„Objevy“ dvou českých rusofilů v okupované části Donbasu

V češtině byl vydán už bezpočet svědectví o už dvanáct let trvající agresi Ruska proti Ukrajině. Centrem pozornosti některých z nich je Donbas – region, na jehož území se bojuje už více než dvanáct let. Připomenout lze např. knihu slovenského autora Tomáše Forró „Donbas: reportáž z ukrajinského konfliktu“, vydanou v roce 2025. Značně problematické svědectví se nejnověji rozhodl podat také levicový politik Jaroslav Doubrava.

Udiví už název knihy, převracející vše, co o konfliktu víme, o 180 stupňů. Ruská okupace Donbasu je pro autora osvobozením tohoto regionu, které by podle jeho představ mělo pokračovat dalším „osvobozováním“ Ukrajiny. Přihlédneme-li ovšem ke jménu a profilu hlavního autora knížky, nemůže nás překvapit vůbec nic. Jaroslav Doubrava (1948) předkládá své hodnocení a vize už poněkolikáté. Tento Severočech zasedal s přestávkou plných osmnáct let v českém Senátu – v první třetině tohoto období byl ještě členem Komunistické strany Čech a Moravy. Ačkoli ji opustil, zůstává nadále, jistě doživotně, prorusky orientovaným komunistou a věrným vykladačem ruské propagandy.

Projevuje to po celou dobu trvání ruské agrese proti Ukrajině – v r. 2014 byl v okupovaném Donbasu jako „volební pozorovatel“ a v r. 2022 se nechal vidět v okupovaném Krymu s šéfem tamní dosazené správy Aksjonovem. V tomtéž roce popíral v senátním projevu autenticitu ruského masakru v Buči u Kyjeva. Pro pobavení lze ještě uvést, že šířil jako pravdivou zprávu čísi vtip o tom, že Evropská komise chce připravit Čechy i Češky o jejich neopakovatelné písmeno „ř“.

Jako svérázný politický rádoby myslitel se Doubrava projevuje od r. 2016, kdy sepsal traktát „Evropa (opět) spěje ke katastrofě“ – už zde byla Ukrajině věnována ve stopách ruské propagandy nemalá pozornost. Na textu nejnovější knížky ovšem příštipkařili i další lidé. Předmluvu sepsal prof. Petr Staněk, který knížku velebí jako nezastupitelný informační zdroj slovy: „Tato publikace vyčnívá jako významná hora pevnosti, objektivity a pravdy v pohledu na tento konflikt.“ Umožňuje prý „zamyslet se nad ideologickou deformací pohledu na pravdu“. Jednu kapitolku sepsal autor otištěných 59 barevných fotografií, Roman Blaško, který v r. 2015 debutoval dosti kuriózní knihou „Vášně mého života“. Jako Doubravův nohsled se věnuje postavě padlého proruského dobrovolníka Iva Stejskala, který se podle jeho názoru zapsal do historie coby hrdina. Aby toho nebylo málo, poněkud neústrojně přispěl František Roček závěrečnou úvahou o tom, jak se dostali v Donbasu stoupenci Ruska k tankům. Všichni autoři si notují v protiukrajinském a protizápadním duchu. O putinovském Rusku příliš nemluví, ale zjevně je to pro ně jakési „centrum securitatis“.

Doubrava čtenářům sděluje, že byl telefonicky pozván na informační cestu po „osvobozeném“ Donbasu. Ta byla zorganizována před polovinou září 2025 pro skupinu zájemců z několika zemí, podle fotografií se jí však zúčastnilo nejvýše třináct jedinců. Nechyběl mezi nimi bývalý slovenský politik Ján Čarnogurský. Většinu času strávili tito zájemci v Donecku, navštívili ale i města Horlivka a Mariupol. Do sousední, rovněž okupované Luhanské oblasti kupodivu nezamířili. Pro Doubravu bylo vrcholem cesty setkání s „prezidentem“ okupovaného území Donecké oblasti Pušilinem.

Kniha podává svědectví o míře devastace a mnoha lidských obětech (včetně dětí) v navštíveném regionu a o těžkostech každodenního života. To vše ovšem známe v mnohonásobné podobě z celého území Ukrajiny – válka nešetří žádnou z bojujících stran a krutě dopadá na civilisty. Doubravu ovšem zajímají jen oběti „ukrajinských fašistů“ a nic jiného…

Abych přiblížil zájemcům podobu jeho textu, ocituji několik míst, dostatečně přesně dokládajících úroveň jeho vyjadřování: „každodenní kecy našich zkorumpovaných sdělovacích prostředků“, „státní převrat na Majdanu pečlivě připravený Američany“, „neonacistická ideologie kyjevského režimu“, „nepřiznaná posedlost Anglosasů: napadnout, roztříštit a vyrabovat Rusko“, „šílený svět a destruktivní vůle zorganizovaná hrstkou psychopatů vládnoucích západním národům“ atd. atd.

Doubrava opakuje tvrzení o utlačování donbaských Rusů Ukrajinci před rokem 2014, o zákazech mluvit rusky či provozovat v ruštině bohoslužby /!/. Děti se prý musely učit v zemljankách jen proto, že jejich mateřský jazyk je ruský. V tom se prý projevila nenávist Ukrajinců k lidem, kteří s nimi od malička žijí. Doubravu také pobuřuje údajně strašné chování ukrajinských vojáků vůči ruským civilistům a nezájem Ukrajinců o vlastní raněné a padlé. Kdo ví více o složitosti donbaských poměrů po celé sovětské období i v počátečním období ukrajinské nezávislosti, lehko rozpozná chabost a naprostou jednostrannost jeho argumentace.

Nejčastěji opakovaným slovem, prostupujícím text, je adjektivum „fašistický“, kterým jsou střídavě častováni Ukrajinci („ukrajinským fašistům není nic svaté“) i Ukrajina jako stát. Jen jednou jsou pro změnu uvedeni ukrajinští neofašisté a jednou zase ultranacionalisté. Žádní pozitivně působící Ukrajinci dle všeho neexistují. Leda snad ti, kteří prý bojují ve zvláštních oddílech po boku „Doněcké lidové republiky“ za „osvobození Ukrajiny a proti západnímu šílenství“. Mimochodem – v souhrnné informaci o Donbasu otištěné v závěru knihy se uvádí, že v Donbasu tvoří 57 % obyvatel Ukrajinci. Kam ti se poděli v „Doněcké lidové republice“ a jaká mají dnes práva – kolik zde vychází ukrajinských novin a v kolika školách se učí ukrajinština, o tom se od Doubravy nedovídáme zhola nic, stejně jako o nemilosrdném potírání jakékoli ukrajinské či jiné opozice v „lidové republice“.

Je smutné, že tento pamflet byl vůbec vydán a že se najdou lidé, kteří Doubravovu výkladu uvěří. Nepřestávám však věřit, že doubravovci budou i nadále představovat menšinu českého veřejného mínění a že jejich scestné názory u rozumně myslících lidí nepřevládnou.