Problémy kolem jantaru v ukrajinském Polesí

Pokud některá ze čtenářek nosí jantarový náhrdelník, spojuje si snad představu o zdroji této nerostné látky či snad minerálu s Pobaltím. Jantar je však také nezanedbatelnou součástí přírodního bohatství Ukrajiny a Bělarusi. V obou těchto zemích a v Polsku je označován termínem „burštyn“, stejně jako bývalé okresní město v ukrajinské Haliči.

Podíváme-li se na stránky nazvané ukrburshtyn.com.ua, užasneme nad množstvím zboží, často neskutečně kýčovitého, které je nabízeno lvovskou firmou „Jantar Polissja“. Ta jen v Kyjevě nabízí své zboží v šesti obchodech. Region Polesí, ležící při bělorusko-ukrajinské hranici, není zmíněn v názvu firmy náhodou. Je totiž místem jak náhodných nálezů, tak organizované, ale státem nekontrolované těžby jantaru.

Pro leckoho je tato činnost zdrojem obohacování, které nemá bohužel ani v tomto případě daleko ke světu zločinu. V ukrajinském prostředí se přitom jantar až do 80. let 20. století organizovaně netěžil – poleské obyvatelstvo ho používalo vzhledem k dobré hořlavosti k topení. Teprve v r. 1993 vznikl v městě Rivne státní podnik Ukrburštyn, který ročně těžil dvě až tři tuny jantaru. V té době už se rozvíjela také nelegální těžba jantaru prováděná pomocí motorových pump. Výsledkem těchto aktivit, které jsou pro tzv. kopáče jantaru velmi výnosné, je ovšem značná devastace okolní krajiny.

V posledních letech (zhruba od r. 2014) se mluví v souvislosti s poleským jantarem často o jantarové horečce, jantarové mafii nebo dokonce jantarových válkách. Přispěl k tomu ne zcela průhledný právní stav spojený s využitím nerostného bohatství Ukrajiny, stejně jako přílišná složitost procedur, které umožňují získat povolení k těžbě. Svůj díl viny má ovšem také růst cen jantaru v celosvětovém měřítku, nízká úroveň zaměstnanosti v severní části Ukrajiny a zkorumpovanost těch státních úřadů, které by měly zajistit v této věci pořádek.

Přijetí ukrajinského zákona O těžbě a zpeněžení jantaru dne 23. dubna 2015 v prvním čtení situaci nevyřešilo, potřebný zákon však ve druhém čtení zatím přijat nebyl. Problémy tak přecházejí z jednoho roku do druhého, aniž by se dařilo situaci vyřešit. Zprávy o pokusech překazit nelegální těžbu přicházejí z Žytomyrské, Rivnenské i Volyňské oblasti, vesměs severních, málo průmyslových regionů, položených při hranici s Bělarusí. Tamní obyvatelé jsou přesvědčeni, že mají právo nakládat s bohatstvím, které jim leží doslova pod nohama. Takto získaný jantar se přepravuje územím Ukrajiny a směřuje pak do zahraničí: je dopravován např. do blízkého Polska (prodává se pak ve velkém na burze v Gdaňsku), do Ruska, nebo z odeského letiště až do Číny.

Snahy policie zasáhnout v místech těžby vyvolaly už nejednou organizovaná vystoupení stovek lidí v kuklách a maskáčích, vybavených dřevěnými štíty, holemi a kamením. Zadržení nejagresivnějších jedinců situaci neřeší a těžba pokračuje dál. Tedy opět jeden z problémů, jehož řešení bude velmi obtížné a potrvá asi neméně dlouho, než v lecčem podobná nelegální těžba uhlí na druhé straně Ukrajiny, v Donbasu…

(boz)