„Zlaté káči“ – poprvé předány Národní filmové ceny Ukrajiny

Po dlouhých desetiletích se záležitosti ukrajinského filmu dostaly do výraznějšího pohybu. Letos v únoru se z iniciativy Odeského filmového festivalu konstituovala Ukrajinská filmová akademie za spoluúčasti více než 240 filmových umělců. Tato nová korporace vytvořila obratem novou Národní filmovou cenu.

Nejde o jediné vyznamenání tohoto druhu na území Ukrajiny. Od r. 1995 byla udělována za významný přínos ukrajinskému filmovému umění státní cena pojmenovaná po světoznámém režisérovi Oleksandru Dovženkovi a po r. 2014 uděloval cenu také Národní svaz pracovníků ukrajinského filmu. Zdá se však, že nově zavedené ocenění, které lze označit za analogii našich Českých lvů, strhne na sebe největší míru pozornosti.

Přispěje k tomu snad i jeho originální název – nejvhodněji je možno přeložit jej jako Zlatá káča. Nejde tu ovšem v žádném případě o rozšířené ženské jméno, ale o kdysi velmi populární dětskou hračku. Zlatá káča doplňuje sbírku podobně nazvaných filmových cen, které však si vybírají jako symbol vždy zvíře – zvláště sympaticky působí nizozemské Zlaté tele.

Sošku, která toto vyznamenání charakterizuje, vytvořil ukrajinský umělec Nazar Bilyk. Podle jeho vysvětlení pohybující se zlatý čtyřúhelník symbolizuje filmový záběr, a tedy i filmové umění. Tvar káči (ukrajinsky je to dzyga) má zároveň připomenout nejen zmíněnou hračku, ale i plamen a výhonek či ratolest – to vše jako náznak kýžené obnovy a rozvoje filmového umění Ukrajiny. Název ceny jistě ne náhodou připomíná také tvorbu sovětského dokumentaristy Dzigy Vertova, která se dotkla na přelomu 20. a 30. let také Ukrajiny.

Zlaté káči jsou udělovány v dvanácti kategoriích – získává ji režisér, herec a herečka v hlavní roli, herec i herečka v roli vedlejší, scénograf, scénárista, kameraman a hudební skladatel. Dále jsou vyznamenávána konkrétní díla čtyř žánrů – nejlepší celovečerní film, krátký hraný film, dokumentární film a animovaný film. Kromě toho je udělována cena za přínos pro rozvoj ukrajinského filmu.

Letos soutěžní komise vybírala z 54 filmů – dvanáct z nich byly celovečerní hrané snímky, k nimž přistoupilo 15 krátkých, 189 dokumentárních a osm animovaných filmů. Vlastní udělování cen se konalo 20. dubna v Kyjevě, mj. za přítomnosti slavného polského režiséra Krzysztofa Zanussiho, který má k ukrajinskému filmu určitý vztah.

Napoprvé získal hlavní cenu snímek Tarasa Tkačenka „Hnízdo hrdličky“. Film se vyrovnává s tématem značně charakteristickým pro dnešní Ukrajinu – pracovní migrací. Ukrajinka Daryna pracuje v italském Janově jako uklízečka v rodině. Její návrat na Ukrajinu je však spojen s naplánovaným těhotenstvím a komplikacemi, které z nového stavu vznikají. Tento snímek nasbíral i nejvíce nominací v ostatních soutěžních kategoriích spojených s výkony jednotlivců.

Pokud jde o ostatní filmy, dostalo se kromě tvůrců Hnízda hrdličky už jen na spolutvůrce dvou filmů. Vyznamenán byl scénárista filmu „Má babička Fanny Kaplanová“ (jedná se o známou atentátnici na V. I. Lenina) a skladatelka hudby k dokumentárnímu filmu „Živá vatra“, pojednávajícím o životě huculských horalů a ovčáků. Vzhledem k silnému kultu jižní části ukrajinských Karpat, který u nás dodnes přetrval v souvislosti s Nikolou Šuhajem a Koločavou, by mohl u nás tento film zaujmout.

Tři ceny týkající se jiného typu filmů byly rozděleny následovně. Oceněn byl dokumentární film „Hlavní role“ o životě a práci herečky starší generace Niny Antonovy, z krátkých filmů byla vybrána komedie nazvaná „Jelito“ (Krovjanka): líčí na základě režisérovy osobní zkušenosti přípravu exkluzivního svatebního daru na ukrajinské vesnici. Nikdo však neví, že nevěsta Máša je židovského vyznání. Z navržených animovaných filmů byl vyznamenán „Mykyta Kožumjaka“ (Koželuh Mykyta) na motiv známé pověsti z dob Kyjevské Rusi.

Cenu za přínos rozvoji ukrajinské kinematografie získala u příležitosti svých osmdesátin rodačka z Moskvy, herečka Larysa Kadočnykova, která je národní umělkyní Ukrajiny i Ruska. Kdysi hrála hlavní roli ve slavném ukrajinském filmu „Stíny zapomenutých předků“, o něco později se neméně výrazně prosadila ve filmu „Bílý pták s černým znamením“.

Pouhé zavedení nového vyznamenání dlouholeté problémy ukrajinského filmu jistě nevyřeší, je však dalším dokladem snah o prosazení pozitivních změn, které jsou charakteristické pro ukrajinský film a kulturu obecně.

(boz)