Výměna „hlavního vojáka“ Ukrajiny

Dne 21. července nakonec přece jen došlo k zásadní změně v ukrajinské armádě. Po odvolání ministra Fedorova, které u nás bylo geniálními znalci Ukrajiny vykládáno jako Zelenského panovnická svévole, ba „výstřel do vlastní nohy“, vyletěl z funkce s prezidentským poděkováním vrchní velitel ukrajinské armády, generál Oleksandr Syrskyj (1965).

Potvrdilo se tím, co konstatovala řada zahraničních analýz už od počátku roku. Ukazovalo se, že se už nějakou dobu odehrává tvrdý generačně-koncepční konflikt uvnitř ukrajinské generality. Ten sváděli mladí, technicky orientovaní důstojníci a specialisté, soustředění v posledním půl roce kolem ministerstva národní obrany s namnoze zkušenými a za dvanáct let války s Ruskem i velmi zasloužilými generály patřícími tak či onak do „staré školy“.

Konflikt je o to ostřejší, že ukrajinská armáda funguje od počátku dodnes v „podvyživeném“ modu, tedy za nedostatku všeho: od střeliva přes zbraně po oblečení a menáž. Překonává se to improvizací, vazbami jednotek na okruhy sponzorů a mraky drobných přispěvatelů na Ukrajině i v zahraničí a čím dál, tím více také inovacemi v technice, zcela decentrálně vyvíjené a vylepšované mimo jakékoli ústřední armádní struktury a ovšem také dílem mimo ústřední armádní kontrolu. Druhou stranou mince je přerozdělování zdrojů, přerozdělování nováčků, přerozdělování pozic. To vše se odehrávalo na bázi klanů a kamarádských vazeb mezi veliteli brigád a centrálním velením.

Přimyslíme-li si ještě vztahy k zahraničním subjektům (přitom nasazování zahraničních zbraní je do velké míry od počátku války kontrolováno, resp. v každém jednotlivém případě povolováno spojeneckým, Američany dominovaným, centrem v německém Wiesbadenu), je to pro generalitu neskutečně komplikovaná situace, skrývající mimo jiné mnohé možnosti korupce, nadržování spřáteleným velitelům a jednotkám, „vyhladovování“ až ničení názorové opozice v armádě atd.

Klíčovým problémem ukrajinské armády je nedostatek vojáků. Rusové coby (většinou masově, slabomyslně a bez ohledu na lidské ztráty) útočící armáda, vrhající na bojiště nevycvičené masy „kanonenfutru“, trvale přicházejí o čtyřnásobek až osminásobek vojáků více než Ukrajina. Když tedy ruské ztráty činí 30–35 000 padlých a zmrzačených vojáků měsíčně, znamená to zároveň, že zahynulo nebo bylo těžce raněno 4 až 5 tisíc ukrajinských vojáků a vojaček (čtvrtinu armády tvoří dobrovolně rukující ženy).

Problémem obou armád jsou masové útěky mužů před povoláním k vojenské službě. Rusko sice formálně nabírá placené žoldnéře, pocházející převážně z chudých a národnostně neruských oblastí říše. K dispozici je ale více než mnoho dokladů o tom, že velká část nováčků byla pochytána na ulicích a donucena podepsat vojenský kontrakt, nebo že ruští „záklaďáci“, kteří podle zákona nesmí být nasazeni za hranicemi, byli k podepsání závazku donuceni krajním násilím. Pokoušejí se tomu bránit emigrací, dezercí atd. Za Rusko proto bojují také četní žoldnéři najatí v Africe a jinde a „léčící si“ svou bídnou finanční situaci…

„Tradičnější“ ukrajinští generálové žádají o zostření již dnes problematických a společností nenáviděných odvodů a o nucenou repatriaci Ukrajinců ze zahraničí. Drží se také tradičnější formy boje, tedy vnímají jako nutné zlo další ztráty ročně cca 40–50 000 bojovníků a bojovnic. A to v národě, který se od roku 1991 v důsledku emigrace, pádu porodnosti a ztrát ve válce smrskl o nejméně čtvrtinu.

Mladší velitelská garnitura, reprezentovaná právě odvolaným mladým technickým a organizačním géniem a půl roku ministrem obrany Mychajlem Fedorovem (1991), tvrdí a prakticky dokazuje, že je třeba válku extrémně rychle a rozsáhle technizovat. Je třeba také nahradit či minimalizovat mužstvo v první linii, tedy spíše dnes už rozsáhlém, Rusy systematicky těžkými klouzavými bombami přeorávaném pásmu nikoho, kde dnem i nocí vládnou vše ničící drony obou stran. Mužstvo je tedy třeba nahradit robotickou technikou a Rusy zničit rychle stupňovanou technickou a digitální převahou, kterou dnes už reprezentují samostatně operující drony s umělou inteligencí.

Mychajlo Fedorov po ukončení ministerské mise vystoupil před novináře a v jedenácti systémových bodech definoval klíčové problémy armády. Bohužel jsou tam také body o apriorním blokování modernizačních reforem připravených generálním štábem Syrského, případně o odmítání spolupráce vrchního velitele s ministrem. Zelenskému se smíření vrchního velitele a ministra nepodařilo, snad ani podařit nemohlo. Došlo tedy k výměně na obou postech a Fedorov se zřejmě stal prezidentovým poradcem. To je v ukrajinském do značné míry prezidentském systému velmi významná pozice.

O tom, že na kritice Syrského klanového pojetí armády něco bude, svědčí zprávy o akci, kdy vrchní velitel v klíčové fázi konfliktu s ministrem požádal všechny velitele brigád (to jsou stavební celky ukrajinské armády) o prohlášení loyality a podpory. Každý velitel věděl, co znamená odmítnout poslat takové prohlášení, ale rychle to dali tisku... a Syrský byl obratem odejit.

Jeho nástupcem byl jmenován třiačtyřicetiletý Mychajlo Drapatyj (1982). Pochází z města Kamjanec-Podilskyj, které bylo v letech 1919 a 1920 ukrajinskou státní metropolí. Drapatyj bojoval proti Rusům už od r. 2014. Původně si vedl drobet „kozácky“: v r. 2014 prorazil v Mariupolu v čele jednotky, které velel, proruskou povstaleckou obranu pancířem svého obrněného transportéru. Už později, v r. 2021, absolvoval Národní akademii obrany jako nejlepší student ročníku a následně získal pověst pečlivě plánujícího velitele, který se snaží ušetřit své vojáky a plnit úkoly s co nejnižšími ztrátami. Pro moderní, tedy technické vedení války má daleko větší porozumění než Syrskyj a jeho přívrženci mezi generály, zároveň to ale není žádný technický „fracek zvenčí“, nýbrž úspěšný a za významné výkony mnoha řády ověšený velitel. Snad tedy ukrajinskou armádu vnitřně smíří a zároveň ji dovolí zmodernizovat a dále polidštit. Snad mu s tím pomůže také nový náčelník generálního štábu, také značně zkušený Ihor Skybjuk (1976).

"Výhoda" Drapatého tkví v tom, že dnes v důsledku úpadku USA a Trumpova nezájmu o Ukrajinu, resp. díky ukrajinským válečným úspěchům zejména posledního půl roku, má daleko volnější ruce, než měl např. kdysi vpravdě geniální generál Zalužnyj, jemuž vševědoucí američtí poradčenkové plánovali a z Wiesbadenu předpisovali, co kdy má a musí učinit, aniž by za to nesli odpovědnost, a aniž by mu k tomu dodali dostatek zbraní a munice.

Připomeňme jen americké zoufalství, lamentování až zuřivost nad tím, že Ukrajinci bez dovolení, totiž svými vlastními raketami, potopili ruský elektronický superkřižník Moskva poté, co Ukrajina dostala americké údaje o jeho poloze. On Biden nebyl tak dokonale hnusný jako Donny, ale následující epizoda spadala do doby jeho prezidentství. Když totiž vrchní velitel Zalužnyj koncem r. 2023 jasně a otevřeně popsal, co ukrajinská armáda nutně potřebuje, aby mohla vítězit, vyletěl v únoru 2024 z funkce. Stalo se to dost možná právě na americký pokyn…

Dnes Ukrajina sice nadále nutně potřebuje americké vojenské dodávky, které jí platí EU, ale je daleko samostatnější a je hodně provázána se státy EU. Až na absenci obrany proti ruským balistickým raketám (střelivo pro Patrioty došlo: Američané ho vyplácávají v nesmyslné a už prohrané válce s Iránem a nedodávají ani to, co už bylo z Evropy zaplaceno) dokáže Ukrajina bojovat efektivně a pro Moskaly ničivě. Její protidronová obrana je superúspěšná a Ukrajinci ji slavně exportují. Výrobu vlastních dronů vystupňovali neskutečným způsobem.

Ještě jedna věc je žádoucí: zdržme se oblíbené, ale v podstatě skoro vždy pitomé – kritiky Zelenského. Nedokážu vůbec pochopit, jakým zázrakem zvládá to pensum práce, cest, jednání a rozhodování, které na něm leží od února 2022. Že občas učiní botu, že se nám některá jeho rozhodnutí nelíbí, to patří k věci. Nejsme hlubokými znalci vnitřní ukrajinské politiky a nemáme čas ani energii podrobně sledovat, co všechno zvládá Zelenskyj na mezinárodní scéně. Ale to, co jsme schopni posoudit, je ohromný a dlouhodobý výkon muže, kterého protivníci (a novinářští experti) tak rádi podceňují. Co víc, neznáme nechybujícího politika. Zato jako historikové jsme schopni vybavit si celé legie těch státníků, kteří chybovali snad častěji, než obědvali – tedy až na askety.

Držme tedy Drapatému a celé Ukrajině palce a občas pro ni taky něco udělejme.

(jip – boz)