Trochu osvěty o Ukrajině na sídlišti Černý Most

Každý, kdo se vážněji zabývá problémy života určité země, by jistě rád předal získané znalosti dál, a hledá tedy zákonitě a skoro stále zpětnou vazbu. S šířením znalostí o Ukrajině to není jiné a přitom to není nijak snadný úkol. Většinou narazíme na olbřímí balík předsudků, se kterými hodnotí Ukrajinu i Ukrajince nemalá část Čechů.

Nezbývá než využít jakékoli příležitosti, která se naskytne a snažit se. Jednu z nich nabídla nezisková organizace Centrum Slunečnice, sídlící v Praze 14. V prostorách tamní kavárny Maňána, sídlící příznačně v Maňákově ulici, byl uskutečněn 6. dubna večer nazvaný Ukrajina – mozaika kultur. Sídlištní kavárna je sama o sobě zajímavým společensko-kulturním fenoménem, zvláště když se pokouší nabídnout něco navíc. Ta snaha je sympatická, stejně jako komorní prostředí, které je k její realizaci k dispozici. Zbavíme se tam rozpaků, které může „černé jméno“ této části Prahy vyvolat.

V sídlišti, resp. dvou jeho částech, které laik asi nerozliší, bydlí necelých 25 000 obyvatel, tedy přes polovinu obyvatel Prahy 14. Bylo by zajímavé vědět, kolik z nich jsou Ukrajinci, ti ovšem asi na příslušné akci nebyli. Sešlo se nás nakonec – od organizátora a přednášejících přes hosty až po personál – kolem pětadvaceti a kavárna se více méně zaplnila. Měli jsme přitom konkurenci – zhruba v tutéž dobu se konala o kus dál beseda a promítání filmu k romské tematice. Obě akce byly zařazeny do cyklu městské části nazvaného Setkání kultur 2017.

Naše akce byla na stránkách Prahy 14 ohlášena jako povídání o ukrajinských obyčejích, což se poněkud míjelo s realitou, protože žádný etnograf ani folklorista se na akci nepodílel. Bylo nás pět, kdo jsme se pokusili výsek z oné mozaiky sestavit.

Jako první hovořil politický geograf Libor Jelen z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Vysvětlil složitý způsob, kterým se Ukrajina rozvíjela z hlediska státně-politicko-historického od druhé poloviny 16. století směrem k současnosti.

Následovalo vystoupení asi nejočekávanějšího hosta, známé prozaičky, novinářky a „osoby od filmu“ Haliny Pawlowské. Ta přečetla ze své nové knížky „Cesta za láskou“ prózu „Takhle to bylo v Jasině“. Děj byl sice obohacen i občasným úsměvem, spíše ho však, více než v jiných autorčiných textech, prostupoval smutek nad osudem dvou lidí, zmarněným stalinským režimem…

Na autorské čtení navázal autor těchto řádků vyprávěním o kulturních tradicích Ukrajiny – od Skytů a řeckých kolonií v severním Černomoří přes Kyjevskou Rus, dobu kozáckého baroka a národního obrození až po období sovětské a nesnadné hledání současného tvaru ukrajinské kultury.

Coby představitel její výtvarné složky vystoupil poté malíř Michail Ščigol, který žije a tvoří už čtvrt století ve východních Čechách. Předvedl a komentoval hostům cyklus svých deseti olejů z r. 1994. Jednalo se o nikdy nepublikované ilustrace k známé knížce H. Pawlowské „Díky za každé nové ráno“. Jako bývalý obyvatel Ukrajiny upřesnil pan Ščigol v dalším průběhu akce leccos z toho, o čem jsme mluvili my zdejší.

Po ukrajinské kulinární přestávce (boršč, varenyky, holubci, lvovský kvas) se dostal ke slovu ještě jednou dr. Jelen, který se pokusil vysvětlit složitou politickou situaci současné Ukrajiny. Úplně na závěr se podělila svými zážitky a fotografiemi z pobytu na kyjevském Majdanu v únoru 2014 i z událostí následujících přímo v Krymu mladá Ukrajinka. Tehdy byla studentkou jedné z krymských vysokých škol, nyní se učí na zdejší přírodovědecké fakultě.

Složili jsme snad opravdu určitou mozaiku, která se snažila o Ukrajině něco „putňoho“, tedy smysluplného, vypovědět. Může se zdát nadbytečné o takové akci psát – vždyť nás poslouchalo jen asi patnáct z pětadvaceti tisíc obyvatel Černého Mostu. Přitom se takových programů koná nejen v Praze, ale i jinde v Česku jistě víc, aniž by bylo možné se o všech dovědět. Popsal jsem toto malé setkání snažící se o zlepšení informovanosti o Ukrajině jako jeden z možných přístupů k této tematice. Ono se říká „kapka ke kapce“ a také „houšť a větší kapky“. Snad se obě ta rčení v souvislosti s našimi snahami podaří uvádět v život.

(boz)