Několik ukrajinských reminiscencí z Gdaňsku

Část naší někdejší, převážně dívčí gymnaziální třídy, výrazně zaměřené na poznávání anglického jazyka a reálií, se už skoro deset let vydává na společné zahraniční cesty. O přípravu a komentování těchto cest se vždy výrazně zasloužil známý český historik, profesor Jan Rychlík. Ten byl mimochodem kolem r. 2014 hlavním organizátorem a redaktorem prvních česky vydaných Dějin Ukrajiny.

Úplně první z těchto putování nás zavedlo v létě r. 2017 právě na Ukrajinu, do Zakarpatské oblasti, ale byli jsme později mimo jiné také v západní i východní části Černomoří. Letos jsme zamířili o něco blíže, k polskému Baltu. Východištěm našich procházek a výletů se stalo gdaňské předměstí Wrzeszcz, odkud se dalo rychle přesunout přímo do centra slavného hanzovního přístavu, ale i do dvou cílů severnějších (poloostrov Hel, klášter Oliwa) a jižnějších (hrad Malbork).

Pro mne každá podobná cesta znamená programové nebo náhodné nalézání ukrajinských stop, které nějakým způsobem poznamenaly tvář příslušných míst, např. v Bulharsku nebo v Gruzii. V Polsku se, jak se dalo čekat, ukázalo, že je tato země po této stránce značně vděčným místem zkoumání a nalézání. Bylo příliš málo času zajímat se o ukrajinské tradice, které charakterizovaly tuto přístavní lokalitu mezi světovými válkami, v době existence formálně samostatného městského státu. Působil zde např. generální konzulát Ukrajinské lidové republiky a později i spolek ukrajinských studentů gdaňské techniky, o město ale měla zájem také protipolsky orientovaná Organizace ukrajinských nacionalistů.

S Ukrajinou jsme však měli možnost potkat se v rámci tradice novější, spojené s událostmi let 1970–1980, kdy v Polsku vrcholila krize údajně socialistického systému. V odpoledních hodinách posledního dne našeho pobytu jsme vyrazili ve dvou z historického centra do prostoru bývalé gdaňské loděnice (stoczni). Její polohu ukazuje už z dálky mohutný pomník dělníků, padlých při střelbě polských bezpečnostních sil na konci roku 1970. Odhalen byl k desátému výročí a tvoří ho skupina tří křížů vysokých 43 metry, na nichž jsou zavěšeny kotvy. Na skupině stožárů v blízkosti pomníku je zastoupena spolu s řadou dalších vlajek také vlajka ukrajinská.

Areál někdejších loděnic, jejichž úpadek byl vyhlášen v r. 1996, je dnes volně přístupný a lze jím procházet. Nejdůležitější jeho částí je rozsáhlý, nově vybudovaný objekt Evropského centra Solidarity, které vyvíjí činnost od r. 2007. Příslušná budova určená především k muzejním a dokumentačním účelům je v provozu od r. 2014. Zatímco u jedné z jejích zdí lze vidět výstavku o běloruských opozičních činitelích, ve vstupní hale centra najdeme kromě připomenutí událostí vedoucích ke vzniku Solidarity vyobrazení ukrajinské vlajky s patřičně pozměněným výtvarným logem Solidarity.

Nestačili jsme projít celou expozicí, ale i krátká procházka přízemím budovy pro mne byla velmi mocným zážitkem. Vyvolala řadu vzpomínek na události staré více než půl století. Všechno začalo článkem, který jsem si přečetl po polovině prosince 1970 v deníku Lidová demokracie – nesl těžko uvěřitelný nadpis „Pouliční srážky v Gdaňsku“. Pro začínajícího gymnazistu znamenaly tyto zprávy z Polska překvapení, otřes a důvod k hledání příčin a souvislostí tehdejších událostí. Výsledkem byl rostoucí zájem o polské zpravodajské zdroje.

Tak se stal součástí mnohaletého sebevzdělávání jednak poslech dobře slyšitelného vysílání polské Svobodné Evropy, ale i včítání se do tehdejšího polského tisku. Mnohé jeho tituly bylo tehdy možno koupit v informačním středisku na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. Brzy se připojil zájem o polskou odbornou a krásnou literaturu, a zejména film. A několikrát jsme se do Polska, zejména do jeho jihovýchodní části, vypravili.

Tento trend se neprojevil jen u mne, ale také mezi některými mými vrstevníky, to už na filosofické fakultě, a průběžně narůstal. Polské události přinášely do našich životů, formovaných potlačením Pražského jara, nové informace a perspektivy. Výrazně to potvrdily gdaňské události, které se odehrály na přelomu 70. a 80. let: dělnická stávka v srpnu 1980 (vnímal jsem ji na konci svého ročního vojančení), ukončená dohodami Solidarity s polským státem. Teprve vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1980 tuto etapu uzavřelo. Trpce, ale nikoli bezvýchodně tak skončilo jedenáct let, které jsme prožívali spolu s Polskem pod znamením naděje.

Zdánlivě sem tato v Gdaňsku výrazně oživlá vzpomínka nepatří. V mém případě se však růst obdivného zájmu o Polsko a sympatií k této zemi rozvíjel ruku v ruce s postupně probuzeným vědomím ukrajinským. Ukrajina byla před půl stoletím samozřejmě v úplně jiné situaci než Polsko, ale sympatie k oběma zemím a národům se v mém případě vzájemně doplňovaly a navzájem povzbuzovaly. Nebyl mezi nimi rozpor, patřily k sobě. Na tomto vnímání nic nezměnila ani má osobní zkušenost z celého dalšího půlstoletí. Naučil jsem se v Čechách pochopení a lásce k české, ukrajinské i polské historii a kultuře. Byla to dobrá a dlouhodobá duchovní investice…

Vraťme se ale na Wybrzeże, do Gdaňsku, k úplně současným věcem. Když jsme popojeli plni dojmů od centra Solidarity tramvají blíže k historickému jádru města a pustili se procházkou po jeho okraji, narazili jsme na zajímavý komplex místního shakespearovského divadla – už samotná jeho existence nás překvapila. Na nádvoří tohoto kulturního stánku nás zaujala výroční výstava polské reportážní fotografie. Nejvýše oceněné práce byly vystaveny na několika panelech a prokazovaly nadále trvající polský zájem o Ukrajinu. Ta byla přítomna hned ve třech cyklech snímků věnovaných současným válečným poměrům. Vítězný „snímek roku“ pořídil fotograf Wojciech Grędziński a dokumentoval jím lékařský průzkum pozůstatků padlých ukrajinských vojáků.

Přehled ukrajinské přítomnosti v Gdaňsku mohu uzavřít několika náhodnými nálezy z blízkosti našeho dočasného bydliště. Velmi výrazným způsobem prokazoval sympatie k Ukrajině obrovský mural, zaplňující boční stěnu staršího domu v už zmíněné předměstské čtvrti Wrzeszcz. Kousek od něj mne zaujala nabídka místního ukrajinského bufetu, a nakonec i nedaleko zaparkované auto firmy Marynarz, nabízející ukrajinské potravinové produkty. Tyto drobnůstky nám obraz současné ukrajinské přítomnosti v Polsku dotvořily a bylo by proto škoda je pominout.

Vracel jsem se od polského Baltu s pocitem, že přes všechna dočasná neporozumění, která bohužel v posledních měsících polsko-ukrajinské vztahy zaplevelují, zůstává dost prostoru k vzájemnému porozumění a spolupráci obou zemí a národů. Že to vše platí i v případě méně bezprostředních vztahů česko-ukrajinských, je snad nabíledni…

(boz)