Jedna z povídek Vasyla Stefanyka v českém recitačním provedení

Dnes zná jméno a dílo západoukrajinského prozaika Vasyla Stefanyka (1871–1937) kromě ukrajinistů jen nepatrný zlomek českých čtenářů. Není třeba zdůrazňovat, že toto konstatování se týká stejnou měrou díla většiny ukrajinských spisovatelů devatenáctého a počátku dvacátého století. Kdysi však byla situace v případě mnoha ukrajinských autorů příznivější a zájem o ně se projevoval nejen překládáním jejich prací.

Otázkou zájmu o Stefanykovo dílo jsem se zabýval na konferenci českých ukrajinistů, konané v online podobě před několika lety. Její účastníci se zamýšleli nad některými aspekty díla dvou autorů – Lesji Ukrajinky a už zmíněného Vasyla Stefanyka. Porovnáváme-li ohlas obou autorů v českém prostředí, je zjevná určitá disproporce. Jestliže z díla Lesji Ukrajinky bylo překládáno do češtiny poměrně málo, v Stefanykově případě tomu bylo naopak.

Jeho dílo, které zavedlo čtenáře v podivuhodné stylové a jazykové podobě do huculské části karpatského regionu, se těšilo poměrně značné pozornosti více než půl století. Stefanyk byl českým čtenářům představen poprvé výborem vydaným v r. 1905 a zatím naposledy díky manželům Zině a Konstantinovi Berezovským v roce 1978. Překlady Stefanykových próz však vycházely často i v pražských a regionálních novinách a časopisech, a to do třicátých let 20. století. Příslušných periodik bylo několik desítek.

Navíc lze říci, že Stefanykova tvorba dokázala zaujmout i významné české autory. V dubnu 1900 svedli ostrý spor o kvalitu povídky „Ze vsi odvedli“ F. X. Šalda a S. K: Neumann. O pár let později, v r. 1906, najdeme doklad zájmu o Stefanyka v korespondenci začínajícího Jakuba Demla. Dnes však chci zde upozornit na jiný doklad zájmu, který přivedl tutéž Stefanykovu povídku do repertoáru jednoho z českých uměleckých recitátorů. Stalo se to několik let před počátkem první světové války.

Julius Poláček (1879–1943), který nebyl příbuzným svého podstatně známějšího jmenovce Karla, patřil v té době k postavám pražské kabaretní scény. Bývá řazen k tehdejší bohémě reprezentované nejvíce jmény Jaroslava Haška, Emila Artura Longena i jiných tvůrců. Proslul jako umělecký recitátor a v říjnu 1914 dokonce ohlásil založení soukromé dramatické školy. Zajistit takový projekt v podmínkách světové války bylo však nemožné. Pokoušel se také o překlady z děl německých básníků a též o vlastní tvorbu – básnický talent mu však evidentně scházel.

Na život si Poláček vydělával po část roku mimo Prahu. Vyjížděl do desítek českých i moravských měst a venkovských letovisek s pásmy sestavenými především z básnických děl, ale občas i krátkých povídek českých i jinojazyčných autorů. Poláčkovy pořady zaznívaly v různém prostředí. Přednášel na středních školách, ale pro věkově i sociálně jiné publikum zároveň v hostincích, kde si jeho pořady objednávaly buď spolky politické povahy (často sociálně-demokratické), nebo organizace spíše osvětové povahy.

O Poláčkovi se lze dočíst např. to, že byl „postavou jako egyptská mumie, s orlím nosem a opovržlivým pohledem“ a jeho recitátorský styl byl popsán v r. 1911 takto: „má krásný, modulace schopný hlas, dovede přiblížit svým přednesem i nejintimnější lyrickou báseň.“

Mohlo se stát, že Poláčkovo recitační pásmo bylo zařazeno jako doplněk populárně-naučné přednášky. Překvapí např. sousedství s přednáškou „O plavbě vzduchem“ doložené v říjnu 1908 v Plzni. Konec konců, proč ne? Posluchači jen pomyslně přesedli z nějakého tehdejšího dvojplošníku na Pegasa a setrvali v letu vysoko nad zemským povrchem.

Jaká byla finanční výnosnost těchto básnických výletů, nelze odhadnout, Poláček se však věnoval recitátorské činnosti téměř tři desetiletí – před první světovou válkou i po ní. Dokladem této stránky jeho činnosti byla i malá antologie nazvaná „Z mého repertoiru“. Vydal si ji vlastním nákladem v Říčanech u Prahy v r. 1937. Do knížky zařadil verše třinácti českých autorů, jejichž tvorbu pomáhal přednesem popularizovat. Najdeme zde skoro vesměs jména výrazná, z autorů starších Bezruče, Dyka, Machara, Neumanna a Šrámka, z mladších Horu, Křičku, Tomana a Wolkra, z žen je zastoupena pouze Marie Majerová.

Poláček bohužel nepřipojil žádný úvod či komentář, ve kterém by pověděl více o vlastní recitátorské činnosti nebo vysvětlil princip výběru děl, která chtěl oživit a popularizovat. Proto se můžeme jen dohadovat, proč se mezi nepočetné mimočeské autory, jejichž dílům propůjčil svůj hlas, dostal i Vasyl Stefanyk. Konkrétně se jednalo o kratičkou povídku „Ze vsi odvedli“, lapidárně popisující jistě ne zcela dobrovolný odchod selského mladíka do rakouské armády a reakci vesnických obyvatel na tuto událost. Vzhledem k antimilitaristickým náladám tehdejší české společnosti mohla skladba zapůsobit i daleko na západ od Karpat.

O termínu konání a konkrétním obsahu Poláčkových vystoupení se dovídáme z drobných zpráv pražského i venkovského tisku, kde byly tyto kulturně-propagační akce s předstihem ohlašovány. Okruh přednesených prací byl uváděn jen občas a v dílčím rozsahu. Víme nicméně, že Stefanykova povídka v českém provedení zazněla např. v Českých Budějovicích a Klatovech v r. 1908, mnoho dalších provedení však následovalo i jinde.

Občas můžeme registrovat i celou šňůru Poláčkových vystoupení. Na počátku r. 1911 vystoupil např. v Olomouci, v řadě míst na moravsko-slezském pomezí, a nakonec i za hranicemi zemí koruny české, v krakovské České besedě – také při tomto turné přišla ke slovu Stefanykova povídka. Podstatně pozdější doklad máme z Plzně (v lednu 1919), kde Poláček recitoval kromě Stefanyka a jiných autorů také Křičkovu protiválečnou báseň „Medynia Glogowska“.

Poměrně dlouhodobý aktivní zájem o jedno ze Stefanykových „malých arciděl“ je o to zajímavější, že v Poláčkových programech se jména zahraničních autorů vyskytovala jen ojediněle. Občas recitoval autory německé (např. Heinricha Heineho), na program se dostával ještě Polák Stanislaw Przybyszewski, ale to bylo zřejmě všechno.

Za druhé světové války těmto Poláčkovým výpravám nepochybně odzvonilo a Poláček se přeorientoval na vlastní tvorbu. Opěvoval způsobem, který nám místy může připadat až komický, svou ženu i postupně rostoucí děti. Je zvláštní, že knížku „Ženě a dětem“ publikoval několikrát, naposledy – v těžko uvěřitelném sedmém vydání – ještě v r. 1941. Nakonec však neunikl obdobnému osudu jako podstatně známější Karel Poláček, byť zemřel „pouze“ v pražském vězení. Nevíme, zda k tomu vedly přednostně rasové nebo politické důvody.

Skutečnost, že dnes plně zapomenutý recitátor věnoval dlouhodobě svou pozornost jedné ze Stefanykových povídek (zapůsobit jich na něj ale mohlo podstatně víc!) je jen drobným kamínkem v mozaice česko-ukrajinských literárních vztahů. Právě trpělivé vkládání dalších takových kamínků ji však nepochybně dále obohacuje…

(boz)