Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (21). V Užhorodu v prvních hodinách sovětské intervence

Pamětníků sovětského přepadení Československa v noci z 20. na 21. srpen 1968 rok od roku pochopitelně ubývá. Ti zbývající se v mysli stále vracejí do oněch dnů plných vzrušených emocí. Zapsány už byly tisíce svědectví týkající se snad celé tehdejší republiky. Ani dokladů o vnímání tehdejších událostí na Ukrajině není málo, v českém prostředí jsou však známy jen v malém rozsahu a nemáme k dispozici ani jejich soupis.

Dnes zde přinášíme jeden doklad týkající se především Užhorodu. Toto nejmenší ukrajinské oblastní (krajské) město se vyznačovalo mnoha provinčními rysy. V r. 1968 zde žilo asi 60 000 obyvatel. Byl to počet zhruba poloviční, pokud bychom srovnávali s nepříliš vzdálenou metropolí východního Slovenska – Košicemi. Užhorod byl umístěn v rámci Zakarpatské oblasti značně asymetricky, v bezprostředním sousedství tehdejší československo-sovětské hranice. Na okraji města se nacházelo nevelké letiště, zatímco hlavní železniční trať, spojující Prahu s Moskvou, Užhorod míjela.

Ve městě působila od r. 1945 univerzita, ale také vedení spisovatelské nebo výtvarnické organizace zakarpatského regionu. Kupodivu zde však nevycházel žádný literárně-umělecký časopis a činnost zde nemohlo vyvíjet ani žádné nakladatelství. Ukrajinské opoziční hnutí se v Užhorodu v 60. letech projevovalo značně nezřetelně, nejblíže měl k němu nejspíše prozaik Ivan Čendej. Přesto prožívalo toto město události československého roku 1968 poměrně výrazně.

O tuto skutečnost se zasloužila jak bezprostřední blízkost Slovenska, tak i vzpomínky nejstarších obyvatel Užhorodu na třicet let vzdálenou dobu začlenění Podkarpatska k první československé republice. Roli hrála také schopnost velké části obyvatel poměrně dobře rozumět češtině a slovenštině. Výrazně se projevily také vztahy ukrajinské většiny obyvatel Užhorodu k obyvatelům východního Slovenska, příslušejícím k téže národnosti. Byly, pravda, úředně limitovány a kontrolovány. V okresním městě Prešov, kde Ukrajinci tvořili jen malou část obyvatel, byly umístěny jejich menšinové instituce. O kulturním a odborném potenciálu a vydavatelských možnostech Ukrajinců východního Slovenska se mohlo obyvatelům Užhorodu a okolí koncem šedesátých let jen zdát.

Krátké, ale cenné svědectví o noci z 20. na 21. srpen 1968, strávené v Užhorodě, zanechal tehdy začínající ukrajinský básník z východního Slovenska Stepan Hostyňak. Spolu s dalšími účastníky turistického zájezdu do západní části Ukrajiny se ocitl 20. srpna na okraji sovětské Ukrajiny. Poměrně rozsáhlý deníkový zápis svých zážitků ze dnů 20. až 24. srpna 1968 zpřístupnil po čtyřech desetiletích v edici všech deníkových záznamů, zahrnujících tři a půl desetiletí. Text zde nabízíme v překladu z ukrajinštiny do češtiny.

„Vzal jsem si dovolenou a s turistickou skupinou jsem uskutečnil cestu do Užhorodu a Lvova. Dlouho nás zdržovali na hranici. Když jsme se konečně dostali do Užhorodu a ubytovali se v hotelu, lidé se rozlezli po městě. Při hledání spisovatele Ivana Čendeje jsem se v Domě uměleckých tvůrčích svazů setkal s malířem Antonem Kaššajem, se kterým jsem pak strávil –několik hodin. Postupně se k nám připojilo ještě několik lidí z řad umělců a spisovatelů. Seděli jsme u stolů, které samozřejmě nebyly prázdné. Zakarpatci se vyptávali na události v Československu a mluvili o vojenských manévrech sovětských ozbrojených sil v Karpatech.

V podvečer jsme se přemístili do restaurace v našem hotelu, kde se k nám připojili sochař Vasyl Svyda, prozaik Vasyl Vovčok a jiné známé kulturní osobnosti. Vedle nich však seděli i nějací divní lidé, ženy se zvláštním přízvukem, zvláštního chování a vedoucí zvláštní řeči. Ačkoli jsme alkohol neutralizovali jídlem, dával o sobě víc a víc vědět. Zakarpatci čas od času zdůrazňovali, že „všechno bude v pořádku“, já ale nevěděl, co má být v pořádku a oni mi to nijak nevysvětlili. Sedánka skončila za stavu, kdy jsem poprvé v životě ztratil paměť. Neuvědomoval jsem si, kdy a jak jsem odešel ze společnosti a dostal se do svého hotelového pokoje – byl jsem jako polomrtvý.

Z tohoto stavu a ztráty paměti mne probudil uprostřed noci neuvěřitelný hluk, skřípot a řev motorů. Nějak se mi podařilo zvednout. Aniž jsem rozsvítil, přiblížil jsem se k oknu a uviděl reálný obraz, kterému by se nevyrovnala žádná fantastická představa. Po hlavní ulici se před hotelem pohybovaly nekonečné řady tanků, pancéřových vozů a jiné techniky, nákladních aut a vojenských autobusů. Stál jsem jako omráčený a nevěřil vlastním očím. Celá tato mašinérie se pohybovala tím směrem, ze kterého jsme sem přijeli my. Začal jsem počítat vojenské autobusy, ale když jsem jich napočítal několik stovek, této beznadějné činnosti jsem zanechal. U okna jsem při sledování těchto neuvěřitelných obrazů stál až do rána.

Někteří obyvatelé Užhorodu se nám snažili ještě ráno tvrdit, že sovětská soldateska pouze provádí cvičení na vlastním území. Z rozhlasu a od řady lidí jsme se ale postupně dověděli, že sovětská vojska překročila hranice a vpadla do Československa. Nekonečný proud techniky i vojenských jednotek se nezastavoval. Po nějaké době jsem se vydal do Domu tvůrčích svazů, abych se dověděl podrobnosti o událostech, ale bylo tam téměř prázdno a ti lidé, kteří se tam potloukali, se mi snažili vyhnout. Vrátil jsem se do hotelu, kde se už shromáždili další turisté, kteří měli překročit sovětské hranice v noci nebo ráno. Protože ale byly hermeticky uzavřené, všichni se hromadili v hotelu nebo jeho okolí.

V rámci naší turistické skupiny jsme se radili, co dál. Skoro všichni se shodli, že je třeba vrátit se domů a vyloučit z naší cesty pobyt ve Lvově. Československo je okupováno a my nevíme, co se děje v našich domovech a nevíme nic o svých nejbližších. Naše přání však nebylo možné vyplnit. Sovětská strana čekala na konec přesunu stotisícových vojenských mas a poslala nás proti naší vůli do Lvova.

Ve Lvově jsem navázal kontakt s manželi Kalyncovými, Lučukovými, Kudlykovými a jinými spisovateli. Všichni byli omráčeni událostmi, které se odehrály. Přes únavu způsobenou přesunem i nedostatkem spánku jsem v noci poslouchal zprávy o zasedání Rady bezpečnosti, věnovaném okupaci Československa. Uvažovalo se o nějaké formě protestu proti imperiální svévolnosti…

Příští den jsme už vyjížděli ze Lvova, já jsem se ale spolu s Kalyncovými, kteří mne doprovázeli, dočkal ještě neuvěřitelné drzosti od jakéhosi špicla. Při pohledu na totalitní monstrum a pod dojmem sílících hlasů naplněných rezignací a beznadějí jsem si já, slabý ale už prohlédnuvší, tiše říkal: Idu na vy!“

Hostyňakovo svědectví je zajímavé z několika hledisek. Zmiňuje se nejprve o ještě poměrně klidném dvacátém srpnu a o alkoholickém posezení s určitým počtem užhorodských intelektuálů. Jmenovitě jsou uvedeni tři, ale už zmíněný Ivan Čendej mezi nimi nebyl. O tehdejších názorech Hostyňakových „soustolovníků“ se bohužel nedovídáme nic podrobnějšího, pomineme-li jejich uklidňující výroky typu „všechno bude v pořádku“. Můžeme si spolu s autorem záznamu jen klást otázku, zda byly míněny upřímně, a hlavně co jimi bylo míněno – věděli či tušili něco o připravované okupaci?

Následuje popis bezesné noci a dojmů, které nabízel několikahodinový pobyt u hotelového okna. Zlověstný, akusticky výrazně podbarvený pohyb nekonečných vojenských kolon byl nejlepším prostředkem k vystřízlivění. Atmosféra dalšího užhorodského dne, 21. srpna, je naznačena jen ve stručnosti, a především s ohledem na obyvatele příslušného hotelu. O náladách intelektuálů nebo jiných vrstev užhorodského obyvatelstva se opět dovídáme jen málo – málokdo byl asi upřímný.

Dovětek týkající se „povinné“ návštěvy Lvova, vykonané však turisty s minimální chutí, se koncentruje na daleko otevřenější protiintervenční náladu tří manželských dvojic z tamního literárního světa. Dominovali mezi nimi Ihor (1939–2025) a jeho choť Iryna Kalyncovi, kteří se za necelé čtyři roky zákonitě stali vězni brežněvovského gulagu. Zajímavá je zmínka o úvahách týkajících se v praxi neuskutečněné protestní akce proti přepadení Československa.

Nakonec už mluví Hostyňak sám za sebe a charakterizuje názorovou proměnu, kterou v jeho případě tato událost rázně a neodvolatelně vyvolala. Jejím výsledkem bylo i použití slavného válečnického hesla dob kyjevských velkoknížat „idu na vy“, v překladu nejspíše „vyrážím proti vám“. V tu chvíli vnímala jistě sovětskou agresi obdobně naprostá většina Hostyňakových vrstevníků ze severovýchodního Slovenska i z ostatních částí republiky. Zdaleka ne všichni však dokázali v tomto postoji vytrvat déle než rok nebo dva…

(boz)