Několik myšlenek k 35. výročí nezávislosti Ukrajiny

Ukrajina oslavila letos půlkulaté výročí své nezávislosti. Už pětatřicet let uplynulo od srpnových dní, kdy její parlament, ovládaný tehdy ještě komunistickou většinou, zareagoval odmítavě na moskevský pokus o převrat proti Michailu Gorbačovovi. Po třech dnech nejistoty a váhání poslanci schválili deklaraci o nezávislosti své země v hranicích dosavadní svazové republiky, tedy i s Donbasem a Krymem.

Sledovali jsme to vše tehdy v Praze s neklidem a napětím. Chystal jsem se zrovna k výjezdu na Ukrajinu, cílem byly dvě odborné konference v západní části země – v zakarpatském Užhorodu a v Lucku na Volyni. Odjížděl jsem sice do tzv. Sovětského svazu, přijel však autobusem z Prešova už na nezávislou Ukrajinu. Byla to ovšem nezávislost v mnohém jen formální – budování nezávislého státu mělo teprve začít.

Tehdy se vše odehrávalo převážně v symbolické rovině, např. v obou oblastních centrech zmizely z hlavních náměstí typicky ohavné Leninovy pomníky. V Lucku nás na univerzitě přivítal z pódia studentský sbor se svíčkami v rukou a zpěvem duchovní hymny „Bože velykyj jedynyj, nam Ukrajinu chrany“. Zároveň byly patrné různé svízele a nedostatky v zásobování (jejich vrchol se měl teprve dostavit), veřejná doprava fungovala spíše sporadicky a ve všem možném se hlásil nepříjemný, zdánlivě nezničitelný „sovětský duch“. Tak aspoň mi zůstal ten malý kus tehdejší Ukrajiny ve vzpomínkách.

Všechno popsané se odehrálo v době, kdy „život můj byl v půli se svou (dosavadní) poutí“. Dalších pětatřicet let s sebou přinášelo rostoucí sepětí s ukrajinskou problematikou. Snažil jsem se propagaci nově vzniklého státu sloužit nejrůznějšími způsoby – zpočátku ve dvou nově fungujících organizacích českých Ukrajinců i ukrajinistů, později rostoucí měrou samostatně, vlastními silami. Před necelými deseti lety se nakonec staly platformou pro tuto činnost i tyto stránky nazvané hrdě „My a Ukrajina“. To jsme ještě netušili, že značná část jejich aktivit se bude odvíjet v podmínkách ruské agrese proti Ukrajině.

Odhlédněme však od těchto spíše subjektivně zaměřených vzpomínek či úvah a pokusme se o širší pohled. Letos bylo výročí ukrajinské nezávislosti už popáté připomínáno v podmínkách brutální ruské agrese, zahájené v únoru roku 2022. Západní svět se v různé míře znovu přihlásil k podpoře Ukrajiny a řada státníků se vydala při této příležitosti vlakem do Kyjeva: letecky to stále není možné.

Objevily se nové přísliby vojenské a finanční pomoci, ale opět se zdá, že to vše neodpovídá aktuálním potřebám. Západní pomoc jako by neustále zůstávala opožděna, ačkoli její rozsah rozhodně nelze označit za malý. To platí i v případě pomoci z České republiky, byť v současné době pomáhají především spolky a jednotlivci, zatímco nynější česká vláda zaujímá ne zcela jednoznačný postoj.

Obranná válka s Ruskem je pro Ukrajinu jistě existenční záležitostí. Přitom je třeba podtrhnout, že reálně trvá už dvanáct a půl roku, od jara roku 2014. Není nesnadné spočítat si, že se jedná o více než třetinu z oněch výše zmíněných pětatřiceti let ukrajinské nezávislosti. Tento podíl každým dnem pomalu, ale neúprosně narůstá. Pohlcuje naprostou většinu energie bránící se země a působí jí denně obrovské, prakticky nevyčíslitelné škody.

Také z hlediska putlerovského Ruska jde však o existenční a dnes už značně vyčerpávající zápas. Původní plán kremelského vůdce, který předpokládal rychlé zhroucení Ukrajiny a její už definitivní začlenění pod ruskou sféru vlivu, se zhroutil. Na jeho místo nastoupil z nezbytí jakýsi náhradní, maximálně ničitelský program. Ten předpokládá každodenní a co nejrozsáhlejší devastaci různých měst a částí země i jejího lidského, přírodního a duchovního potenciálu. Podle ruských záměrů a snů by se měla celá Ukrajina změnit v jakási novodobá „campa deserta“, jak byly kdysi kartografy označovány jihoukrajinské stepi. Pak by mohla přijít nějaká podoba „záslužné ruské obnovy“ zničené země a zároveň její neúprosná „pacifikace“. Ta by znamenala odstranění demokratického systému, základních lidských práv i všech duchovních svobod a v neposlední řadě také neúprosné porušťování.

Všichni věříme nebo aspoň doufáme, že tento scénář, v maximální míře navazující na počínání ruských carů z rodu Romanovců a mnohonásobně jejich snahy převyšující, se nepodaří realizovat. Odhadnout možnou podobu dění v následujících měsících a letech však nedokáže nikdo – ani ten nejlépe vybavený politologický či futurologický ústav...

Neúprosně a vytrvale dotírající otázky znějí především takto: Stane se Ukrajina kamenem, o který se beznadějně ztupí útočná „ruská kosa“? Povede neúspěšný pokus o dobytí Ukrajiny k stále vážnějším, a nakonec neřešitelným problémům v životě Ruska? Lze očekávat přímo zhroucení tohoto atomového kolosu na hliněných či papírových nohou? Pokud ano, jaké mohou být důsledky takového vývoje? A jak vyjde (nevíme kdy) z tak dlouhého, neúprosného konfliktu Ukrajina? Jaké budou zdroje a podoby její obnovy?

Je tu před námi až příliš mnoho otázek, které vyvstávají ještě výrazněji než jindy v souvislosti s 35. výročím nezávislosti Ukrajiny. Mořit se s hledáním nejpravděpodobnější možné odpovědi na ně nedává mnoho smyslu. Je prostě třeba pro tuto zemi a její další perspektivu pracovat podle možností, ale v každém případě pravidelně, to znamená denodenně. Kdo to může a umí dělat, jistě v takové práci neustane.

Toto pozdně letní přemítání chci uzavřít malým osobním přiznáním. Můj život se mohl vyvíjet různým způsobem a směřovat nejedním směrem. Nelituji však jediného dne ani hodiny, které jsem Ukrajině a česko-ukrajinským vztahům věnoval, počínaje skromnými začátky někde na přelomu 60. a 70. let předchozího století. Jsem přesvědčen, že to vše mělo smysl a věřím spolu s Ivanem Frankem, že tato statečná země „šče ne vmerla i ne vmre“!

(boz)