Deset malých černoušků v Donbasu?

Vývoj obou podivných státních útvarů, které vznikly v r. 2014 v části ukrajinského Donbasu, je doprovázen mnoha nestandardními událostmi. Patří k nim i postupná likvidace vojenských činitelů místního původu nebo jejich kolegů, kteří přišli do regionu z Ruska. Poté, co se aktivně zúčastnili první fáze protiukrajinských bojů, byli někým posláni „mimo hru“.

Dále uvedený přehled není zcela úplný, ale výmluvnost mu upřít nelze. Od počátku předminulého roku byli při atentátech různého druhu postupně zabiti téměř vždy v odtržených částech Donbasu následující lidé:

Alexandr Bědnov alias Betmen, polní velitel stejnojmenného oddílu (leden 2015, v důsledku ostřelování obrněného automobilu);

Alexej Mozgovoj, velitel brigády Prizrak (květen 2015, po výbuchu a následném ostřelování automobilu);

Pavel Drjomov, velitel oddílu donských kozáků (prosinec 2015, při výbuchu automobilu);

Jevgenij Žilin, vůdce skupiny Oplot (září 2016, zastřelen v Moskvě);

Arsenij Pavlov řečený Motorola (říjen 2016, při výbuchu výtahu);

Oleg Aniščenko, vedoucí činitel tzv. lidové milice (tedy ozbrojených sil) „Luganské lidové republiky“ (při výbuchu automobilu).

Dosavadní, poměrně imponující řadu doplnil 8. února ráno velitel bojového oddílu Somali Michail Tolstych zvaný Givi, který byl zastřelen ohňometem ve svém bytě v Makijivce. Do skupiny bývá někdy přiřazován i Valerij Bolotov, první, krátkodobý vůdce tzv. Luganské lidové republiky, ač zemřel údajně přirozenou smrtí (v Moskvě, v důsledku selhání srdce, v lednu 2017).

Představitelé separatistických útvarů s oblibou obviňují ze smrti svých vůdců alias hrdinů ukrajinské bezpečnostní služby a slibují pomstu. V Ukrajině převládá názor, že jde buď o projev vnitřních sporů a boje o politickou či hospodářskou moc v obou regionech, nebo že proti těmto lidem zasáhla s určitým cílem a podle vlastní logiky ruská bezpečnostní služba. Faktem je, že nejeden z „odejitých“ či zlikvidovaných jedinců se dostal do sporu s těmi, kdo donbaskou rebelii v současnosti vedou. Uznání doneckého „vůdce“ Zacharčenka si vysloužili Motorola a Giwi, kteří se dočkali v Donecku pěkného pohřbu a dostali se na „parcelky“, které spolu sousedí.

Rozhodnout, kdo a co za vraždami stálo, je prakticky nemožné. Podstatné je, že v části Donbasu, která byla vrácena pod ukrajinskou svrchovanost, k žádným podobným atentátům a odstraňování lidí nedošlo. Výše vedená skupina odstraněných by zasluhovala podrobnější rozbor. Omezme se jen na konstatování, že mezi nimi najdeme nejméně čtyři rodáky z Donbasu. Tito lidé tedy byli do r. 2014 ukrajinskými občany, ale svými dalšími činy tuto skutečnost zpochybnili. Bědnov (1969–2015) uváděl jako místo narození Luhansk, Mozgovoj (1975–2015) pocházel z vesnice Nyžňa Duvanka v okresu Svatove v Luhanské oblasti, Drjomov (1976–2015) byl rodákem z Kadijivky (Stachanova) v téže oblasti a Tolstych zvaný Givi (1980–2017) se narodil v Ilovajsku v Donecké oblasti. Trochu jiný je případ Žilina (1976–2016), který sice sloužil Donecké lidové republice, ale byl rodákem z Charkova a tam také zahájil svou separatistickou činnost.

Výčet mrtvých polních velitelů a politických činitelů, kdysi aktivních v Donbasu, narozených však v Rusku, je kratší. Z přístavu Taganrog, blízkého ruské části Donbasu, pocházel V. Bolotov (1970–2017). V daleko vzdálenějších končinách (město Uchta v Autonomní republice Komi na „dálném severu“ evropského Ruska) přišel na svět Motorola (1983–2016).

Dodejme, že tři možní kandidáti předčasného odchodu ze světa se narodili v Ukrajině. Igor Bezler zvaný Běs (nar. 1965) je ze Simferopolu, Alexandr Chodakovskij (nar. 1972) je zřejmě přímo z Donecka a vůdce donských kozáků Nikolaj Kozicyn se narodil v r. 1956 v městě Dzeržinsk (dnes Toreck). Naopak činitelé, kteří byli kdysi velmi aktivní v Donbasu, ale pak se vrátili do Ruska, Igor Girkin alias Strelkov (nar. 1970) a Alexandr Borodaj (nar. 1972), jsou rodilí Moskvané.

Zákonitě nás napadne, jaké byly zdroje a síla páté kolony, která sehrála při vývoji v Donbasu značnou úlohu, byť by bez pomoci z Ruska sotva obstála. Na ukrajinské wikipedii lze nalézt v rámci kategorie Ukrajinští kolaboranti dva oddíly. V jednom jsou vedeni kolaboranti s nacistickým Německem (jedenáct věcných a jediné osobní heslo), ve druhém kolaboranti s putinovským Ruskem – zde najdeme 24 osobní hesla. V obou případech by bylo možno okruh příslušných jedinců výrazně rozšířit. Množství lidí, kteří přešli s nadšením nebo z nezbytí do služeb administrativního aparátu „DNR“ a „LNR“, je však daleko větší. Stěží lze všechny označit za kolaboranty.

Asi nepřekvapí, že v ukrajinských sociálních sítích jsou popsané události kvitovány s potěšením a v duchu kousavého až značně drsného černého humoru. Nechybí ani upozornění na všeobecně známý příběh deseti malých černoušků, jejichž počet s fatální zákonitostí stále klesal. Zájemci mohou dokonce hlasovat nejméně ve dvou anketách o tom, kdo bude dosavadní „černoušky“ následovat a převezme tak svérázný štafetový kolík, aby pomohl naplnit počet deseti obětí. Účastníci takovýchto hlasování nejednou (a s gustem) zmiňují jména Zacharčenka a Plotnického, nejvyšších představitelů obou separatistických republik. Dva životem kypící černoušci z donbaského dvojdomku, který nebyl řádně prověřen statikem, se však zatím tváří, že se jich popsané dění osobně netýká.

(boz)