Dvě výstavy v centru Prahy, tak nebo jinak ukrajinské
Výstava fotografií z dnešního života, resp. umrtvování, krymských Tatarů není jediná, kterou lze v současnosti vidět v pražském Starém Městě. Ukrajina udává různým způsobem tón další prezentaci dokumentárních snímků české fotografie a zároveň asi první pražské výstavě malířky z Ukrajiny.
Na viditelnějším a reprezentativnějším místě, v přízemí Staroměstské radnice, lze navštívit retrospektivní výstavu jednoho z nejznámějších českých dokumentárních fotografů, Jana Šibíka. Jde o bilanční ohlédnutí za předchozími deseti lety, provedené prostřednictvím stovky barevných fotografií ze třinácti převážně mimoevropských zemí. Za Evropu mluví snímky především z Řecka a dále z Ukrajiny, Slovenska a Maďarska.
Zatímco Řecko a Maďarsko zaujaly autora coby státy, které se dostaly do kontaktu s vlnou migrantů, Slovensko reprezentují fotografie Romů z košického sídliště. Ukrajina se na výstavu dostala díky kyjevskému Majdanu, kde vzniklo osm vystavených snímků. Vidíme zde tedy to, co bylo pro lednové a únorové dny r. 2014 charakteristické: barikády a jejich obránce, oheň a mrznoucí vodu jako prostředky obrany i útoku, ale také duchovní s ikonami, kteří se marně snažili zabránit střelbě a obětem, jimiž Majdan vyvrcholil. Poslední snímek ukazuje epizodku z toho, co následovalo na východní Ukrajině – válkou zničený dům boháče v městě Slovjansk. Takto lze ve stručnosti shrnout, co se ukazuje v ukrajinském oddílu výstavy. Výstavy fotografií z Majdanu, které byly v Praze instalovány v nejméně třech případech už v r. 2014, nabízely pochopitelně větší počet snímků, a tedy i zachycených míst a situací.
Přejděme ke druhé výstavě, která má vztah k tradici česko-ukrajinských vztahů v oblasti výtvarného umění. O jejich vývoji víme podstatně méně, než o někdejších i současných kontaktech literárních, ač ukrajinští umělci působili v Praze už za první republiky. V poválečných desetiletích nemohla tato tradice pokračovat, ale brzy po r. 1989 se v Praze začali objevovat mezi Ukrajinci, kteří se vydali do světa za lepšími možnostmi, také umělci. Zatím nejnovější doklad jejich aktivit lze vidět v Galerii U zlatého kohouta v Michalské ulici, nabízející výběr z novější tvorby Ljuby Kravčenko.
Vystavující malířka a grafička (nar. 1976) pochází z východoukrajinského Charkova, podstatnou roli v jejím uměleckém školení ale sehrála západní Ukrajina. Kravčenko působí od r. 2010 v Praze jako grafička. Na výstavě lze zhlédnout necelou třicítku olejomaleb převážně se zvířecí či rostlinnou tematikou, lidský fenomén zde téměř vůbec není zastoupen. Pokud ano, pak je to snad výrazem vzpomínky na Ukrajinu (Oslavy na vesnici) nebo v obecně kritických souvislostech (Lidské zásahy do přírody). Ani příroda však není nositelem veskrze pozitivního obsahu, jak naznačuje např. olej Recyklace. Podrobnější hodnocení autorčiných prací přenechávám odborníkům. V každém případě bude zajímavé sledovat, v jakém rozsahu a nakolik úspěšně bude pokračovat snaha o pronikání umělců z Ukrajiny do českého výtvarného společenství.
(boz)
- Pro psaní komentářů se přihlaste