Stoletý Ludvík Vaculík a Ukrajina – téma ke zkoumání

Na úvod připomenu první věty z červencového rozhovoru se synem Ludvíka Vaculíka, Ondřejem, vysílaného Českou televizí v předvečer spisovatelova jubilea. Mladší, nejvíce „potatěný“ Vaculík uvedl, že jeho otec by dnes jistě podporoval bojující Ukrajinu tak, jak se o to snaží on sám. Na otázku, kde se zrodil, jak se vyvíjel a k čemu dospěl vztah autora Dvou tisíc slov k Ukrajině, lze však dnes dát jen předběžnou odpověď.

Ludvík Vaculík (1926–2015) byl značně vzdělaným a vnímavým příslušníkem generace, která do aktivního života vstoupila bezprostředně po ukončení druhé světové války. V oné době, charakterizované zrychleným (sebe)vzděláváním této věkové skupiny, je třeba hledat první podněty a inspirace pro vnímání ukrajinského fenoménu. Pomíjím přitom prostředí jeho rodiště, ovlivněného před řadou století valašskou kolonizací, která s sebou nesla postupně převrstvené rumunské i ukrajinské jazykové a národopisné prvky.

Postupujeme-li chronologicky, uveďme nejdřív, že Vaculík vzpomíná v knize Polepšené pěsničky na svou učitelku ruštiny, Ukrajinku Ninočku. Od té se prý ale nedověděl nijak mnoho o věcech, které ho tehdy zajímaly – ostatně snad ani ukrajinsky neuměla. Těsně po válce na něj nepochybně zapůsobilo i tehdy hojné překládání Ševčenkovy poezie, která byla proto v českém prostředí daleko známější než dnes. Zpráva z už uvedené „písničkové“ knihy dokládá, že smíšený sbor, který vedl Vaculík jako internátní vychovatel v Benešově nad Ploučnicí, zpíval na počátku poúnorového období také slavný Ševčenkův Zapovit. Vzpomínka na tuto báseň či její zhudebněnou verzi se Vaculíkovi později vracela.

To byly samozřejmě nepříliš hluboké základy, u kterých dlouho zůstalo. K nim přibyly na počátku šedesátých let zkušenosti získané při Vaculíkových novinářských výjezdech do oblasti tehdy značně exotického východního Slovenska. Autor, který tehdy pracoval jako rozhlasový publicista, se seznámil se složitou sociální, jazykově-národnostní i náboženskou situací regionu. Dotkl se jí v pořadu „Několik rad našim tuzemským cizincům“ v září 1962. V pozdějším komentáři k němu uvedl, že předal na ÚV KSČ stížnost na „násilné poukrajinšťování“ v regionu. Bude-li tento text nalezen, mělo by dojít na jeho podrobnější rozbor.

To platí i o Vaculíkově obsáhlém textu „Zpráva o svatbě“, otištěném před Vánocemi roku 1965 v Literárních novinách. Zde se značně uštěpačným způsobem zaměřil na řadu nejednoznačně působících aspektů života vsi v severovýchodní části Slovenska. Tamní obyvatelé byli tehdy úředně označováni jako Ukrajinci, aniž by se s tím značná část z nich ztotožnila. Text reportáže, využívající azbukových iniciálek na začátku jednotlivých odstavců, vzbudil polemický ohlas v ukrajinském týdeníku vydávaném tehdy, ale ještě i dnes, v Prešově.

To, co bylo dosud uvedeno, lze označit za nahodilosti, které neměly v rámci snah Vaculíka a jiných kriticky naladěných českých spisovatelů o reformu systému žádný větší význam. Ve vývoji a osudu tzv. Pražského jara se tehdejší stav sovětské Ukrajiny a snahy tamní opozice neodrazily. A totéž lze říci o následujících dvaceti letech komunisty realizované „normalizace“. Postupně vytvořený český, resp. československý, disent si nevytvořil jasnější představu o významu ukrajinského fenoménu pro další vývoj SSSR a východní Evropy.

Potvrzuje to tehdejší Vaculíkova „podzemní“ fejetonová tvorba či deníkové záznamy. Připomínka Ševčenkova Zapovitu se vrací v Českém snáři z 22. února 1979. Podle ní se Vaculík pokoušel tuto hymnickou píseň zpívat. V květnu 1986 reagoval, aniž by Ukrajinu a Čornobyl přímo zmínil, ve fejetonu „To je dobře“ na tehdejší jadernou katastrofu. V březnu 1988 se ve fejetonu věnovaném moravské svojskosti, uštěpačně věnoval i Slezsku: jeho část, kterou si kdysi přivlastnili Němci, prohráli pak „v poslední válce s Ukrajinci a Rusy, kteří ji rádi neradi nechali Polákům, protože.“ /!/ Hned dále autor konstatoval: „Rusové se vyznačují těžkým přátelstvím k sousedním národům: pořád u nich sedí a vybírají si vděčnost.“ Že to velmi výrazně platilo i platí v případě Ukrajinců, vědí příslušníci tohoto národa nejlépe.

Opět tedy spíše nahodilosti, v té druhé je však už naznačen postupně narůstající negativní vztah Vaculíka k ruské imperiálnosti a pochopení toho, že Ukrajinci většinou nejsou jejím spolupodílníkem, ale daleko spíše obětí. Takové vnímání se pochopitelně prohlubovalo v době po rozpadu Sovětského svazu a Československa. Vaculík přitom nepřestal vnímat i ukrajinskou tematiku spojenou se Slovenskem. Ve fejetonu z r. 1990, psaném už u vědomí vydělování se Slováků ze společného státu, uvádí, že Slovákům zůstane k řešení jejich problém „maďarský a rusínský“.

Tady už začala chronologicky druhá polovina Vaculíkovy fejetonistické činnosti. Nebyla a nebude vydána knižně v úplnosti a musíme čerpat z řady různě pojatých výborů. Díky nim můžeme zachytit, že v létě r. 1994, za pobytu v Bavorsku, se Vaculík vrátil k oblíbenému zkoumání lidových písní z různých zpěvníků a jmenovitě zde zachytil i známou ukrajinskou „Oj ne chody, Hrycju“. V březnu 2006, kdy bývá slaveno výročí narození Tarase Ševčenka, zaujala Vaculíka jeho proslavená skladba „Dumy moji“. Sám se pokusil o její překlad a srovnával si její text s jihomoravskou písní „Myselko má, mysel“.

Zmiňme ještě, že nejpozději od r. 1996 vnímal Vaculík problém ukrajinské pracovní migrace v České republice (fejeton „Krásy zákona“). V r. 2002 se vyrovnával s úvahami o nepříjemných aspektech přítomnosti už tehdy mnoha Ukrajinců v Česku a ve fejetonu „Kolektivní vina“ ukončil tuto pasáž slovy: „Toto není xenofobie. Jejich národnost je mi milá: Jak umru, to pochovejte mene na mohyli“…

Už soustavně prokazuje spisovatelův zájem o Ukrajinu řada fejetonů z posledního roku jeho života. Nacházíme tu přímou souvislost s vítězstvím ukrajinské revoluce na Majdanu a počátkem ruského vpádu. Tak 4. března Vaculík napsal: „Tíží mě myšlenky na Ukrajinu. /…/ A o té Ukrajině si myslím, že má zůstat vcelku. Ale dobře tam ještě dlouho nebude. Ta země je zosobněním jedné těžké evropské otázky.“ Ve fejetonu psaném o čtvrt roku později opakuje: „Ukrajina mi dělá starost“ a zmiňuje video s básnířkou Anastasií Dmytruk zpívající Rusům píseň „Nikdy nebudeme bratry.“ V závěru pak lze číst o Ukrajincích větu „aspoň na chvíli lze věřit, že to zvládnou.“

Následuje fejeton Evropská mapa z 21. 10. 2014 se zajímavou úvahou: „V souvislosti s Ukrajinou napadly mi i nemožné kroky, s nimiž bych já ale souhlasil. Že by ukrajinský parlament a vláda ty proruské separatisty poslala pryč: vyloučili je i s jejich územím z Ukrajiny! Ano, vím, jaký problém by tu byl: co s Ukrajinci, kteří by měli zůstat v tom vypuzeném území.“ A opět o čtvrt roku později k Ukrajině už naposledy: „Přátelé, cokoliv bych napsal o Ukrajině, islámu nebo Havlovi, všecko jste už slyšeli,“ proto už o tomto tématu nechtěl psát. Paralelně však zanechal řadu kritických poznámek o Rusku a jeho chorobné rozpínavosti. V jednom z posledních fejetonů, 7. 4. 2015, napsal s úlevou: „Podařilo se mi celý život se vyhýbat Rusku.“

Celá tato sbírka naznačuje, že podrobnější výzkum proměny postojů Ludvíka Vaculíka a jeho generačních vrstevníků k Ukrajině a Rusku by byl na místě, a to i v případě postojů hlavního z nich, Václava Havla. Bude to jistě úkol náročný, ale v zájmu pochopení vývoje českých postojů k Ukrajině zcela nezbytný.

(boz)