Vzpomínka na docenta Mikuláše (Mykolu) Zatovkaňuka

Rozvoj české ukrajinistiky se stal od r. 1991 nespornou a potěšitelnou skutečností. Zasloužili se o něj hlavně představitelé dnešní střední a už také mladší generace. Nelze však zapomínat na ty odborníky, kteří obor převedli do příznivějších vod ze značně složitějších poměrů „normalizačního období“. Do této skupiny patřil také jazykovědec-linguista Mikuláš (Mykola) Zatovkaňuk, docent University Karlovy.

O Zatovkaňukově životě a práci napsal studii jeho vnuk Bohdan Rajčinec, dnes přední představitel českých Ukrajinců i ukrajinské diaspory celé Evropy. Publikována byla ve sborníku „České vědomí Ukrajiny“ z v r. 2005. V době, kdy uplyne čtvrt století od smrti docenta Zatovkaňuka, se pokusím nabídnout zde několik dodatečných poznámek o představiteli vědního oboru, dnes značně specializovaného a historikovi ne vždy pochopitelného.

Budoucí vědec a učitel se narodil na ukrajinské Volyni, ve vsi Polonka, nedaleko města Luck, tedy v tehdejším polském záboru. Jeho příjmení dokazuje, že pocházel z národnostně smíšené rodiny. Otec byl Ukrajinec a matka Češka: takových manželství existovala na Volyni řada. V Polsku prožil Mykola prvních dvacet let a koncem třicátých let v Lucku maturoval. Po r. 1939, kdy se Sovětský svaz zmocnil území západní Volyně, nastoupil jako ředitel do místní vesnické školy. V r. 1940 byl odveden do Rudé armády, ale měl štěstí, že nemusel bojovat na sovětsko-německé frontě. Absolvoval armádní řidičské kursy a zároveň získal možnost studovat. V zázemí, v gruzínském Tbilisi, ukončil studia germanistiky.

Po válce se uchytil ve Lvově jako středoškolský učitel němčiny, život v podmínkách pozdního stalinismu byl však pro něj, stejně jako pro velkou část obyvatel Ukrajiny, těžko snesitelný. Proto se Zatovkaňuk rozhodl ve svých dvaceti osmi letech využít možnosti reemigrovat i s rodiči do Československa. S touto zemí pak zůstal spjat více než půlstoletí, až do konce svého života.

V Praze se zapsal na Universitu Karlovu a zároveň začal pracovat jako gymnasiální učitel ruštiny. Ještě před zrušením tohoto typu středních škol, na konci r. 1949 publikoval první studii nazvanou „Klasifikace chyb v písemných zkouškách z jazyka ruského a technika jejich opravování“. Na sklonku téhož roku se oženil se svou spolužačkou, Ukrajinkou z Haliče, Irynou Bohdanovou, která vedla na filosofické fakultě na čas lektorská cvičení ukrajinštiny.

Sňatek dále posílil Zatovkaňukův vztah k ukrajinštině. Ačkoli uváděl v dotaznících českou národnost, v jeho rodině se prosadil ukrajinský duch. Ukrajinštinu ovládaly od dětství obě jeho děti. Zatímco syn Bohdan zvolil v době „normalizace“ odchod do emigrace, dcera Lydia se počátkem devadesátých let stala v pražském prostředí významnou ukrajinskou aktivistkou, známou i za českými hranicemi.

Možnost pracovat na Universitě Karlově, zprvu jako lektor, získal M. Zatovkaňuk díky znalostem ruštiny. Nastoupil zde v r. 1949 jako lektor a brzy se stal uznávaným odborníkem v tehdy výrazně podporovaném jazykovém oboru. Rostl také počet publikací, na jejichž textu se podílel. V polovině padesátých let byl Zatovkaňuk už odborným asistentem a po několik let vedl linguistickou sekci katedry rusistiky.

Tehdy se už zabýval také ukrajinštinou, která zůstávala na pražské universitě chudou příbuznou „jazyka Lenina a Stalina“ – působila spíše jako jakýsi trpěný přílepek rusistiky. Nepříliš početní pražští ukrajinisté přesto chtěli dále rozvíjet i tento obor – řada studentů z Prešovska studovala právě v Praze, a obor tedy potřebný byl. Jako ukrajinista byl Zatovkaňuk využit zprvu právě v prostředí Prešovska, po zavedení ukrajinštiny jako spisovného a vyučovacího jazyka tamní rusínské menšiny. V r. 1954 sestavil s J. Najidkovou pro tamní školy výbor z ukrajinské literatury 17.–19. století s ukázkami folklóru a přeložil některé učebnice a školní příručky.

Dlouhodoběji a rozmanitěji se však Zatovkaňukova ukrajinistická činnost rozvinula v Praze od počátku 60. let. Zatovkaňuk, který v té době dosáhl docentury, se podílel na přípravě ukrajinsko-českého slovníku a také mluvnice ukrajinštiny, která měla sloužit odborníkům, překladatelům, studentům i dalším zájemcům včetně ukrajinských učitelů na Prešovsku. Hlavním cílem mluvnice měl být popis a výklad ukrajinského fonologického a gramatického systému. V mluvnici mělo být využito i materiálů nashromážděných v lexikografickém oddělení Ústavu jazyků a literatur pro výše zmíněný ukrajinsko-český slovník.

Mluvnice i slovník měly být hotovy někdy koncem šedesátých let, ale až do konce komunistického režimu vydány nebyly. Zdá se, že zájem o jejich publikování s ohledem na tehdejší politiku zároveň byl i nebyl. Slovník se podařilo vydat až v letech 1994 a 1996, a „Mluvnice současné ukrajinštiny“ vyšla teprve v r. 2001, v obou knihách však už nebylo jméno M. Zatovkaňuka uvedeno. Za jeho života se knižního vydání dočkala jen rozsáhlá výuková pomůcka „Ukrajinština pro Čechy a Slováky“, již připravil s Jaroslavem Moravcem. Vyšla v r. 1972 v nákladu (spolu s pozdějším dotiskem) 550 výtisků. Dlouho tato skripta zůstávala, v lecčem povinně poplatná „normalizační“ době, jedinou pomůckou tohoto druhu.

Na počátku sedmdesátých let ztroskotal z politických důvodů záměr udělení mimořádné profesury Mikuláši Zatovkaňukovi – „normalizátorům“ jistě vadily některé jeho postoje z r. 1968. Odmítnutý kandidát profesury učil na fakultě ještě po celá sedmdesátá léta a v jejich závěru odešel do důchodu, aktivně však pracoval a publikoval nejméně do poloviny 90. let.

Okruh zájmů Mykoly Zatovkaňuka byl v období působení na universitě i v následujících letech značně široký. Psal např. o rusismech, kterých užil Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka (Naše řeč 1981), zajímaly ho ukrajinsko-slovenské jazykové kontakty (Bulletin ruského jazyka a literatury 1977 a 1982) nebo problematika bohemismů v ukrajinštině (Naše řeč 1980). Některé další odborné studie otiskl ukrajinsky (Slavia 1984, 1991). Zabýval se i vzájemnými vztahy tří východoslovanských jazyků – ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny.

V rámci tehdy nepočetné ukrajinské kolonie v Praze se stal Zatovkaňuk respektovanou osobností. Byl vnímán zvenčí jako člověk velmi vzdělaný, ale zároveň laskavý a ochotný pomoci. Krátce po sedmdesátce se dočkal převratných politických změn a na počátku 90. let se spolupodílel na obnově ukrajinského i ukrajinistického života v Praze. Jako uznávaná autorita zkontroloval např. jazykovou správnost ukrajinského textu prvního programu Občanského fóra Ukrajinců.

Později sledoval a snažil se podpořit snahy o vznik samostatného universitního ukrajinistického pracoviště. Ocenit je třeba ještě jeho závěrečné, rozsahem nevelké, ale informačně cenné příspěvky v pražském časopisu Porohy, zabývající se některými ošemetnostmi česko-ukrajinských jazykových vztahů.

(boz)