Má zkušenost s prací v ukrajinských oblastních archivech

Archivní materiály z dob Sovětského svazu představují pro historiky vděčný materiál. Nahlédnout do utajených dokumentů se pokoušejí mnozí zahraniční badatelé, mezi nimi i Češi. Rozsah zpřístupnění archivních fondů a přístup k badatelům se v jednotlivých postsovětských republikách liší.

Zájemci usilující o možnost bádání v archivech Ukrajiny nepochybně zaregistrovali řadu změn k lepšímu. Zejména po r. 2014 vstřícnost a otevřenost ukrajinských archivů a jejich zaměstnanců vzrostla a dosáhla podstatně vyšší úrovně, než v sousedním Rusku. Svědčí o tom např. zkušenost nedávno zesnulého historika Mečislava Boráka, který zkoumal rozsah represí stalinského režimu mezi Čechy žijícími tehdy v Ukrajině.

Nebyl jsem prvním Čechem, který se rozhodl bádat ve volyňských městech Rivne a Luck na severozápadě Ukrajiny, kde sídlí státní archiv rivnenské, resp. volyňské oblasti. Již dříve sem přijížděli reemigranti z řad volyňských Čechů nebo jejich potomci, kteří zde chtěli nalézt genealogické údaje. V některých případech jim pomáhali jejich ukrajinští přátelé nebo vzdálení příbuzní a usnadnili jim tak práci. Často docházelo k otevřenému a přátelskému styku s pracovníky archivů, osobně však chci ukázat, že určité komplikace mohou nastat.

Ačkoliv nejsem historik, nýbrž antropolog, popíšu vlastní zkušenost z oněch dvou ukrajinských archivů, v nichž jsem pracoval v r. 2013. Každá z těchto institucí uchovává přes 4000 fondů písemností, nejstarší z nich pocházejí z 16. století. O velkém rozsahu písemností svědčí to, že nedávno vydaný průvodce fondy archivu Volyňské oblasti dosáhl rozsahu téměř tisíce stran.

Oba archivy sídlí v relativně nových budovách, ale technickým vybavením se neliší od ukrajinských úřadů – na české poměry je zde příliš zastaralá a nekomfortní studovna. K počítačům mají přístup pouze pracovníci archivu. Badatelé, kterých bylo v době mého studia relativně dost, si musí přinést vlastní techniku, pokud ji vlastní. Osobně jsem strávil v obou archivech jen šest dní a pracoval jsem pouze s propiskou a zápisníkem, proto jsem se nezajímal o možnosti fotografování nebo kopírování.

Navštívil jsem oba archivy proto, že při přípravě mé disertační práce o volyňských Češích a o krajanech bylo třeba pokusit se o získání určitých údajů. Zajímal mne přesný počet poválečných reemigrantů z oblasti dřívější Volyňské gubernie do Československa. Hodlal jsem však také zjistit přesný počet ne-reemigrantů, tedy jedinců, kteří po r. 1945 do ČSR nepřesídlili a zůstali v dnešní Rivnenské a Volyňské oblasti. Dále jsem se zajímal o přesný počet jedinců z Polska a Slovenska, kteří po roce 1945 přesídlili ze svých zemí do původních českých vesnic na Volyni. Sami se označovali za Lemky nebo Rusíny, úředně však byli považováni za Ukrajince.

Ačkoli se jedná o triviální a pro někoho možná nezajímavá statistická čísla, pro mou práci byly tyto údaje potřebné. Ve Státním archivu v Rivnenské oblasti probíhalo bádání normálně a po dvoudenním studiu se mi skutečně podařilo nalézt (lépe řečeno: „vypočítat“) množství českých reemigrantů a ne-reemigrantů. Celkově obdrželo souhlas s opcí 34 122 osob a reemigrovalo 33 077 osob, ne tedy 40 000, jak se občas uvádí. Na území dvou uvedených ukrajinských oblastí zůstalo i po r. 1947, tedy po velké repatriaci volyňských Čechů, 1045 osob této národnosti. Skutečný počet se však zřejmě nikdy nepodaří zjistit, protože Češi byli i věznění v sovětských pracovních táborech, anebo se z jiných důvodů (vojenská služba, nucené nasazení během druhé světové války) nacházeli mimo oblast Volyně, a do reemigrace nemohli být započítáni.

Přibližný počet přesídlených polských Lemků je pak znám ze sekundární literatury (uvádí se 482 107 osob, 488 057 osob nebo 482 880 osob), stejně jako počet Rusínů (8170 osob), ale pro svou práci jsem chtěl zjistit přesný počet přesídlenců do konkrétních českých vesnic, což se nepodařilo uskutečnit. Pracovnici archivu jsem proto žádal také o archiválie, ve kterých by bylo možné zjistit počet přesídlenců z Polska a ze Slovenska do původních českých vesnic v Rivnenské a Volyňské oblasti. Vysvětlila mi však, že potřebné dokumenty nemají, a poskytla mi kontakt na archiv v Lucku.

Ve Státním archivu Volyňské oblasti v Lucku však bádání probíhalo mnohem komplikovaněji. Tamní pracovnici jsem vysvětlil svou situaci a zpočátku mě chtěla od bádání trochu neomaleně odradit. Její argumentace spočívala zejména v tom, že nemohu do archivu vstoupit, ačkoliv neuváděla konkrétní důvod. Nakonec mi dala prostý nehlavičkový papír, na který jsem vlastní rukou a jistě i s mnoha gramatickými chybami sepsal v ukrajinštině žádost řediteli archivu o přístup k fondům.

Už tato situace mi připadala velice zvláštní. Pracovnice archivu navíc příslušný papír neodevzdala ihned řediteli, jak jsem očekával, ale sbalila ho do kapsy a odvedla mě do archivu, kde jsem si měl vybrat potřebné fondy. Ta samá pracovnice mi poskytla pouze některé mnou zvolené archiválie – dodala jich jen polovinu. Na dotaz ohledně dalších dokumentů mi odpověděla, že do nich nahlédnout nemohu. Důvod byl prostý: byl jsem cizinec. Od přátel a známých se mi pak dostalo vysvětlení postupu archivu – všichni přitom měli pochopení pro to, že archiválie nebyly cizinci, jako jsem já, vydány. Ukrajina se totiž brání před možnými mezinárodními soudními procesy.

Vychází se z dosavadní praxe, kdy archiválie zkoumali potomci polských, židovských, německých i dalších repatriantů. Jejich rodiče nebo prarodiče odešli po r. 1945 v důsledku obnovení sovětského režimu ze západní Ukrajiny, aniž by jim byl finančně kompenzován majetek, který zde zanechali. Jestliže v archivech nalezli odkazy na „své“ nemovitosti, požadovali poté po ukrajinském státu náhradu za znárodněný majetek. Na tomto místě je nutné dodat, že na jednu stranu existuje v Rivnenské a Volyňské oblasti skutečná „plejáda“ polozbořených a neobývaných domů, které zbyly po repatriantech, do řady opuštěných domů se naopak nastěhovali místní Ukrajinci nebo polští a slovenští Rusíni. Pracovnice Státního archivu Volyňské oblasti v Lucku si tedy pravděpodobně myslela, že jako cizinec hodlám najít určitou nemovitost po svých předcích a že z toho vyplynou další, výše popsané důsledky.

Lepší zpřístupnění určitého typu archiválií však žádají v současnosti samotní Ukrajinci. Za situace, kdy se v letech 2014–2015 vystupňovala ekonomická krize, HDP se z původní hodnoty propadl o 25%, inflace vzrostla o 50% procent a ukrajinská hryvna se propadla o 70%, se stále více Ukrajinců snaží odjet za hranice svého domovského státu. Jednou z oblíbených strategií je získání archivního dokumentu o polském, maďarském nebo i německém původu, díky kterému mají Ukrajinci umožněný relativně snadnější vstup na území Schengenského prostoru vzhledem k liberálnější imigrační politice evropských států vůči vlastním krajanům.

Jak je patrné, ovlivňují přístupnost archiválií v dnešní Ukrajině různé okolnosti, které nemají přímo s vědeckým výzkumem mnoho společného. Budoucnost ukáže, jaká praxe při přijímání zahraničních badatelů převáží, což bude důležité i pro řadu českých zájemců.

(LuJi)

Rubriky