První český historik, který pochopil Ukrajinu: Jaroslav Bidlo

Daniela Brádlerová – Jan Hálek /red./, Střet generací? (Jaroslav Bidlo – Milada Paulová. Paměti a vzájemná korespondence)

Kniha spojující vydání pamětí dvou vědců i jejich vzájemné korespondence se sotva může stát horečně vyhledávanou či rozšířenou četbou. Práce spojená s přípravou takové knihy je přitom značně náročná, ale vyplatí se. Čtenáři-historikové na prameny tohoto druhu čekají, aby se pokusili lépe chápat okolnosti své práce.

Profesoři University Karlovy Jaroslav Bidlo (1868–1937) a Milada Paulová (1891–1970) byli významnými představiteli meziválečné české historiografie. Vynikli především při výzkumu obecných dějin, v jehož rámci se zaměřovali na východní Evropu, dotkli se však přitom i problematiky historie české. Jejich práce už sice nejsou znovu vydávány, zájem o obě osobnosti však nesporně trvá. V případě M. Paulové je umocněn i tím, že se stala v r. 1935 vůbec první univerzitní profesorkou v Československu.

Edice čítající 570 stran přináší úvod, autobiografie obou historiků a poté rozsáhlou edici jejich vzájemné korespondence, vedené mezi lety 1918–1937, obsahující 301 dopisů a pohlednic. Nejvíce jich vzniklo v r. 1927, kdy Paulová pobývala delší dobu v Paříži – oba korespondenti si v onom roce napsali celkem 37-krát. Většina korespondence však byla posílána v rámci tehdejší Velké Prahy, část z prázdninových pobytů.

V době, kdy tyto prostředky mezilidské komunikace ve své původní podobě téměř zanikly, je stále zajímavější doklady tohoto typu číst. Nás zde samozřejmě zajímá jen to, nakolik a v jakých souvislostech je v knize zmiňována Ukrajina. K ní měl podstatně blíž prof. Bidlo, který se k ukrajinské otázce několikrát vyjadřoval od sklonku první světové války – ať už jako historik, nebo publicista. Těmto jeho zapomenutým zásluhám bude nutno v budoucnu věnovat výraznější pozornost. Zde lze předložit jen malý závdavek.

Podrobnější Bidlova autobiografie dokládá zrod jeho zájmu o ukrajinské dějiny na počátku 80. let 19. století, což byla v českém vnímání Ukrajiny zajímavá doba. Bidlo vzpomíná na svůj pobyt nejspíše v kvartě královéhradeckého gymnasia: „Tenkrát mě poprvé zaujali kozáci, Chmelnickij a události rusko-polské, zvláště pád Polska“ (s. 68).

Odtud vedla dlouhá, skoro čtyřicet let trvající cesta ke konkrétnímu vnímání a vysvětlování ukrajinské otázky v podobě, kterou měla v době vznikání nezávislého Československa. Bidlo tehdy pokládal za svou povinnost, zasáhnout „do debaty o různých aktualitách politických a kulturních“. Připomíná také svou práci „Historický základ ukrajinské otázky“ v deníku Tribuna: „V článku /…/ jsem chtěl přesvědčiti naši veřejnost, že ustavení zvláštního ukrajinského národa je dokonaná historická událost a že není to nic neslovanského, umělého, Slovanstvu zásadně nepřátelského, nýbrž přirozený a nutný následek určitého politického vývoje, trvavšího půl tisíciletí /…/.“ Takovýto názor tehdy vnímala podstatná část české veřejnosti stále ještě jako kacířský.

Tady se už dostáváme do období doloženého korespondencí Bidla s Paulovou. Bidlo píše 9. května 1921 své mladší kolegyni: „Těší mě, že stran Ruska přicházíte k týmž rezultátům, jako já. Víte, že já nikdy nerad mluvím bez důvodů. Že teď píši do Tribuny, vysvětluji tím, že je to vlastně jediný list přístupný mým kacířským názorům. Jsem přesvědčen, že Ukrajina bude hrát jednou pro nás velmi důležitou úlohu. I když by Rusko bylo obnoveno buď jako nějaká federace nebo i jako nějaké Rakousko-Uhersko, Ukrajinci jsou naši nejbližší hospodářští sousedé. Naše výrobky pro Ukrajinu a ukrajinské obilí a dobytek pro nás jsou reálná spojovadla. Ukrajinci už nepřestanou být samostatným národem nikdy a budou hýbat Ruskem, jako my jsme hýbali Rakouskem. Je rozumné si odrazovati třicetimilionový národ, který jediný může pomoci na nohy našemu hospodářství? To chápou naši Židé, a proto jsou přístupni mým názorům.“ (s. 250)

Zde připojme vysvětlení, že Tribuna byla česko-židovským deníkem, který redigoval Ferdinand Peroutka, než se středobodem jeho aktivit stal slavný týdeník Přítomnost. Bidlo jistě nebyl jediným Čechem, který vnímal hospodářský zájem Československa na Ukrajině, přitom však nelze jeho ukrajinofilství vysvětlit jen účelově ekonomickým prizmatem.

Také v dalších letech se zmínky o Ukrajině v Bidlových dopisech objevují. V srpnu 1926 si historik pochvaluje „velmi zajímavé memoáry emigrantského historika Dmytra Dorošenka: „Ty bych doporučoval k přeložení, neboť z nich se pozná, co to je a jak rostla za války ukrajinská a otázka a vůbec se pozná hodně krize ruská“. Doporučoval dokonce překlad této knížky do češtiny a v tom s ním Paulová souhlasila – kniha však česky nevyšla. O rok později, opět v srpnu a z téže krkonošské lokality, píše Bidlo, že tam má za společníka profesora Ukrajinské svobodné univerzity v Praze Oleksandra Šulhyna a označuje ho za milého člověka (s. 353). Šulhyn byl tehdy exilovým ministrem zahraničí Ukrajinské lidové republiky a později, v Paříži, dokonce jejím premiérem.

V r. 1931 se Bidlo stručně zmiňuje o charkovském historikovi D. Bahalijovi a jednom článku ve sborníku na jeho počest (s. 399–400), o tři roky později píše o názorech lvovského historika M. Korduby (s. 466). Koncem listopadu 1935, dva roky před Bidlovou smrtí, děkuje Paulová Bidlovi za jeho spis (je to spíše brožura) o nejvýznamnějším ukrajinském historikovi té doby, Mychajlu Hruševském – prý ho ihned užila ve svých přednáškách (s. 471). Tímto stručným knižním shrnutím údajů o životě a činnosti Hruševského se Bidlo s ukrajinskou tematikou více než půl století poté, co se zaujal kozáky a Chmelnyckým, důstojně rozloučil.

Tím je to hlavní, co pečlivě připravená edice přináší z našeho hlediska, vyčerpáno. Kniha nás utvrzuje v názoru, že Jaroslav Bidlo, od jehož smrti uplyne koncem tohoto roku osmdesát let, zaujal v česko-ukrajinských vztazích velmi významné místo, přestože to není obecně známo.


Brádlerová, D. – Hálek, J. (ed.) (2014): Střet generací? (Jaroslav Bidlo – Milada Paulová. Paměti a vzájemná korespondence zakladatelů české byzantologie a slovanských studií). Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Stran 567 (1). /ISBN 978-80-7422-350-1/

(boz)

Rubriky