Bohdan Bojčuk – newyorský básník z Ukrajiny

Ukrajinská věda a kultura jakoby měly od doby po první světové válce, tedy už skoro sto let, dvě křídla. Jedno bylo bezprostředně spjato s Ukrajinou, druhé s ukrajinskou diasporou, která byla aktivní na většině kontinentů, ale hlavně v západní Evropě a severní Americe. Za první republiky hrála v jejím rámci výraznou roli Praha, v druhé polovině 20. století ji nahradila úplně jiná centra, mimo jiné New York.

V New Yorku sídlily dvě výrazné ukrajinské vědecké instituce a vzniklo zde menší ukrajinské muzeum, hlavním přínosem tohoto města ukrajinské kultuře se však stala tzv. newyorská básnická skupina. Toto neformální sdružení básníků vzniklo po polovině padesátých let. Tehdy dozrála generace mladých emigrantů, kteří museli Ukrajinu opustit na sklonku druhé světové války, protože netoužili žít podruhé v stalinském režimu. Přes západní Německo se dostali do USA. Mladší autoři se narodili dokonce už mimo Ukrajinu, např. i v Berlíně, v době útěku svých rodičů směrem na západ.

Newyorská skupina zůstala i v následujícím období poměrně volným seskupením autorů, kteří nevydali žádný manifest ani nevytvořili svůj program. Spojovala je nechuť k přílišné vazbě na starší ukrajinskou literární tradici. Účastníci skupiny, z nichž někteří žili i mimo USA (např. básnířka Vira Vovk v Brazílii), usilovali různými způsoby o maximálně svobodné umělecké sebevyjádření. Jistě šlo mj. o protest proti přílišné zatíženosti části ukrajinské literatury vlasteneckou rétorikou a frazeologií. Hodně také překládali ze západních jazyků, a to nikoli jen z angličtiny. Jejich platformou se stal každoroční almanach Novi poeziji.

Skupinu, kterou nikdy nikdo nelikvidoval, postupně opouštěli jednotliví tvůrci. Zatím jako poslední odešel ze života jeden z jejích zakladatelů, básník, prozaik, dramatik, kritik a organizátor literárního života Bohdan Bojčuk, který zemřel 10. února t. r. ve věku téměř devadesáti let. Narodil se sice v r. 1927 v Haliči, ale od svých sedmnácti let žil zprvu v Německu a pak většinu života v USA. Tam vystudoval elektroniku a dlouhá léta se živil v tomto oboru, žil však spíše literaturou. V ukrajinštině tvořil více než půl století. Stal se v jistém smyslu i „archivářem“ ukrajinského literárního života v západním světě – redigoval dvě významné antologie ukrajinské poezie vzniklé mimo území SSSR, které byly vydány v r. 1969 a 1986. Od r. 1990 byl už Bojčuk vnímán, vydáván a oceňován také v Ukrajině, kam začal poměrně pravidelně dojíždět. Vnímal řadu projevů ukrajinského života kriticky, jak dokládá jeho sbírka Kyjivski ekslibrysy vydaná v r. 2006, kde najdeme v závěru už i několik ohlasů prvního kyjevského Majdanu.

Bojčukovu tvorbu jistě zhodnotí někdo povolanější. Zde je možno zdůraznit aspoň to, že význam této skupiny pro ukrajinskou poezii se lišil od spíše individuálních osudů českých exilových básníků poúnorového období. Tvorbu např. Ivana Blatného nebo Františka Listopada je jistě třeba vyzdvihnout, tito a další exiloví autoři však zájmové seskupení analogické newyorské ukrajinské skupině nevytvořili a zůstali spíše osamoceni. Snad tomu bylo tak i proto, že do exilu přece jen neodešlo tolik českých tvůrců a česká poezie i ostatní literární žánry se vyvíjely po část poúnorového období (zejména v letech 1956–1969) svobodněji, než tomu bylo v Ukrajině. Právě z hlediska tohoto srovnání je význam tvorby lidí Bojčukova typu těžko docenitelný.

(boz)