Po stopách předků, ale i za Banderou a Šuhajem

Taťána Hlocká: Jedu na Ukrajinu

V češtině zatím není k dispozici mnoho cestopisů po Ukrajině. V knížce z roku 2014 se dočteme, jak viděly o osm let dříve západní část této země dvě autoturistky mladšího středního věku. Autorka, žijící někde pod Jeseníky, která si zachovala určitou matně vzdálenou vazbu k Ukrajině, se rozhodla hledat stopy dvou svých prarodičů, kteří doputovali po r. 1945 z Ukrajiny do Československa.

Taťána Hlocká - Jedu na Ukarjinu
       

Hledaly se tedy stopy babičky, volyňské Češky, a dědy, již zemřelého Ukrajince z Haliče. Výjezd byl podniknut na základě velmi přibližných představ autorky. Česká škola jí o této zemi jistě skoro nic sdělit nemohla a ani děda jí zřejmě žádnou konkrétnější vzpomínku či představu nepředal. Babička se omezila na vychválení úrodnosti ukrajinské půdy a na výstrahy před banderovci, nadále schopnými všeho nejhoršího. „Vygúglily“ se tedy nějaké informace a mohlo se vyrazit.

Autorka hledala se svou kamarádkou obě rodné vesnice svých prarodičů a jejich desetidenní cesta je popsána především při pohledu z automobilu Audi nebo v souvislosti s jeho problémy na těžko sjízdných silnicích a cestách. Dost místa zabírají také popisy objektů sloužících turistům na zvolené trase. Když se vypořádala se zastávkami ve Lvově, Lucku a Rovně, přišla na řadu volyňská venkovská krajina, byť nalezení babiččiny rodné osady vlastně nic konkrétního a zajímavého nepřineslo. Výraznější je textová partie o Haliči: zde autorka navštívila města Ivano-Frankivsk a Dolynu, ale zavítala i do areálu hošivského kláštera.

V centru autorčiny pozornosti jsou ovšem Roztočky, rodná ves jejího dědy, ležící opět jakoby na kraji světa. Zde jsou příbuzní nalezeni a navštíveni, ukrajinská pohostinnost je realizována v až neuvěřitelné míře a úvahy o zemi a jejích obyvatelích získávají na specifické konkrétnosti. Jde sice především o orgie pohostinnosti ve městě i na vesnici i o jejich občasné fatální následky, občas ale nějaký zajímavý postřeh z textu vydobudeme. Poté se už jelo přes Halič a Karpaty na Zakarpatskou Rus, jak autorka region označuje, a odtud Slovenskem domů.

Knize nelze upřít snahu o poctivý přístup k látce. Není tu podána v přehnaném rozsahu faktografie a moralizuje se v únosné míře. Autorka se snaží vyhnout projevům zesměšňování a pohrdání, což zdůrazňuje už v úvodu – už proto, že při popisu některých rovin ukrajinsko-českých vztahů si autorka vybavuje paralely z oblasti vztahů česko-německých. V kaleidoskopu dojmů hrají hlavní roli země a její lidé. Pokud jde o zemi, dojem z  venkovské krajiny v autorce postupně narůstá až k představě jakéhosi ztraceného ráje zasazeného v krajině z hlubin dvacátého století, ještě nepříliš zasaženého civilizací a zároveň pramálo ošetřeného po ekologické stránce. Trochu jiné je to s dojmy z měst a funkčních církevních objektů – zejména jejich popis se občas dostává na hranu komičnosti.

Složitější je hodnocení autorčina vidění Ukrajinců, jež potkala více nebo méně náhodně a s nimiž se ona i její spolucestující domlouvají specifickou českou ruštinou, která postupně nasakuje víc a víc ukrajinskými prvky. Popis příslušných setkání a rozhovorů zachycuje radost a smích, ale i smutek a nostalgii nebo zase až psí pokoru a zároveň jakousi zaťatost Ukrajinců. Autorka mluví o chybějícím duchu svébytnosti země a o tom, že „tahle země šlápla na bludný kámen a už věky se točí v kruhu“. Je zajímavé, že o aktuální politické situaci za vlády prezidenta V. Juščenka se v knize vůbec nemluví.

Zvláštností je konfrontace stereotypů převzatých autorkou s názory Ukrajinců na jejich dějiny, zejména z doby nejnovější. Hlocká, jejíž historické znalosti jsou jen velmi přibližné (Brežněv byl podle ní Ukrajincem), si neví rady hlavně s fenoménem Bandery. Nic o tomto muži vlastně neví, ale přesto pro ni zůstává trvale nesympatickou osobou, vstupující do stejné škůdcovské řady s Hitlerem a Stalinem – ostatně to říkala babička. Otázka osobní zodpovědnosti za vraždění v západní Ukrajině nemůže být ovšem tímto způsobem vysvětlována a těžko ji lze svalovat právě na Banderu, jestliže byl v době masakrů a války všech proti všem vězněn v Sachsenhausenu.

Druhým, v tomto případě nadšeně hledaným historickým fenoménem je Nikolka Šuhaj, kvůli kterému vlastně obě turistky navštíví i Podkarpatsko. Úlitbu českému „podkarpatoromantismu“ učiní především zastávkou v Koločavě. V rámci svých reflexí ovšem autorka nezatají dojem, že v Šuhajově případě bylo všechno asi trochu jinak než v Olbrachtově knize. Nepřekvapí, že v rámci zakarpatské partie knížky se stručně, bez výraznějšího hodnocení, projeví i povšechné české vědomí o rusínské otázce.

Autorka se vrátila domů s  poněkud upřesněnými představami, její pochopení Ukrajiny zůstalo v nejlepším případě někde v půli cesty. Lze předpokládat, že na Ukrajinu už se podruhé nevypravila a možná už ji nenavštíví. Rozostřenost jejího vidění Ukrajiny se však po osmi letech nezmenšila. Jak přiznává v úvodu, z událostí počátku r. 2014 jí ovlivnilo nejvíce to, že „na západní Ukrajině se začali hemžit radikální neofašisti“: pořádají pochodňové průvody a dokonce řvou Sieg heil – viděla to totiž, resp. musela to dokonce slyšet, kdesi na You Tube! Konstatování Hlocké, že ve východoukrajinském konfliktu drží palce zdravému lidskému rozumu, vyvolává otázku, kdo je podle ní nositelem tohoto rozumu.

Ještě je třeba upozornit, že knihu doprovází několik kreseb pořízených snad na základě fotografií. Část čtenářů zaskočí s gustem užívané prvky hovorové řeči, do níž jsou zapracovány početné vulgarismy – krajně nelibozvučný „fakáč“ jsem v textu zaregistroval pětkrát. Ale ono je to dnes snad už úplně normální – papír snese všechno.


Hlocká, T. (2015): Jedu na Ukrajinu. Praha, Klika. Stran 192 (4). /ISBN 978-80-87373-61-3/

(boz)

Rubriky