka malířství doby totalitarismu a jiné věcně členěné expozice včetně souboru písemných a fotografických pramenů. Přístup k přestěhovaným sochám má být bezplatný, jinde přijde ke slovu vstupné.

První část expozice má být hotova do letošního podzimu, k stému výročí počátku petrohradské říjnové revoluce. Ukrajina si ji tedy chce ve svém srdci připomenout mimo jiné tímto způsobem. Jak uvedl při prezentaci projektu jeden z účastníků, „konečně, definitivně a nezvratně, otočíme list komunistického století v naší zemi“.

Organizátoři doufají, že se sežene dost peněz, protože státní prostředky nemají být na tento nijak levný projekt použity. Údajně se dosud podařilo zajistit 10 až 15 % potřebné sumy. Ta by se mohla sponzorům vrátit, kdyby se areál v budoucnu opravdu stal jedním z deseti nejvýznamnějších turistických objektů Kyjeva. Ostatně kdyby zde byl zřízen kyjevský Disneyland, mohlo by to dopadnout podobně, tato atrakce však prý bude realizována dole u Dněpru, v tzv. Hydroparku.

(boz)