Dočasně ruský Krym v nejnovější ukrajinské reflexi

Antos Toňuk (red.), Krym po-ukrajinsky (Veseli ta sumni istoriji)

Krym po r. 2014 z ukrajinského myšlení a vydavatelského prostředí určitě nezmizel. Dá se naopak říci, že uloupení tohoto poloostrova Ruskem zvedlo novou vlnu zájmu o toto asi na delší dobu ztracené ukrajinské území.

Dvaadvacet textů (velkou většinu napsaly ženy) bylo vybráno ze 149 prací zaslaných do soutěže „Novela v ukrajinštině“, určené zejména mladým a zatím neznámým autorům. V některých případech nemáme ani možnost poznat jejich skutečné jméno. Ti, kdo poslali svou práci z Krymu, požádali, aby v případě publikování nebylo jejich jméno uvedeno.

Proč byl jako téma konkursu vybrán na počátku r. 2015 Krym, lze snadno pochopit (tématem předchozího, vůbec prvního ročníku, byl Euromajdan). Texty rozdělené do pěti oddílů by bylo nejúčelnější hodnotit podle konkrétních reálií, pod jejichž úhlem si autoři krymskou tematiku osvojili. Často se zde opakuje moment cest krymskou krajinou a přírodou, na které se vydali lidé z „kontinentální“ Ukrajiny a s nimi spojený pocit lítostivého loučení s Krymem. V řadě textů jsou variovány v různých podobách motivy spojené s krymskými Tatary a jejich jazykem – jako by si Ukrajinci teprve za radikálně změněné situace uvědomili tíživost jejich situace. Objevuje se i futuristická a futuristicko-historická vize Krymu, ta druhá i s postavou Nestora Machna. Jiné povídky se naopak pokoušejí zachytit různé aspekty každodennosti někdejšího i současného Krymu. Najdeme zde nejeden slovní odkaz na evropské kulturní reálie (na s. 61 je zmíněn i Milan Kundera), ale setkáme se i s ironickými obrázky „také Evropanů“, užívajících si Krymu a své rádoby nadřazenosti nad tamními lidmi a věcmi.

Autoři vědí o stopách ukrajinské kultury v Krymu, zároveň však v textech nenacházíme stopy nepřízně vůči místní ruské tradici reprezentované např. M. Vološinem. Texty se vymezují spíše vůči „obyvatelštině“ a namyšlenosti některých místních, ale především nově příchozích Rusů, kteří si coby „osvoboditelé“ začali bezohledně osvojovat poloostrov na úkor místních lidí. Jak říká konkrétní název jedné povídky: „Máša ze Pskova si už zvykla“. Jiný název dal jméno části knihy nazvané Zpověď zeleného človíčka. Nejde o žádného myslivečka či vodníčka. Tím človíčkem je Putinem nejprve zapřený a pak už přiznaný vojáček poslaný na Krym a naplněný představami o ukrajinském fašismu – autor ho ale nenechává žít příliš dlouho.

Řada povídek má nesporně poněkud začátečnické rysy, to však není podstatné. Knížka je vydána v karpatské lokalitě Brustury, tedy v západní části Ukrajiny. Na jejím jižním konci tuto zemi fantasticky, takřka medúzovitě, uzavírá krymský poloostrov. Antologie z Brustur manifestuje myšlenku „sobornosti“, tedy celistvosti či celostnosti Ukrajiny. Vědomí o její nezbytnosti žije dnes ve vědomí obyvatel země určitě silněji a bezprostředněji než ještě před několika lety. Dnes už přitom nejde o někdejší zdánlivou samozřejmost, ale o princip, za který je třeba aktivně zápasit, a to i na stránkách knížek.

A. Toňuk (red.) (2015): Krym po-ukrajinsky (Veseli ta sumni istoriji). Brustury, Dyskursus. Stran 180 (4). /ISBN 987-617-7236-38-1/

(boz)