Pražská návštěva a sebeprezentace Nadiji Savčenkové

Skončila první návštěva dnes asi nejznámější ukrajinské ženy (vedle Oksany Zabužko a Julie Tymošenko) v České republice. V Praze se jí dostalo značné pozornosti – kdyby k nám přijel ukrajinský prezident nebo premiér, asi by srovnatelný zájem ani jeden z nich nevyvolal. Trochu se tedy začalo opět uvažovat o situaci dnešní Ukrajiny, ale – na jak dlouho?

Takřka románový příběh zajaté, odsouzené a pak propuštěné ukrajinské letkyně je ještě v živé paměti. V jistém smyslu iniciovala Savčenková vznik značného „sympatistního“ kapitálu, který mohl posloužit ani ne tak jí, jako celé Ukrajině. Nezbytné bylo však jeho racionální využití v další fázi. A tady začínají otázky a nejistoty.

Jak bylo možno očekávat, po návratu z ruského vězení do Kyjeva se Savčenková nedokázala srovnat s linií strany Julie Tymošenkové a stala se v ukrajinské politice velmi rychle solitérem. Nebyla jiného postupu schopna a nebyla k němu ani ochotna – přitom si uvědomuje svou nestandardnost a osamocení v rámci parlamentu. Pozice nezávislé poslankyně jí poskytuje větší manévrovací prostor i lepší možnost otevřeně se vyjadřovat. Jako členka parlamentu má nyní téměř tři roky na precizování vlastní pozice, pokud bude chtít v poslanecké činnosti pokračovat – současný ukrajinský parlament se teprve blíží polovině svého časového mandátu. Teoreticky ovšem může dojít i na předčasné volby…

Takový byl kontext cesty Savčenkové do Prahy. O setkání političky s podporovateli z dob jejího věznění a s představiteli TOP 09 mohou hovořit jen jeho účastníci. Ostatní mohli sledovat více než hodinové vystoupení Savčenkové v České televizi 11. 1., doplněné komentářem Marka Příhody z FF UK nebo podstatně kratší videorozhovor s Filipem Horkým. Oba tyto zdroje přidávají obrazovou „nadhodnotu“ k výrokům Savčenkové zaznamenaným např. v rozhovoru s Petrou Procházkovou (Lidové noviny z 13. ledna).

Savčenková působila rozhodně a soustředěně, mnoho z toho, co řekla, však bylo velmi povšechné. O tom, kdo je Miloš Zeman, nepochybně povědomí má, i když se diplomaticky vyhnula odpovědi na dotaz o svém vztahu k prezidentovi a dala mu jen radu na dálku. Obdobně se vyhnula (těžko říci, zda vědomě) odpovědi na dotaz diváka, jaký má vztah k banderovcům. Je možno za ni odpovědět, že kladný – považuje je za hrdiny své země.

Potvrdilo se, že Savčenková se hlásí k představě o potřebě nepolitické politiky. Nepolitická má být v tom smyslu, že odmítá dosavadní ukrajinskou praxi, nedočkali jsme se však její přesné definice. Savčenková hlásá potřebu nestandardních cest, je vyznavačkou posílené sebe organizace lidí směrem zezdola a rozvíjení efektivních forem samosprávy. Snad je v tom něco z idejí Mychajla Drahomanova, ale snad trochu i Nestora Machna – těžko však říci, nakolik důkladně je zná. Z ukrajinských politiků si zjevně váží někdejšího opozičního vůdce Vjačeslava Čornovola, který však nikdy nestanul u kormidla Ukrajiny.

Savčenková je přesvědčena o tom, že jsme dnes svědky rusko-ukrajinské války, nikoli války občanské. O Putinovi, ruské politice a poměrech mluví nekompromisně, to znamená tvrdě a odmítavě. Protiruské sankce by měly být podle ní přesněji zacíleny, čímž by se staly více efektivními. V možnost vzniku spojenectví USA a Ruska v době Trumpova prezidentství Savčenková nevěří. Pokud se týče ukrajinských vztahů k Rusku, velká vzájemná láska se podle Savčenkové už nevrátí.

Slabinou platformy Savčenkové je její příliš malá konkrétnost – detailněji popisovat programové zásady nedávno založené soukromé iniciativy Runa by asi nechtěla – možná ještě nejsou jasně formulovány. Způsob prosazení zásadní změny ukrajinské politiky a systému není dostatečně konkretizován. Nezbytným základem by musela být výměna prakticky celé současné politické garnitury, jakým způsobem by ji však chtěla Savčenková provést? Tady by byl nezbytný obrovský tlak zezdola, založený na masovosti i na podpoře výrazného počtu vzdělaných lidí z různých sfér – kdo z nich by však byl k tomu připraven?

Nepochybně by popsaný pokus narazil zejména na problém propojení politiky a velkého kapitálu v Ukrajině. Výsledek střetu by byl velmi nejistý a Rusko, obrazně řečeno, čeká za rohem. Savčenková sama asi vidí, že s příliš rychlým postupem v této věci nemůže počítat. Zaujala její myšlenka, že prezident Porošenko by měl dokončit svůj mandát, zato by se však už neměl ucházet podruhé o svůj úřad – tato perspektiva však přichází v úvahu až v r. 2019.

Druhou slabinou je naivita, např. v posuzování některých historických skutečností. Pokud nám Savčenková vykládá o trvání tradic ukrajinské samosprávy od dob starověké trypilské kultury, nemůžeme to brát vážně. Ale i její představa o zásadně nebo dlouhodobě nepřátelském poměru ukrajinských kozáků vůči Rusku působí v absolutizované podobě jako zřetelně zjednodušující.

Oba tyto základní nedostatky přímo čiší z podrobnějšího, ale u nás přehlédnutého textu Savčenkové z 2. srpna 2016 uveřejněného na její facebookové stránce, kde se pokusila načrtnout jakousi základní koncepci přetvoření ukrajinského systému. Představuje si, že by za tímto účelem mělo být zvoleno 100 poslanců, kteří vytvoří novou ústavu Ukrajiny v uzavřeném prostředí, které by připomínalo volbu papeže v konkláve (Savčenková používá nepřesné slovo „anklav“). Tito ad hoc zvolení poslanci, kteří by pak už nikdy nesměli kandidovat do parlamentu, by připravili také soubor základních zákonů pro různé oblasti života Ukrajiny. Nová ústava i uvedený balíček zákonů by pak byly schváleny celostátním referendem (co však, kdyby schváleny nebyly?).

Savčenková rozvádí tuto soustavu do větších podrobností v sedmi podrobnějších bodech. Mluví např. o potřebě vytvoření samosprávných územních jednotek na základě hospodářských, ne však historických, kulturních či církevních principů. Tyto jednotky by v místních volbách volily své poslance do zákonodárné Lidové rady a měly by právo je kdykoli odvolat. Vládu Ukrajiny mají podle ní tvořit ministři, kteří by byli vědeckými odborníky v příslušném oboru, a problémy by řešili bez jakýchkoli ministerstev. Atd. atd. Otázka, jak dosáhnout prosazení tohoto neobvyklého projektu, opět visí ve vzduchu. Ještě podstatnější je však otázka, zda by takovýto „jiný systém“ vůbec dokázal fungovat.

Na závěr se hodí připomenout, že na setkání s poslanci TOP 09 řekla Savčenková 13. ledna mj. toto: „Česká republika by byla výborným učitelem pro Ukrajinu, kdyby se chtěla Ukrajina učit.“ Nemohu se zbavit dojmu, že více učit se musí především ona sama.

(boz)